K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

V pasti perfekcionismu

Po přečtení příruček, jaká mám být a jak být šťastná, jsem přišla o svoji osobnost.

„Pokaždé, když něco nešlo podle mých představ, hroutil se můj svět a já si přišla naprosto zbytečná, byla jsem na sebe naštvaná, že jsem nic nedokázala a že nic neumím a ještě ke všemu jsem si přišla tlustá a samozřejmě i ošklivá. Vůbec jsem se neměla ráda,“ napsala nám do redakce čtenářka Charlotte.

Vždy, asi jak je dáno mladším sourozencům, jsem byla soutěživá a snažila se být ve všem trošku napřed. A tak už ve svých dvanácti letech jsem obíhala různé obchody, zda by mne nepřijali na full time. Poté v prvním ročníku střední školy jsem už pracovala na částečný úvazek v jedné reklamní společnosti, což byl pro mne start a já tak na sebe kladla stále více a více nároků. Měla jsem stanovený cíl a za tím šla.

Tak jsem hned po maturitě v devatenácti nastoupila na plný úvazek, po pár měsících jsem byla povýšená na juniorní pozici. K tomu jsem studovala denní studium vysoké školy a ještě se snažila o závodní tanec. Zároveň jsem se přestěhovala od rodičů do svého prvního pronájmu. Zde už je lehce patrné, že nějaký kolaps musel přijít, ale vše se začalo projevovat postupně.

Utváření osobní značky

Když jsem nastoupila do zaměstnání na plný úvazek, viděla jsem, jak všechny dámy řeší, co by měly a neměly jíst. Tak jsem to začala řešit také. Pak mi přišlo, že i když tancuji, nemám postavu, jakou bych měla mít, že bych měla začít chodit do fitness, abych byla lépe společensky akceptovaná. Zašla jsem tedy do fitness, kam chodila i kolegyně, na její doporučení si vzala trenéra, který mi sestavil bohatý jídelníček toho, co nemůžu a co smím. Pro jistotu, aby vše fungovalo, jsem ve volném čase chodila běhat a jezdit na kole.

Naučte se techniky a přístupy, které na cestě za štěstím využívají psychologické i spirituální tradice: Celodenní workshop Dalibora Špoka Jak hledat štěstí se uskuteční v sobotu 3. května 2014.

V práci už nepadlo jiné slovo než nejnovější diety, různé detoxy atd… Bylo to téma i v celém mém osobním životě, řešila to s rodinou, kamarády, kamarádkami, pořád jsme se porovnávaly a řešily, která z nás zkusila to, co nejlépe fungovalo. Jednou jsem mohla jíst ovoce, pak zas ne, pak zas jen některé druhy zeleniny, pak ani to ne. Prostě všude jen samé diety, detoxy, návody na šťastný život, jak být nejbohatší, nejúspěšnější, nejkomunikativnější, nejmilovanější a jen samé nej nej nej.

Po velmi pečlivém čtení ve všech příručkách, jaká mám být a co si mám přát, jak být oblíbená a šťastná, jsem přišla o svoji osobnost.

Najednou jako by nic jiného neexistovalo a bylo jenom tohle. Jako by záleželo jenom na tom, jak utvářím značku se svým jménem, kterou všichni buď zbožňují, anebo nenávidí. A když nenávidí, tak udělat všechno proto, abych se jim zavděčila. Všechno se zdálo být tak samozřejmé a normální, ale čím více jsem to chtěla, tím více všechny ty návody k dokonalosti byly pro mě nedostačující, pomalé a uvnitř jsem se stále cítila mizerně.

Nežila jsem svůj život, ale někoho jiného, koho jsem ani neznala. Když se objevila někde v mém okolí úspěšná (dle mého názoru), krásná a i štíhlá žena, chtěla jsem být ona. Záviděla jsem jí její „cool život“. Přišlo mi, že když prošla ona, všichni se na ni koukali s obdivem, když jsem prošla já, všichni se koukali s mírou opovrženosti a spíše s posměchem. Jako by si říkali: „Proboha, a co ta tady dělá?“ A to bylo zrcadlo toho, jak jsem vnímala samu sebe.

Nedívejte se na mě, když jím

Nevnímala jsem to tak, že to jsem já, kdo má vysoké nároky na moji osobu, brala jsem to tak, že to je moje okolí, že když nebudu dokonalá a perfektní, nebudu mít perfektní život, s perfektní kariérou a úžasným Kenem (co na tom, že bychom si nerozuměli, hlavně že by byl společensky přijatelný a mé okolí by jej schválilo), nebudu mít přátele a budu ta opuštěná ženská, co buď skončí pod mostem, nebo – v tom lepším případě – v bytě s tisíci koček. A tak po velmi pečlivém čtení ve všech příručkách, jaká mám být a co si mám přát, jak být oblíbená a šťastná, jsem přišla o svoji osobnost, ztratila názor a jestli někdy dávno jsem věděla, co chci, tak se to změnilo za něco víc přijatelného.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

V mém mozkovém přesvědčení, že nejsem stále pro ostatní dost dobrá, můj perfekcionismus stoupl na úroveň, že jsem nemohla jíst na veřejnosti, a nejen to. Ne jen z toho, že jsem měla pocit, že by se všichni koukali a nejspíš by si říkali, kolik toho sním a že bych neměla, ale měla jsem i obavy, že by mi třeba mohlo něco ukápnout na bradu, no prostě, že můj styl pojídání nebude dostatečně perfektní. Dokonce se mi dělalo i dost špatně, když jsem viděla jíst někoho, a o to horší, když ten dotyčný jedl něco mastného nebo tučného.

V průběhu pár let to občas bylo horší a občas se to na chvilku uklidnilo, zaleželo na stresu a na okolí. Někdy, když to bylo hodně zle, nevstala jsem ani z postele, prostě jsem jen ležela, ale ať jsem chtěla udělat cokoliv, nemohla jsem. Tím jsem na sebe byla ještě více naštvaná. Ale aby mě nikdo neviděl jíst, jedla jsem právě jen doma, kde jsem se přejedla a někdy pak vypila lahvičku projímadla nebo se šla vyzvracet. Pak se to zas obrátilo a byla jsem stále někde ve společnosti, ať už kvůli práci, škole, povinnostem, či zábavě, to jsem pak vydržela klidně i týden bez jídla.

Když jsem byla třeba přes noc u rodičů, čekala jsem, až si půjdou lehnout a já mohla jít do ledničky na salám s čokoládou.

Hodiny jsem vydržela na internetu hledat obrázky toho, jak bych si přála vypadat, jaké jsou nejlepší cviky atd. Tak i moje váha byla proměnlivá – při svých 166 cm jsem chvíli vážila třeba 47 kg pak zas opačně 65 kg. Pak se vždy našel někdo, kdo mě dlouho neviděl a řekl mi, že jsem moc tlustá a nebo zas moc hubená, ale nenašel se nikdo, kdo by mi řekl, že jsem akorát.

Jenže i takoví byli, ale od těch jsem to z nějakého důvodu nechtěla slyšet, nebo neslyšela, protože ten velký soudce a moje červená kontrolka byla ve mně samotné. Kdyby nebyla, nemohla bych si připustit výtky ostatních. Vždyť každý vnímáme různé věci jinak. A když bych tak byla spokojená, řekla bych jen no a co.

Větší problém nastal, když jsem šla s někým do restaurace: dala jsem si salát, který jsem už nemohla dojíst a jedla s ubrouskem nebo rukou před pusou. Poté co večeře skončila, jsem to vzala cestou domů přes nějaký obchod či fast food a nakoupila vše, na co bych měla chuť, pak to všechno snědla.

Bohužel jsem pak zjistila, že ani nevím, jak co chutnalo, protože moje chuťové buňky byly už moc otupělé. Pak samozřejmě přišly výčitky, a tak jsem se napila projímadla a nebo protrénovala dávicí syndrom. Když jsem byla třeba přes noc u rodičů, čekala jsem, až si půjdou lehnout a já mohla jít do ledničky na salám s čokoládou.

Kolaps byl to nejlepší, co mě potkalo

A tak to šlo par let, ničila jsem úspěšně svoji osobnost. Naštěstí, jak říká jedno rčení, pokud je zle, není konec. Jednou o víkendu jsem ležela v posteli, ten víkend už to bylo hodně špatné, protože jsem nebyla schopná ani napít se vody. Z nějakého nejasného důvodu, jsem usoudila, že nemám na vodu chuť, ani na jídlo, společnost, prostě na nic a že chci jen spát.

Z toho, jak jsem nejspíš nepila, mě bolela hlava, ale šíleně. A protože jsem v té době působila v zahraničí a měla jsem za spolubydlícího kolegu, jsem chtěla za ním jít a poprosit ho, zda nemá nějaký brufen. Bohužel a možná bohudík jsem tam ani nedošla. Omdlela jsem po pár krocích – a konečně se mi v hlavě trošku rozsvítilo. Mé tělo už řeklo dost.

Důležité a opravdu moc důležité je mít rád sám sebe, mít úctu sám před sebou, nemít strach ze svého názoru.

Odešla jsem z práce, vzala chvilku volna od studia. To proto, že jsem zjistila, že jsem žila život někoho jiného a tak dělala věci a studovala věci, o kterých jsem ani netušila, jestli je to to, co opravdu chci, jestli mě to opravdu baví a naplňuje, nebo to bylo jen, že někoho to dělalo šťastným, tak mě musí také? Nevím, proč mě tohle potkalo.

Dnes se učím snídat, obědvat a večeřet, a to normální jídla. Je to věc, kterou nás učí už od mala, o to víc je to komické, že se to musím učit ve 23 letech. Dnes si ráda prohlídnu módní časopis kvůli módě, ale na nějakou dobu nemůžu slyšet o tom, jak nejlépe si udělat  6pack na břiše atd… Jednou možná, ale raději se budu mít ráda, budu spokojená sama se sebou. Neříkám, že mít krásně vysportovanou postavu není krásné, ale chci to dělat, pokud mě to bude bavit, chci všechno dělat ráda a pokud mě to bude dělat šťastnou a budu to dělat ráda a především pokud to opravdu budu chtít.

Důležité a opravdu moc důležité je mít rád sám sebe, mít úctu sám před sebou, nemít strach ze svého názoru. Vždyť je to jen náš názor a na žádném názoru není nic špatného. Také neříkám, že příručky na šťastný život jsou špatné, nejsou a tomu, kdo je psal, jistě zafungovaly, ale co mně trvalo dlouho, než jsem si uvědomila, že to nemůžu přijmout za svoje, je to jen doporučení, názor, nad kterým se můžu zamyslet, zda by mně to neudělalo život šťastnější. Dnes jsem moc ráda, že toto všechno mám za sebou. Ale nejde to tak rychle, ale po malých krocích. Vždyť všechno má svůj čas.

Využívejte celý web.

Předplatné

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz