Na konci roku máme dobrý důvod cítit se špatně. Je jím nedostatečný příděl slunečního svitu. Věděli to už naši předkové, a dokonce i předkové jiných národů. V době kolem zimního slunovratu odnepaměti měly své místo oslavy a veselí, kterých bylo už tehdy zapotřebí. Nejtemnější noc v roce si přímo říká o zvláštní přístup.

„Vánoční svátky by měly být svátky klidu, lásky a rodinné pohody. Přesto ale podle psychologů až 80 % lidí trpí již měsíc před Štědrým dnem stresem či dokonce depresí…“ Zpráva z médií (nevím, kdo to měřil).

Člověk je tvor rytmický, nejen proto, že při pochodovém tempu ožije a při tangu se stává chlípným, ale také proto, že všechny jeho funkce jsou rytmizovány a synchronizovány se slunečním světlem. Ráno se světlem přestává sekrece hormonu tmy – melatoninu – a nastupuje práce kortizolu, stresového hormonu pomáhajícího nám zvládat denní starosti. Rozbíhá se činnost střev i ledvin, stoupá krevní tlak a pomalu začíná stoupat i mentální výkon.

Ten dosahuje prvního maxima kolem jedenácté, mezitím se také do práce dere testosteron. Kolem jedné máme slabé chvíle a ti, kdo se dobře nevyspali, mají tendenci usínat, bohužel i za volantem. Zato ve čtyři se tělesný výkon dostává k vrcholu, půldruhé hodiny na to máme nejvyšší tělesnou teplotu, s nástupem večera uvadá produkce kortizolu a kolem deváté startuje z šišinky znovu melatonin. Kdy by se chtěl na rytmy podívat podrobněji, může navštívit mou filipiku proti změnám času.

Naši předkové měli jednu bezpečnou pojistku proti předvánočnímu blbnutí.

A tohle všechno je pod taktovkou Slunce, které ale vůbec není dost seriózní, aby u nás svítilo stále stejně, jako to dělá na rovníku celý rok. V létě je dlouhý den a krátké noci, v zimě je to naopak a podle řady poznatků zima není pro člověka nejšťastnější, protože sluneční svit pomáhá při tvorbě různé nezbytné mozkové chemie, zejména posvátné molekuly serotoninu. Ta má být odpovědná za stabilitu nálady i stabilitu a koncíznost jednání. Tedy abychom nelítali do depresí nebo extrémní náladovosti a nebyli prskošiví, neboli příliš impulzivní, potřebujeme (prý) hlavně dost serotoninu, ale ten nám v zimě chybí.

Je možné udělat ještě odbočku do období rovnodennosti, kdy labilnější systémy zblbnou, protože „nevědí“, zda bude dlouhý či krátký den, a rytmy se rozsypou. To také s jistým zpožděním následují nejhorší měsíce, co se týká sebevražednosti: duben a listopad. Ty však máme za sebou, tak pojďme in medias res, jak říkali staří Řekové latinsky – jak jinak.

Starý svátek

A jak tak přibývá tmy, přibývá úzkostí, smutků, ba i depresí, které jsou víc než pouhým smutkem, neboť už mají rozsypané rytmy a rozvrácené řízení. A tak to žene lidi do houfu; tím se vůbec neliší od nejprozkoumanějšího červa naší planety – Cenorhabditis elegans neboli Hlístice oblé –, který se chová úplně stejně. Když je v pohodě, žije sám a za své, a když jde do tuhého, „i za cenu utahování opasků“, jak píše Antonio Damasio, se sdružuje. A kdo se do houfu nedostane, cítí se ještě hůř, alespoň jako člověk; s hlísticemi jsem to neprobíral.

Tak nám vznikly Vánoce dávno předtím, než se narodil Ježíšek. Jak ukazují poslední výzkumy, ten se skutečně narodil někdy o Vánocích. Tato zjištění vycházejí z Kumránských svitků, v nichž je zaznamenána služba kněží abiovy třídy, do níž patřil také Zacharjáš, otec Jana Křtitele. Z poselství, že se mu narodí syn, délky těhotenství svaté Alžběty a skutečnosti, že Ježíš se narodil o půl roku později, se to dá celkem jednoduše spočítat (protože psychologii jsou nakloněni jedinci, kteří nemívají v lásce matematiku, prosím, aby se spokojili s tím, že to tak je).

Křesťanské Vánoce u nás, jak je známe, mají kořeny praslovanské, kořeny keltské a kořeny římské, a to vše církev dílem převzala, dílem se pokusila potlačit marně (a zůstalo to v lidových zvycích) a dílem potlačila úplně nebo přesunula jinam. Keltské kořeny nám zanechaly stejný termín Vánoc, oslavu stromu a jmelí.

Římané drželi na konci roku Saturnalie a na začátku dalšího Kalendy. Obojí byly svátky obžerství a nevázanosti.

Slovanská tradice hovoří o tom, že bůh Slunce zvaný Dažboh měl hanebný zvyk: každého 24. prosince zemřel a celou noc tu bylo – co se týká božského dozoru – nebezpečné bezvládí. Narodil se v plné síle až pětadvacátého. V té noci tedy mohli škodit všichni zlí duchové, a proto mladí muži, převlečení do ženských šatů a jiných maškarád, aby je duchové nepoznali, hlídali osady. Za tuto službu pak dostávali odměnu. Protože bylo zvykem vyplácet o lednových kalendách (tady už přistupují vlivy římské), od toho máme koledy. Původně to tedy byly těžce vydělané odměny, teprve po nástupu mocnějšího Boha skončila koledníkům povinnost hlídat. On na to stačil a navíc neumíral, takže místo hlídání přišlo roznášení Božího požehnání.

Než se dostaneme k římským svátkům, podívejme se na římský kalendář (také odvozený od pojmu kalendy). Ten byl lunární a začínal novolunním (=kalendy), pokračoval první měsíční čtvrtí (=nony) a vrcholil za úplňku (=idy); poslední čtvrť se už nepočítala. Lednovými kalendami tedy začínal nový rok. Na stanovení přesného začátku tam měli perfektní službu, jejímž úkolem bylo to jednak rozkecat a jednak připravit oběti Junoně.

Římané tedy drželi na konci roku Saturnalie a na začátku dalšího Kalendy. Obojí byly svátky obžerství a nevázanosti. Pravidla pro Saturnalie zněla: Všechen obchod, ať veřejný či soukromý, budiž zapovězen během dní oslav, s výjimkou sklonu k zábavě a potěše a radosti. Nechť se nikdo nezabývá svým povoláním krom kuchařů a pekařů. Všichni lidé budiž rovni, otroci i svobodní, bohatí i chudí, jeden s druhým. Hněv, zlost, hrozby, jsou v rozporu se zákonem. Žádná řeč nebuď skládána ni vyslovována, krom vtipné a bujaré, přispívající k radosti a veselí.

Zajímavý a velmi podrobný popis oslav Kalend podávají dvě pojednání Libaniuse, známého řeckého sofisty čtvrtého století: Oslava Kalend se koná všude, kam sahají hranice Římské říše… Všude lze vidět hýření a prohýbající se stoly; přemíra hojnosti vládne v domech bohatých, ale rovněž v domech chudých se na stolech podává lepší jídlo než obvykle. Nutkání utrácet zachvacuje všechny… Jen možná tehdy při vánočních slevách neušlapali tolik lidí jako dnes.

Křesťanské Vánoce

Křesťanské Vánoce se začínjí prosazovat od třetího až čtvrtého století. Z některých pohanských rituálů a zvyků se staly ve středověku nebezpečné čáry, některé přetrvaly. V současnosti už asi žádná netřese bez, aby se jí ozval pes, kde její budoucí ženich sedí dnes, aniž hází střevícem, aby se dozvěděla, zda půjde z domu. A ta švarná dívčina, co pravila, že ji půlnoc neleká, ani liché bědy, že půjde, vezme sekyru a proseká ty ledy, nemá v posledních letech co sekat. Zbylo nám lití olova (pohotový prodejce nabízí na internetu bezpečnou pícku), lodičky z ořechů a rozkrojené jablko.

Řada věcí však zůstala. V roce 1543 v Paříži na Mortmaru, který ještě nepřemýšlel o své světlé budoucnosti, založil Ignác z Loyoly organizaci proti reformaci – Tovaryšstvo Ježíšovo. To povolal do Prahy Ferdinand I., aby zde šířilo jedinou pravou víru. A Jezuité postavili v místech dnešního chrámu svatého Salvátora v roce 1562 první betlém (ten původní kostel byl zbourán a přestavěn, protože jeho osa vedla od severu k jihu, což je špatně).

Údajně v roce 1536 viděl Martin Luther zářit hvězdy mezi větvemi stromů a vynalezl vánoční stromeček; pravděpodobnější se zdá, že požehnal keltskému uctívání stromů, které začíná hořícím vánočním polenem a končí zdobením stromů v přírodě. A zanedlouho se dožijeme dvoustých narozenin slavné koledy Svatá Noc, která byla poprvé provedena – pouze s kytarou – v roce 1818.

Naši předkové měli jednu bezpečnou pojistku proti předvánočnímu blbnutí, a tou byly Lucky procházející jednotlivými staveními za zpěvu náročného textu jdu, jdu, jdu, noci upiju a zde zjišťovaly, zda už je všechna práce uklizena a obyvatelé se věnují předvánočnímu rozjímání. Když někde našly ve světnici kolovrat, rozbily ho a přízi poničily. Udělejme to s nimi a připravme se v pohodě na noc, kdy přišel Vykupitel a nabídl vysoký morální standard, kvůli kterému se lidé už 2000 let úspěšně mordují.