Obsedantní porucha je vlastně jakási dysfunkční snaha o ritualizaci. Rituální neměnnost, ona známost dění, vylučující napětí a obavu z nečekaných stimulů a ze stresujících změn, zvlášť když má kromě mechanické roviny i svou duchovní hloubku, je tím, co nutkavému neurotikovi dělá dobře. Někdy natolik, že ho tyto funkční, smysluplné rituály uvolní ze zajetí těch nesmyslných a nefunkčních.
Dnes to bude o neurózách. A o Vánocích. A o rituálech. A o tom, jak to všechno spolu souvisí. Ale než začneme, prosím, zde jsou dnešní osoby a obsazení:
Mladý muž, věk kolem třiceti let, několik let zaměstnaný u nadnárodní korporace, vysokoškolák nebo také ne, na tom tolik nesejde, svobodný, bez vztahu. Jeho poslední vztah, vlastně první, jejž lze považovat za skutečný, neplatonický, trval několik měsíců a postupně vyprchal – s přítelkyní na sebe nějak neměli čas a pak už ani chuť. „Nevadí, stejně by to nebylo vydrželo. Byla bordelářka, stále jsem po ní něco uklízel. A jedla úplně hrozně, nemohli jsme spolu ani vařit nebo chodit na kvalitní jídlo do restaurací.“ Takhle nějak si představme… třeba Horáce. Trochu (dost) obsedant neboli nutkavec, jak už jste jistě poznali i z toho mála, co jsem o něm prozradila.
Mladá žena, studentka humanitního oboru na univerzitě. Šikovná, chytrá, školu zvládá levou zadní. Ani o nápadníky nemá nouzi, i když v trvalejším vztahu zatím nezakotvila. A přes to všechno nešťastná. Prakticky neustále. Takové to věčně nespokojené, sebe a vlastně celý svět zpochybňující neštěstí. I ty nejpříjemnější kulturní zážitky a nejpůsobivější přírodní scenérie (má ráda divadlo, vážnou hudbu, kopce a les) pomáhají jen na chvíli. A ještě učení – u toho většinou zapomíná na sebe a soustředí se na látku. Po všechen ostatní čas její psychickou kapacitu plně zaměstnává sebepozorování a sebezpyt. I tehdy, když přemýšlí o jiných lidech, skončí velmi záhy u sebe – je horší, méně schopná, méně hezká a vůbec, z každého srovnání vyjde jako poražená. A všem, kdo se na ni dívají, kdo s ní mluví, to musí být úplně jasné. Ať se ji ani nepokoušejí přesvědčovat o opaku. A už vůbec ne mladí muži, kteří o ni projevují zájem. To jen z povrchního pohledu budí dojem, že je vyrovnaná a sebejistá. Kdyby ji poznali lépe, určitě by zjistili, že není o co stát. Kamila. Například.
A na památku mé babičky, která se všemi křestními jmény jmenovala Kamila Olga Lujza a již mám spojenou s Vánoci víc než kohokoli a cokoli jiného, přidejme ještě jednu Olgu a jednu Lujzu:
Olze je kolem šedesáti. Úzkostná. Od dětství. Kdysi mívala i panické záchvaty se vším všudy, včetně pocitu, že se už nikdy nenadechne a umře. Ty časem přestaly, Olga je ale stále bojácná, má spoustu strachů a obav, z nemocí a nečekaných katastrof, z toho, že nebude mít dost peněz, bojí se také o děti a teď už i o vnoučata – svět je nebezpečné místo plné nástrah. Je v podstatě neustále napjatá a velmi lehce ji ovládá úzkost, onen nekonkretizovatelný strach, ještě nepříjemnější než ten konkretizovatelný. A když už jsme u těch Vánoc: Předvánoční čas je pro paní Olgu snad nejhorším obdobím v roce. Supermarkety, davy, ze střech padá sníh a je jen náhoda, že zatím nikoho nezabil, potraviny proti předchozímu roku opět podražily a není žádná jistota, že stihne upéct všechno cukroví, které si objednala vnoučata. Nemůže kvůli tomu ani spát, natož klidně fungovat přes den. Ještě že její manžel je takový flegmatik! Ještě jedno takové ustrašené klubko nervů ve stejné domácnosti a mohli by to rovnou zabalit. Už ani neví, jestli to řekl on nebo ona, ale to nic nemění na tom, že je vděčná, že má tak dobrého manžela. A on je rád, že má ji. Pečlivou, starostlivou, rodinně založenou a věrnou.
No a Lujza by mohla být třeba… hypochondr? Abychom měli ten výčet neuróz úplný. Kdo potřebujete genderovou vyváženost a nelíbí se vám převaha žen v mé fikci, představujte si místo Lujzy pana Alojze. Podrobnosti obrazu hypochondrie asi nemusíme probírat. Lujza/Alojz má nebo měl/a už všechno od rakoviny žaludku po ankylozující spondylitidu (Prokletý internet! Nebýt jej, ani nevíme, že něco takového existuje…), a jakkoli to okolí může připadat vtipné nebo zanedbatelné, není to ani jedno, ani druhé, a kdo by to tvrdil, neví, o čem mluví. Možná se tomu občas s našimi virtuálními nemocnými trochu zasmát i lze, ale spíš jen ve chvílích, kdy se mají nadprůměrně dobře, spokojeně, beze stresu a bez nejistot. Možná na Štěpána, když už jsou Vánoce prakticky v suchu a ještě se nikam nespěchá. Ve stejnou dobu se má lépe i Olga a stejně tak Horác a Kamila. Poslední dva dokonce nejspíš už dřív, v průběhu adventních příprav a v zajetí všeobjímající vánoční nálady. A to už jsme u jádra věci.
Klid. Jistota. Předvídatelnost a kontrolovatelnost situace. Známé scénáře, známí lidé, známé kulisy, známé situace. Kotvy. Rodina. Víra. Hloubka. Ponory a přesahy. Poodstoupení od sebe. Čas plynoucí najednou mnohem pomaleji, netlačící člověka neúprosně vpřed. Prodlévání v okamžiku, být „zde a nyní“, „mindfulness“ čili „všímavost“ (Dost nanic překlad, mimochodem, nebo ne?) nebo jakkoli jinak si nazveme různé rozměry bytí v bezčasí. A vůbec „bezvektorovost“, žádný neustálý pohyb někam, k cíli, často takovému, o který vlastně v hloubi duše ani nestojíme. A smyslové příjemno. Vše, co hladí citlivé a přetížené nervové ústrojí – zvuky, hudba, vůně, barvy, harmonické tvary a harmonické obsahy. Jemnost, něha, teplo. Všechno toto mírní úzkost, napětí, nutkání a to ostatní, co spadá pod obraz neuróz.
Také vás jako u toho výčtu jako první napadají právě ty svátky?
Všechno jak má být
Představuji si Horáce, jak – ač je to vykoupeno několika hektickými prosincovými týdny, které by raději škrtnul z kalendáře – vstupuje na Štědrý den do bytu svých rodičů a jak ho už v předsíni zaplavuje uvolňující teplo. Čisťounko, je vidět, že si rodiče s předvánočním úklidem dali záležet. Vše je na svém místě, věnec na dveřích, světýlka nad okny, stromeček klasicky vedle televizní skříňky, známé ozdoby, dokonce čokoládová kolekce vypadá stejně jako ta z jeho dětských let. Na kuchyňském stole ubrus po babičce, natahovací anděl hraje stejnou melodii jako loni, předloni a předpředloni. Nádhera. Už jen ty Tři oříšky pro Popelku stihnout. A pokud bychom se my dva s Horácem znali, byla bych ho možná navnadila i na vlastní aktivní „ritualizaci“ jeho světa. Byla bych mu vysvětlila, že obsedantní porucha je vlastně jakási dysfunkční snaha právě o tu ritualizaci. Že ona rituální neměnnost, ona známost dění, vylučující napětí a obavu z nečekaných stimulů a ze stresujících změn, zvlášť když má kromě mechanické roviny i svou duchovní hloubku, je tím, co nutkavému neurotikovi dělá dobře. Někdy natolik, že ho tyto funkční, smysluplné rituály uvolní ze zajetí těch nesmyslných a nefunkčních. (Připomnělo mi to těžce obsedantního pána, kterému se ulevilo poté, co začal každý den včetně víkendu vstávat v pět ráno a prvních dvacet minut věnoval cvičení sestavy protahovacích a uvolňovacích cviků, kterou si sám vymyslel. Pak šel do koupelny, podíval se na svůj obraz v zrcadle a řekl mu: „A tenhle klid mi vydrží co nejdéle.“ A on občas opravdu vydržel dlouho a někdy také ne, ale ruce si od té doby pan O. v té koupelně myl aspoň o polovinu méně často a sprchování mu také přestalo ubírat hodiny jeho času a hektolitry teplé vody.) A za tu hloubku, za to duchovno bych se zvlášť přimlouvala. Protože právě ty při obsesi často mlčí. Horácův mozek, zacyklený v povrchních nutkavých opakovaných úkonech, jako by mu nedovoloval ponor k emočnějším, dojímavým rovinám, a ještě méně k těm oduševnělým, zduchovnělým, na nichž nejde jen o úkony, ale i o jejich symboliku a spirituální hodnotu. Jinými slovy: Kdyby si nutkavý umývač rukou ruce myl s obřadnou posvátností a jeho motivem by bylo hluboké přesvědčení a víra v něco, co ho přesahuje, a ne on sám a sterilita jeho kůže – byl by z poloviny vyléčený. Nepovede se to často, hlava umí být mrcha, ale někdy se to povede a pak je to důvod k celoročním Vánocům. To samé nakonec možná v mozku dělají vyšší dávky antidepresiv, které se pacientům s nutkavými poruchami předepisují – celoroční serotoninové šťastné a veselé Vánoce.
A když jsme u toho oduševňovaní a prohlubování – slečně Kamile duch Vánoc také velmi prospěje. Na několik dnů vystoupí ze zajetí svého egocentrismu a místo sebe a svých chyb (už jsem tady kdysi dávno psala, jak jsou i všechny naše midráky a sebeshazování vlastně projevem neodklonitelného egocentrismu, zaměření na vlastní osobu, podobně jako kdybychom chodili s vypnutou hrudí jako pávi a očekávali všeobecný obdiv a uznání, akorát to máme opačně pólované) … Tedy slečna studentka Kamila před Vánoci může víc cítit atmosféru a dojímat se jí než kriticky myslet a hodnotit, zejména sebe. A když už bude přemýšlet, tak hlavně o tom, koho by co potěšilo pod stromečkem nebo komu jaké upéct cukroví a vůbec, bude myslet víc na druhé a jejich radost a štěstí než na sebe. A když se na chvíli nechá očarovat magií svátků, tak uvěří, že ani soutěžit není třeba. Co se týče dárků, není nakonec ani s kým – všechny přece nosí Ježíšek!
No a paní Olze, stejně jako oběma našim předchozím figurantům, i tomu poslednímu, o kterém nevíme, zda je on nebo ona, také pomůže spousta toho, co patří k Vánocům. Olze třeba to, že několik dnů nebude muset opustit bezpečí rodinného kruhu. („Expoziční terapie“, vědomého vystavování se stresorům, si užila dost v předvánoční honičce, má nárok na terapeutickou pauzu a relax.) Poleví její strachy, protože děti i vnoučata bude mít celou dobu na očích, také vůně jehličí a perníčků jí udělá dobře i ten majonézový salát není k zahození, něco možná přece jen bude na tom „obalování nervů tukem“, jak nám je vtloukaly poválečné generace.
A Lujzoalojz si také užije kvalitní domácí stravy a poctivě uklizeného a dobře vyvětraného bytu, kde nehrozí žádný zákeřný bacil, a kdyby i ano, o Vánocích se nechá o něco ochotněji přesvědčit, že ty bacily nepřežijí déle než do štědrovečerního přípitku domácí slivovicí. I když si pro případ zaskočené kosti uloží do mobilu číslo chirurgického oddělení nejbližší nemocnice.
A to jsem ještě nezmínila léčivou sílu stovek světel a ohňostrojů… a omega‑nenasycené mastné kyseliny v kaprovi… a dezinfekční účinky výparů esenciálních olejů z jehličí… a magickou sílu dětské radosti…
Šťastné, veselé, kouzelné a oduševnělé Vánoce vám přeji!
