Vědomí, že jsem jiný než ostatní, přicházelo postupně. Dneska můžu říct, že mám jasno – opravdu jsem jiná než ostatní. Jsou situace, kdy se cítím dobře. Ale jak začínám nacházet sebe sama, moje okolí si čím dál víc všímá, že se mnou něco nehraje.

Začátek tohoto příběhu je klasika, nic neobvyklého. Jako dítě jsem nic moc neřešil, hrál s klukama hokej, fotbal, stavěl bunkry… Ani během dospívání nebyl problém, byt' jsem nebyl zrovna playboy, hvězda. Naopak – koule tuku, na sobě ošuntělé oblečení, co se nosilo možná před sto lety, a brýle. Typický nerd, jak se dnes říká.

Přesto jsem nebyl mimo společnost, kolektiv mne bral a můj zájem o holky nezůstal bez povšimnutí. Nevinné flirty, první líbačky, mazlení… jenže pak to přišlo. Pokusy o sex. Když k němu opravdu jednou došlo, žádné sexuální sblížení se nekonalo. Místo toho přišlo zjištění, že mužská role není nic pro mne.

Holka v mužském těle

Ze začátku to byl šok: nemohl jsem si připustit, že mám problém, nejsem sám sebou. Zkusil jsem vše – internet a jeho rady, tabletky na povzbuzení, několik různých partnerek, profesionálku, dokonce pak i být s klukem. Jen abych si potvrdil, co mi bylo čím dál víc jasné. Jsem prostě holka. Holka, kterou přitahujou ostatní holky, ale je uvězněná v těle kluka!

A je to peklo, věřte mi.

Vždy jsem si přál mít dlouhé vlasy, už jako malý cucák. Jenže mamka by mě hnala, vypadat podle jejich slov jako hipík. Takže až před třemi lety (v mých devatenácti nebo dvaceti) se mi podařilo ten dlouho vysněný porost (a bylo to po čertech dlouhé čekání, nechtělo se jim růst) realizovat do finální podoby, a ejhle – úžasný pocit, ta přirozenost! Jako dotyk ráje, přitom úplná prkotina. Ale sebevědomí mi rázem stouplo o mnoho bodů.

Jsem citlivá a jemná duše, hodně čtu a baví mě umění – kreslím, snažím se naučit skládat hudbu, hrát na piáno. To je můj svět, tam se cítím naprosto skvěle.

To, že si od svých čtrnácti let holím nohy a celé tělo (fuj, ty chlupy jsou vážně k vzteku!), není nic nového. Další věc po dlouhých vlasech na sebe nenechala dlouho čekat: tajné zkoušení si matčiných nenošených bot, šatů, experimenty s laky na nehty atd. Mmmmmm, cítil jsem se fajn. Ne jako nějaký deviant, vzrušeně. Ale s jistotou, klidem v duši a nepopsatelným pocitem – že v tu chvíli jsem to opravdu já, že přesně tohle mi chybí. A ano, opravdu chybí.

Sice nemám typicky dámské zájmy, byt' často brouzdám po obchodech, kavárnách. Učím se jezdit na koni, miluju zvířátka a romantickou volnost přírody, svůdnost večerního města. Ale rozhodně je mi milejší s nějakou kamarádkou jít ven na nějakou sladkost, probrat novinky, než s partou kamarádů koukat na telku, pít pivo (které mi jinak vcelku chutná) a nadávat na sebemenší hlouposti. Jsem citlivá a jemná duše, hodně čtu a baví mě umění – kreslím, snažím se naučit skládat hudbu, hrát na piáno. To je můj svět, tam se cítím naprosto skvěle.

Jenže je tu pár problémů.

Asi nejhorší z nich je ten, že se nemám komu svěřit. Naši mají spoustu jiných starostí, navíc nejsou nejmladší, a tohle by s nimi dost možná seklo. Nebo bych byl navždy zatracen. Vím, že se takhle cítí asi všichni, než jdou s pravdou ven. Ale já se toho opravdu děsím, z možných reakcí těch pár přátel, co mám, mi jde mráz po celém těle a dělá se mi špatně.

Hledám svoje místo ve světě

Jedno však vím určitě: takhle to dál nejde, trpím jako raněné zvíře. Ničí mi to život, osobní i profesní. Těžko někomu vysvětlíte, že umíte skvěle organizovat práci, zvládnete spoustu věcí za minimum času, máte příjemné vystupování – když jste na pohled muž. To je přece ženská práce, dělat asistentku, poradkyni, úřednici a podobné (pro mne dost možná ideální a hlavně zábavné) profese.

Proto se tak nějak plácám, nikde se mi nedaří uchytit. Ač se snažím na maximum a často své možnosti a schopnosti posouvám na nový, vyšší level.

Navíc mám pocit, že moji nejbližší něco tuší. Dřív od přátel probíhaly narážky typu „kdes nechal koule“, „ty jsi chlap, nebo ženská?“,  ale ty jsou už pryč – cítím, že mne vnímají jinak. Ale jak? Tuší, jak to se mnou doopravdy je?

Zeptal bych se, svěřil. Ale vážně na to nemám ty koule, šíleně moc se bojím reakcí. Nechci tím nikoho ranit, šokovat nebo někoho dokonce kvůli mému pravému já ztratit. Ano, je to chyba ostatních lidí, když mne nepřijmou v naprosté přirozenosti. Ale ve výsledku by ta ztráta bolela hlavně mě. Jsem ztracená, nevím, jak dál.

Prosím… POMOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOC !!!

Tom, 23 let

Komentář odborníka Psychologie.cz:

Autor článku popisuje svou cestu vývoje své pohlavní identity. K tomuto sebeuvědomění dochází postupně, jedná se o proces. Klíčové byly pro něj první sexuální pokusy, díky kterým si uvědomil, že se sám identifikuje s ženskou rolí, přestože je mužského pohlaví. Pro většinu lidí s podobnými zkušenostmi toto bývá šok, který se snaží zprvu popřít, nedokážou této skutečnosti uvěřit.

Tak i Tomáš se zprvu snažil překonat toto první sebeuvědomění (dá se to nazvat prvním vnitřním coming outem) různými strategiemi, díky kterým se však jen dále utvrzoval v tom, že má opravdu pozměněnou pohlavní identitu. Jedná se o podobný proces coming outu, kterým procházejí gayové a lesby (viz můj článek Jak přežít coming out), v případě Toma však nejde o odlišnou sexuální orientaci, nýbrž o odlišnou pohlavní identitu. Tyto dvě charakteristiky je třeba rozlišovat, protože jsou na sobě nezávislé.

Sexuální orientace je celoživotní a neměnná fyzická přitažlivost k jedincům určitého pohlaví, přičemž nejdůležitější je schopnost se do osob tohoto pohlaví zamilovat.

Pohlavní identita určuje, zda se cítíme být mužem či ženou. Pravděpodobně se formuje už během nitroděložního vývoje. Nesoulad mezi pohlavní identitou a naším pohlavím se nazývá transsexualita.

U gayů a leseb se jedná o změnu sexuální orientace, v případě autora článku se jedná o většinovou, tj. heterosexuální orientaci, avšak o změněnou pohlavní identitu. Autor tohoto článku je tedy heterosexuální transsexuál: přitahují ho osoby opačného pohlaví, ale zároveň se se svou pohlavní rolí muže neidentifikuje.

Autorovi článku bych chtěla vzkázat: Tome, nyní máte potřebu se někomu svěřit a stojíte před dilematem, zda (a jak) to udělat. Už jste ušel kus cesty, prošel jste vnitřním coming outem. Teď vás čeká tato druhá část cesty, vnější coming out. Můžete zkusit najít podobné jedince na internetu (třeba na www.translide.cz), kde zjistíte, že nejste jediný, a těm se můžete svěřit se svými pocity. Nebo můžete navštívit psychologa, který s Vámi kus této cesty půjde.

Chcete se i vy podělit o své názory či zkušenosti formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz