Novinka v Učebně: Přednáška Dalibora Špoka
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Ilustrace: Benjamin Björklund, www.benjaminbjorklund.com

Věda nepomáhá

Obecné rady často nefungují. Zvlášť ty založené na nejnovějších vědeckých poznatcích.

Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl

25. 1. 2018

I ty nejlepší populárně psychologické články, knihy a návody, které se odvolávají na „tvrdou vědu“, skrývají jedno nebezpečí: nevíme, kdy platí, a kdy ne. Jejich četba je zrádná hlavně v případě, že se nás téma týká osobně. Kvantitativní psychologie totiž vytváří statistické modely vztahů mezi abstraktními veličinami. Takové modely jsou zjednodušené a samy o sobě se k řešení konkrétních životních situací nehodí.

„Nepsychopatičtí kriminálníci vykazovali při sledování morálně nabitých a morálně neutrálních obrázků odlišnou aktivaci mozku. Konkrétně při pohledu na morálně nabité fotografie v porovnání s těmi neutrálními více aktivovali ventromediální prefrontální kortex. U psychopatů se žádný rozdíl mezi oběma okolnostmi neprojevil: jejich ventromediální prefrontální kůra byla srovnatelně aktivní bez ohledu na morální náboj nebo neutralitu sledovaných podnětů. Tyto objevy společně ukazují, že zdraví lidé vnímají morální situace jako jakýmsi způsobem speciální, význačné. Psychopatům zřejmě tato zvláštní kategorie vyčleněná pro morálku chybí,“ tvrdí britská neurovědkyně Barbara Sahakian v knížce Sex, Lies & Brain Scans.

Mají psychopati o kolečko míň? Byl by vhodným způsobem léčby chirurgický zákrok? Pod lokální anestezií pacienta otevřít lebku, na různá místa mozku vkládat ozubená kolečka a pacienta testovat na obrázcích morálních a amorálních situací, jestli kolečko zapadlo na správné místo a z kriminálníka je etický vzor…

V hlavě nemáme kolečka, ale organickou spleť neuronů propletených svými ocásky a chloupky. Měli bychom tedy při zákroku do lebky vsunout flash disk s update operačního systému? Samozřejmě nikoli; člověk není počítač. Ona chybějící kategorie je pouhou metaforou, stejně jako chybějící kolečko nebo „chybění“ matematického nadání či smyslu pro humor.

O „psychopatii o sobě“ nemáme žádné informace, jak ukázal v obecné rovině už Kant: Co platí pro „věci“, platí i pro psychiatrické konstrukty. Co umíme měřit, je chování určitého člověka v určité situaci. Taková data pak vědci zobecní a zjednoduší. Třeba tak, že neseřadí lidi podle jejich různě silného citu pro morálku, ale rozdělí je do dvou skupin – na ty, kteří morálku vnímají (tedy vnímají víc než nějaká hranice), a na ty, kteří ji nevnímají (respektive vnímají méně). Výsledkem může být „chybějící kategorie pro morálku“, která je zajímavým modelem v pěkné knížce.

Přestože jsou podobné modely užitečné v abstraktní rovině, nemusí být vhodné pro řešení konkrétních situací. Což nijak neomezuje čtenáře neurovědné knížky, kterého zajímají modely mozku – ale může způsobovat nedorozumění v případech, kdy čtenář v populárních textech o psychologii hledá návod na řešení vlastních potíží.

Zrádný průměr

V čem je rozdíl? Pokud průměrné zpoždění vlaku činí deset minut, můžeme na tom založit docela dobrý model pro plánování návaznosti veřejné dopravy – ale přijít na nádraží deset minut po pravidelném odjezdu se nemusí vyplatit. Podobně fungují i psychologické poučky: pokud kolegu odsoudíte jako psychopata, z mnoha důvodů to nikomu neprospěje, jakkoli třeba kolega přesně splňuje Pět znaků, jak poznáte psychopata v práci z nějakého časopisu – nebo třeba diagnostického manuálu.

Ještě závažnější situace může nastat, pokud takové přesvědčení vnutíte přímo kolegovi nebo se v něm poznáte sami.

Vraťme se k vlaku. S modelem, který popisuje pravidelné zpoždění, se ztotožní strojvůdce a začne chodit do práce o deset minut později. Co se stane? Vlak neodjede včas nikdy, zpoždění se na železničních uzlech bude prodlužovat; průměrná doba stoupne z deseti minut třeba na půl hodiny. Nešťastný zaměstnanec ČD, který se z práce denně vrací o hodinu později, tak zasedne k dalším knížkám a modelům. Zjistí, že se průměrné zpoždění protáhlo na třicet minut. Začne do práce chodit o půlhodinu později. Odjezd vlaku se bude opožďovat ještě víc…

Takové mechanismy u mnohých lidí udržují třeba bolesti hlavy nebo nespavost. Jedná se o banální projevy jevu, kterému psychologie říká sebenaplňující se proroctví. Pokud předpokládáte, že se něco stane, často tomu nevědomky připravujete cestu. Pokud někdo dojde k závěru, že je psychopat, nejspíš mu to na duševním zdraví nepřidá.

Lidé navíc obvykle nevyhledávají rady, které se jich netýkají, naopak po doporučení pátrají v případech, kdy si sami něčím nejsou jistí. O to těžší může být nepodlehnout klamu, že je skutečnost právě tak jednoduchá jako předkládaný model.

  • Připadáte si neúspěšní? Tak se lépe oblékejte a dbejte na to, abyste působili sebevědomě, může vám někdo poradit. V mnoha situacích to může být dobrý nápad – s výjimkou těch, kdy si člověk připadá tím méně úspěšně, čím víc snahy vynakládá na to, aby úspěšně působil.
  • Cítíte se osaměle? Najděte si kamarády na sociálních sítích! Přestaňte užívat sociální sítě, ať se víc stýkáte s živými lidmi! Smysl dává obojí – záleží na tom, z čeho přesně vychází model, na který narazíte.

Víc spolu mluvte!

Nejde ale jen o jednoduché pravidlo, že všeho moc škodí, každý člověk je jiný a potřebuje jiné řešení. Problém nastane, pokud se nespokojíme s radou a přijmeme celý (ze své podstaty omezený) model.

Jednoduchý příklad: Představme si mladý pár, který se vzájemně odcizuje, protože zatímco muž chce mít dítě, žena je odmítá. Žena se dočte, že se lépe daří párům, které spolu tráví hodně volného času. Snaží se vztahu prospět, takže na druhého naléhá, aby oba ve prospěch společně stráveného času omezili vlastní zájmy. Nakonec jsou oba kvůli narušení rovnováhy mezi osobními a společnými aktivitami, která oběma vyhovovala, naštvaní ještě víc.

Složitější příklad: Představme si článek o přenosu psychického traumatu mezi rodičem a dítětem. Může se v něm psát třeba o tom, že se o traumatických událostech v rodinách často vůbec nemluví. Dítě pochopí, že nějaká osoba nebo úsek života je tabu. Protože s tím vyrůstá, připadá mu to přirozené a neptá se. Zároveň jej ovlivňují smutky a strachy, kterým nerozumí.

Představme si, že si takový článek přečte žena, která byla v minulosti dlouhodobě vystavena domácímu násilí. Může se vyděsit: neměla bych o tom se synem mluvit víc?

Pokud mu bude navzdory intuici a vlastním nepříjemným pocitům o svých zkušenostech vyprávět, nejspíš tím situaci příliš nepomůže. Naopak: dítěti, které matou nějaké emoční výkyvy, které nekontroluje a nechápe, přibude další zdroj zmatku. Máma mu něco říká – a něco ji přitom trápí (Měl bych se tedy při poslouchání chovat jinak? Ale jak?); máma mu něco říká, ale když se na to potom zeptá, zareaguje divně (Chce o tom vyprávět? Nechce o tom vyprávět?) a podobně.

Dvě ryby nejsou zdravější než jedna

V obou naznačených příbězích došlo k podobnému nedorozumění. Realita je komplexní a na každém pocitu nebo vztahu se podílí nekonečné množství různých spolu-příčin a souvislostí. Model vybírá některé z nich a cíleně ignoruje všechny ostatní, aby ukázal nějaké obecné pravidlo.

Pokud tabu v rodinné historii často souvisí s traumaty, neznamená to, že prolomení mlčení trauma vyřeší. Ono mlčení totiž není příčinou traumatu, ale jedním z jeho příznaků, který dítě možná navíc v konkrétní situaci chrání před tím, aby se stalo „hromosvodem“ nezpracovaných pocitů.

Pokud párům podle obecného pravidla prospívá společné trávení času, nemusí to platit pro každý pár. Nevíme, jestli se jedná o příznak, ukazatel zdravého vztahu, nebo jestli spokojenost partnerů skutečně ovlivňuje. A neznamená to, že prospívá i zvýšení společně tráveného času.

Pokud obecné poučky říkají, že je zdravé dát si k obědu rybu, neznamená to, že by dvě ryby byly ještě zdravější. Rovněž z nich nelze usuzovat, že by bylo zdravé se kvůli rybě vzdát oblíbené zeleniny. Pokud nějaký výzkum ukázal, že bývá dobré trávit čas s partnerem nebo při depresi chodit ven, není to důvod trávit s partnerem čtyřiadvacet hodin denně nebo kvůli pobytu venku přestat pracovat.

V žádném případě pak podle počtu snědených ryb nebo hodin strávených s partnerem nelze posuzovat životní styl nebo kvalitu partnerského vztahu. A už vůbec ne sebe. Spokojenost vyplývá z rovnováhy, která je pro každého člověka jedinečná – a lze jí dosáhnout spíš zkoumáním toho, co člověku pomůže, než slepým následováním obecných pravidel.

Zaměření na jediný detail může totiž vést k tomu, že člověk opomíjí daleko důležitější věci. V obou zmíněných případech dobrý úmysl nejspíš skutečně přinesl něco pozitivního, ale zároveň způsobil daleko větší škody. Rady a modely různých souvislostí vztahů, depresí, osamělostí nebo traumat mohou být inspirující – ale popisují něco úplně jiného než jedinečné trápení konkrétního člověka.

Ztotožnění se s nějakým modelem s sebou nese dvě rizika. Zaprvé možnost, že způsobí víc škody než užitku. Zadruhé orientaci na vnější poučky a kritéria, kvůli kterým lze snadno zapomenout, co je vlastně podstatné pro nás samotné.

Pro jasné odlišení si lze vzít příklad z oblasti práva: zatímco smlouva je úplně obyčejné slovo, Smlouva obvykle označuje konkrétní dokument. Společně s právníky je dobré mít na paměti, že kvalitní smlouvu nelze vytvořit pouhým okopírováním nějaké šablony. Proto právníky máme. A proto také máme psychoterapeuty.