Žít na útěku před sebou samým je hořká věc. Až se člověk probudí a zjistí, že má za sebou větší část života a nic, že vztah, pro který žil, je prázdný, zbudou mu v lepším případě jen oči pro pláč, promarněná léta, utrpení bez poznání a nitro bez lásky.

Partnerský vztah je přitom klíčový právě pro naše sebepoznání. Musíme se v něm naučit všechno od začátku, je to škola života, která dělá z dětí dospělé jedince. Ne biologicky, ale psychicky.

Smysl partnerství je ve své podstatě velmi jednoduchý: Poznávat sama sebe v tom druhém. Pokud se odhodláme jít pod povrch a přistupujeme ke svým citovým vztahům poctivě, vytrváme‑li v tomto úsilí, riskujeme mnoho, ale můžeme také mnohem více získat.

Nahlédnout hlouběji do svého nitra vyžaduje mnohdy pořádný morální výkon, ale reálné partnerské štěstí bez takové snahy vlastně ani neexistuje.

Od zamilovanosti k lásce

Skutečný partnerský vztah je něco, co se přihodí. Přichází nečekaně, vyvíjí se ze svého začátku ke svému konci. V první fázi – zamilovanosti – vládne vztahu tzv. pozitivní iluze. Jeden na druhém vidí jen to dobré. Romanticky se doplňují a rádi spolu tráví všechen čas, protože jim nic nechybí. Přitažlivé síly mají navrch.

Jenže po čase se romantická přitažlivost rozplývá pod tlakem nastupujících pochybností. V době zamilovanosti nevnímáme příliš skutečný vztah, ukazuje se nám spíš naše zidealizovaná nevědomá představa o lásce, stav citové plnosti a skvělých nadějí. Avšak toto období je jen přechodné, netrvá věčně a musí po něm přijít další vývoj.

Partnerství si člověk musí umět vybojovat. Nikoliv s tím druhým, ale sám v sobě.

Nastupuje další fáze vztahu, která bývá zatěžkávací zkouškou. Odhaluje, na jak nereálných očekáváních a představách byl vztah založen. Pochybnosti proráží začarovaný kruh slepé zamilovanosti a v nitru sílí touha poznat sebe a svého partnera, touha odhalit si navzájem své duše a setkat se spolu na hlubší rovině sdílení.

Jestliže my sami setrváváme v roli, kterou jsme v partnerství hráli, nebo náš partner dělá všechno pro to, abychom se nepokoušeli poznat svoji nebo jeho pravou podstatu, ale abychom jej přijímali jen prostřednictvím neproniknutelné masky, kterou nosí nejen venku, ale i doma, dostává se vztah do slepé uličky:

• buď končí v prázdnotě vzájemného odcizení
• nebo v obapolném vypočítavém urovnávání povrchních poměrů
• nebo je budován násilně snahou vnutit druhému svoji vůli, citovou manipulací a vydíráním.

Příležitost k růstu

Partnerství si člověk musí umět vybojovat. Nikoliv s tím druhým, ale sám v sobě. Vydat se osvobodit vztah, na kterém nám záleží, od nesmyslných představ a iluzí, naučit se vnímat situaci takovou, jaká skutečně je, vyžaduje

• opustit vězení svého chtění
• vzdát se lpění na dalším vývoji
• nastoupit transformaci starých postojů a zastaralých způsobů myšlení založených na lpění, představách a očekáváních všeho druhu.

To je úhelný kámen nejen všech vztahů, ale i sebepoznání.

Tady bychom si již mohli a měli uvědomit, jak náš vnitřní nevědomý svět ovlivňuje přístup k sobě a k partnerovi. V této chvíli musí být oba připraveni podívat se do zrcadla toho druhého a pochopit, že to, co tam vidí, jsou oni sami. Slovo „partner“ poctivě vyjadřuje tento princip. Jeho základem je slovo part – tedy část. Ten druhý je tedy částí mě samého, patří obsahově ke mně.

Poznání zrcadlového obrazu vlastní osoby v bytostech kolem nás je nepochopený a neochotně přijímaný fenomén, který je základním tématem každého vztahu. Raději si budujeme imunitu, nebo žijeme v přesvědčení, že problém je v těch druhých, abychom nemuseli řešit konflikty.

Ve skutečnosti je vztah mezi mužem a ženou plný napětí. Proč také ne – jsou oba tak rozdílní. Vztah je neviditelná směs přitažlivých a odpudivých sil. Ty první přijímáme zpravidla bez výhrad, těm opačným se však často nevědomě vyhýbáme.

Projekce a přenos

Otázka neviditelného nevědomého světa ženy a muže se jeví ve světle východní kosmologie či západní filosofie velice složitou. Podíváme‑li se na ni prizmatem hlubinné psychologie a navíc skrze partnerství, můžeme tyto dva nevědomé a tak rozdílné světy zjednodušeně popsat:

U muže je ve velké míře neuvědomělý jeho emocionální a pocitový život. Řekněme jeho vnitřní žena. Žena naopak žije v neuvědomělosti rozumového rozlišování. Její nevědomý svět se skládá z různých mínění, směřujících většinou k mužům a vesměs nijak lichotivých.

Tyto dva neuvědomělé světy stojí mezi nimi. Avšak nevědomí má specifickou schopnost přenášet se na druhé osoby, v partnerství zvlášť (až nepříjemně) intenzivně. To, co nazýváme zrcadlením, je promítáním nevědomé stránky nás samých do druhých osob.

Všechno to, co vnímáme ve vnějším světě, je obrazem našeho nevědomí.

To, co vnímáme jako vnější svět, a situace, ve kterých se ocitáme, je zobrazování našich nevědomých představ navenek. Pokřivené není promítání, protože to se nám děje, je to akce nevědomí. Pokřivený je však způsob, jakým k projekcím přistupujeme.

Člověk má tendenci se od promítaných nevědomých obrazů do druhých osob oddělovat a popírat, že vznikly v jeho nevědomé psychice. Vnější svět a lidi v něm vnímáme jako od sebe oddělené. Skutečnost, že všechno to, co vnímáme ve vnějším světě, je obrazem našeho nevědomí, skrýváme před svým vědomím.

Proto muž nevědomě zrcadlí na svojí partnerce svou vnitřní emocionální a pocitovou stránku života, kterou si jen těžko přiznává, protože mu významně narušuje jeho představu mužnosti a mužské identity.

Žena zase mezi sebe a svého partnera neuvědoměle vkládá svá mínění o něm a o mužích obecně, aniž by je podrobila poctivému úsudku a rozlišila, nakolik jsou skutečně pravdivá.

Takový stav působí na oba velmi dráždivě a je příčinou nesčetných krizí a konfliktů do té doby, dokud zůstává neuvědomělý. A tak jsou oba zapleteni v síti svých vlastních nevědomých představ a nevědí, kdo je ten na druhé straně a kdo jsou oni sami. Neznají se.

Oba jsou pak skálopevně přesvědčeni, že špatný je ten druhý a chyba je v něm. Ani jeden přitom netuší, že vlastně bojují jen sami se sebou.

Pohled do zrcadla

Jestliže něco na partnerovi nesnášíme, pak skrze jeho podobu nesnášíme něco, co je uvězněno v nás samých. Věci, které vnímáme na druhých, ve skutečnosti žijí skrytě v našem nitru a na druhé jsou nevědomě přenášeny.

To, co v nás není, nás nechává chladnými. To, co v nás je, nás rozpaluje nejvyšší měrou. Neexistuje jiná skutečnost, která by se nás dotýkala, než ta, která je uvězněna v nás samých.

Nalézat sama sebe v tom druhém je cesta, na jejímž konci, po přestálých zkouškách, nemá vztah jen čistě osobní a erotickou rovinu, ale je obohacen o novou duchovní dimenzi.

Většina lidí žije raději neskutečně v sebeklamu, než by připustila, že skrze druhé promlouvá jejich nitro. Raději jen neustále přemýšlejí o druhých a snaží se je napravit, nebo se vůči nim stát lhostejnými. To je uvíznutí v dětském duchu.

Rodiče jsou zodpovědní za to, partner zase za tamto, svět kolem nich je takový či makový, chyby dělají jen ti druzí a všechna vina zůstala vně. Jen slepý hledá vinu venku.

Dospělý moudrý člověk snadno pochopí, s čím se musí v životě počítat, a ví, že na vině druhých se nedá nic změnit. A tak se vydá do vlastních hlubin, aby mohl začít napravovat to, co sám nevědomě způsobil. To je počátek morální svobody.

Nalézat sama sebe v tom druhém je cesta, na jejímž konci, po přestálých zkouškách, nemá vztah jen čistě osobní a erotickou rovinu, ale je obohacen o novou duchovní dimenzi. Není už založen na slepé zamilovanosti, na představách šťastné budoucnosti a na bezhlavé lásce, které se snadno opouštějí, když nás milovaný protějšek zklame.

Naopak, opírá se o hluboký vzájemný cit, o respekt, empatii a oddanost, ale i o schopnost dát volnost, když se číše společného osudu naplní. Jen láska je schopná sjednotit živé bytosti tak, aby se vzájemně doplňovaly.