Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Víra jako lék, víra jako jed

Náboženství umí duši léčit i pořádně potrápit. Proč se psychoterapie o víru klienta nezajímá?

Nela G. Wurmová

Nela G. Wurmová

15. 8. 2011

Nejsem stoupencem žádného oficiálního náboženství, ačkoli mám přátele v různých církvích. Přesto mi připadá fascinující zjišťovat, čemu lidé věří. Jak jim víra usnadňuje či ztrpčuje život a jak se odráží na jejich prožívání a jednání.

Jako asi každý člověk znám pár fundamentalistů, které víra dle mého docela ničí. Mám známého Svědka Jehovova a pár mormonů. Jde o pochodující image jejich víry. Respektive spíš víry, kterou do nich někdo natloukl. Soukromě takové víře, ke které člověk nedojde sám, nýbrž je do něj natlučena někým osvícenějším, říkám „víra ze secondhandu“.

V psychologii se tomu říká konfirmační zkreslení. Když zaujmeš nějaký názor, vytvoříš si automaticky takový filtr, kterým přijímáš informace, takže se ti tvé přesvědčení neustále potvrzuje.

Ti lidé věří zuby nehty. Když jim člověk nabídne jiný náhled na věc, nepustí vůbec nezapadající informace do hlavy. Jehovista je očividně nešťastný člověk, který všem vykládá, jak ho Bůh učinil šťastným. „Mám pro tebe vynikající zprávu,“ řekl mi před časem. „Už brzy bude konec světa!“

Mormon je trochu veselejší, zato mu chybí metodologie v myšlení. Sedí se mnou v hospodě a říká:

„Víš, když tomu už jednou uvěříš, tak najednou začneš všude vidět důkazy, že to tak skutečně je! Ze všech stran se ti to bude potvrzovat!“

„To je jasné,“ říkám já. „V psychologii se tomu říká konfirmační zkreslení. Když zaujmeš nějaký názor, vytvoříš si automaticky takový filtr, kterým přijímáš informace, takže se ti tvé přesvědčení neustále potvrzuje. Když se stanu buddhistkou, taky začnu všude vidět karmu. A když se stanu vegankou, začnu si všímat všech těch nemocných lidí, kteří umírají, protože pijou mlíko.“

„Poslyš, a modlila ses někdy?“

„Jednou jo. Pak mi bylo o dost líp.“

„Tak vidíš!“

„Co vidím? Vždyť to vůbec nic nedokazuje!“

Mormon je za mě nešťastný. Já z něho taky.

Vy jste tak hodní, to je taková škoda, že půjdete do pekla!

Znám taky fanatické křesťany. Ty, co stojí na náměstí a vykřikují, že byste se k nim měli honem rychle přidat, nebo se budete navždy smažit v pekle. S jedním takovým klukem jsem pár měsíců bydlela.

Náboženská image těchto lidí zabírá velkou část jejich osobnosti. Právem jim připadá, že bez víry nejsou nic.

Pocházel ze Zimbabwe. Bylo pro něj snadné bezvýhradně věřit jeho stoprocentní pravdě, protože žádná jiná ho nikdy nezajímala. Ptala jsem se ho, jestli ví něco třeba o buddhistmu. Řekl mi, že o tom nic vědět nechce a že jestli si někdy najde buddhistku, tak ji předělá, protože nechce mít byt plný stupidních usměvavých sošek.

„Vy jste tak hodní, to je taková škoda, že půjdete do pekla!“ říkával nám. „To já to mám dobré. Pro mě má Bůh úkol. A když onemocním, tak mě uzdraví.“

Náboženská image těchto lidí zabírá velkou část jejich osobnosti. Právem jim připadá, že bez víry nejsou nic. A taky není možné je pochopit, pokud o jejich víře nevíte. Což naštěstí dost dobře není možné, protože ačkoliv se mnohdy příliš láskyplně a dobrotivě nechovají, mají velkých slov plná ústa.

Už mě štvalo, jak jsem pořád nevěděl, co si mám o světě myslet. Tak jsem ležel večer v posteli a prohlásil jsem: Bože, jestli jsi, tak já tě chci vidět.

Bože, jestli jsi, tak tě chci vidět

Kdybych znala jen tyhle případy, navždy bych na jakékoliv náboženství zanevřela. Naštěstí znám docela dost rozumných věřících lidí. Rozumným křesťanem se stal můj bývalý přítel. Celé to pojal dost pragmaticky.

„Víš, už mě štvalo, jak jsem pořád nevěděl, co si mám o světě myslet,“ řekl mi. „Tak jsem ležel večer v posteli a prohlásil jsem: ‘Bože, jestli jsi, tak já tě chci vidět.’ Pak jsem měl tak brutální zážitek, že jsem měl dvě možnosti – buď to můžu uzavřít s tím, že jsem magor a mám fakt divné halucinace, a tím pádem to tady můžu celé zabalit. Anebo se s tím musím nějak srovnat.“

Nakonec se stal misionářem. Nic na něm nepoznáte. Je to úplně normální a velmi příjemný člověk. Prostě se chová ke všem hezky, přestal mít depresivní stavy a občas odjede do nějaké rozvojové země učit angličtinu.

Rozumným křesťanem je taky můj švagr. Má chytrou hlavu a schopnost analytického myšlení vybroušenou studiem práva, což nadšeně využívá k hledání pravdy. V současné fázi se mu zdá, že v křesťanství jí našel nejvíc. Náboženství považuje za interpretační rámec, který člověku usnadňuje výklad světa.

Co s vírou v psychoterapii?

Takové lidi můžete docela dobře znát a nevšimnout si, že nejsou ateisté. Kdybyste však šli do hloubky, zjistíte, že to ve skutečnosti berou mnohem důkladněji, než výše zmínění fanatici.

Nevykládají o svém lepším světě každému na potkání, ale mluví za ně činy a životní styl. Pár lidí jsem znala před obrácením i po něm a mám pocit, že těm, kteří to pojali rozumně, to skutečně pomohlo.

Zajímavé je, že jsem ještě nepotkala fundamentalistického buddhistu. Snad proto, že jich u nás není tolik. Možné je i to, že tohle učení je, abych tak řekla, blbovzdorné.

Kvalifikovaný psychoterapeut se kllienta může ptát na dětství, na rodinu, partnery, na práci. Víra jako by byla tabu.

V tuto chvíli však přichází závažná otázka: Co s vírou v terapii?

Psychoterapie má být bezhodnotová a psychoterapeut nemá svou víru přenášet na klienta, vtloukají do hlavy studentům psychologie. V medicíně se víra omezuje na placebo efekt. Znamená to, že náboženství a filosofie v terapii nemají co dělat?

Občas se zdá, že se v tomto případě vylilo s vaničkou i dítě. Kvalifikovaný psychoterapeut, když se seznamuje s novým klientem, se ho může ptát na jeho postoj k problému, na jeho minulost, přítomnost, představy o budoucnosti, o sobě samém, na dětství, na rodinu, partnery, na práci. Zdá se však, jako by víra člověka a jeho přesvědčení o světě, řádu a stavu věcí, byly určitým způsobem tabu.

10. listopadu 2018

Zvládání emocí v pěti krocích (seminář)

Radka Loja

Jako čert kříži

Protože psychologové vědí, že nesmí své klienty obracet na svou víru (přestože je často vychovávají k zásadám humanismu a k lepšímu fungování ve společnosti, což je taky známka jistého přesvědčení), volí postoj „to je každého věc a mně do toho nic není“. Tématu víry se proto vyhýbají jako čert kříži.

Jako psychologové od víry dáváme ruce pryč, byť jsme četli nějakého toho Junga a klientům doporučujeme meditace.

Má to svůj důvod. Otázky víry, náboženství a spirituality jsou pro vědu neuchopitelné. Nevíme, kde vlastně leží pravda, a tak to necháváme na pastorech. Jako psychologové od toho dáváme ruce pryč, byť jsme četli nějakého toho Junga a klientům doporučujeme na zklidnění meditace.

Ke kořenům bolesti

Zdá se, že někdy v době Galilea vznikla nepsaná smlouva: spirituálními otázkami se bude zabývat církev, světem poznatelných jevů věda. Psychologie se přidala k vědeckému táboru.

Jenomže přitom občas zapomíná, že každý člověk, i ten, který říká, že nevěří a který se kostelům obloukem vyhýbá, má nějaká přesvědčení o světě a o stavu věcí. Pokud se o ně nebudeme zajímat, nemůžeme takovému člověku úplně porozumět.

Lidská víra dokáže být nesmírně silná a určující pro celý jeho život. Proč by se tedy právě tam nemohl alespoň občas skrývat kořen duševní trýzně? Sexuologové to vědí a často zbystří, když slyší, že je jejich klient věřící. Problémy se sexualitou zruinovanou dogmatickými představami nešťastně implantovanými katolickou či jinou výchovou totiž nejsou výjimkou.

Ať pacient opakuje „Hospodin je můj pastýř“ nebo buddhistické „Om mani padme húm“, na průběh nemoci a rychlost vyléčení to má vždy dobrý vliv.

Jed, ale i lék

Víra může poruchu nejen způsobit, ale také výraznou měrou pomoci v její léčbě. Výzkumem tohoto fenoménu se zabýval americký lékař Herbert Benson. Jeho závěry si můžete přečíst v esotericky vyhlížející, leč ve skutečnosti poměrně transparentně vědecké knize Moc a biologie víry v uzdravení.

Aniž by jakkoliv snižoval význam farmakoterapie či operací, podílí se podle Bensona lidská psychika na uzdravení alespoň z jedné třetiny. Dokládá to výzkumem placeba a účinků relaxace a modliteb. Ostatně, pokud vám placebo pomůže, dá se říci, že to bylo „jenom“ placebo?

Benson se rozhodl využít lidské tendence uchylovat se v nemoci k náboženství a svým pacientům prostě a jednoduše doporučil každodenní relaxaci, při které jakousi pozitivní afirmací byla věta vztahující se k víře toho kterého pacienta.

Zjistil, že nezáleží na tom, zda pacient říká „Hospodin je můj pastýř“ nebo buddhistické „Om mani padme húm“, ale na zdraví, psychické symptomy, průběh nemoci a rychlost vyléčení to má vždy dobrý vliv.

Vstal a chodí

Zajímavá kniha o víře v uzdravení, léčitelství a šamanismu je „Na cestě do sousední dimenze“ od dokumentaristy Clemense Kuby, který vypadl z okna, přerazil si páteř a kompletně si přeťal nervy. Neexistovala žádná šance, že by ještě kdy mohl hýbat nohama, natož vstát a chodit.

Peck uvádí případy svých pacientů, u nichž duševní choroba vznikla krátce po změně církve, nebo naopak po konverzi pominula.

Clemens Kuby to odmítl přijmout, vstal a chodí. Většinu ostatních „zázračných uzdravení“ popisovaných v Kubyho knize dokážeme vysvětlit pomocí psychosomatiky, autosugesce, víry v uzdravení a změny životního stylu nemocných. Případ samotného autora je ale vzhledem k míře tělesného poškození pro vědce značně tvrdým oříškem.

Jakýmsi „novodobým Jungem“, integrujícím psychoterapii a náboženství, je americký psychiatr a spisovatel Scott Peck. Psychoterapii chápe jako pomoc na nekonečné cestě duševního a duchovního růstu (tyto pojmy ztotožňuje a považuje je za cestu věrnosti pravdě – a protože cílem vědy je zkoumat, jaký je stav věcí, jaká je pravda, považuje vědecký výzkum za velmi duchovní chování).

Peck uvádí případy svých pacientů, u nichž duševní choroba vznikla krátce po změně církve, nebo naopak po konverzi pominula. Poukazuje tak na nutnost se o víru klientů zajímat pro lepší orientaci v jejich světě a v jejich mysli.

Jako správný psychoanalytik si všímá souvislosti spirituality se sexualitou.Píše napříkad o ženách, jež se po konverzi zbavily frigidity (jakmile byly ochotny se plně odevzdat Bohu, byly také ochotny se plně odevzdat svému partnerovi).

Od zmatku k moudrosti

Využívejte celý web.

Předplatné

Nerozuměl však tomu, jak je možné, že zatímco někteří náruživí věřící se po prodělání psychoterapie stali agnostiky, pochybovači a odpadlíky od jejich do té doby nejsvatější církve. Jiní se po psychoterapii a probuzení schopnosti lásky a sebekázně začali naopak k víře přiklánět.

Nakonec vymyslel koncept čtyř stadií duchovního vývoje:

  • Zmatek: v prvním stadiu jsou lidé zmatení, asociální a zlí
  • Fanatismus: ve druhém se z nich stávají lidé chycení a napravení nějakou institucí, vykazující jisté známky nepružnosti až fanatismu, jistí si svojí pravdou
  • Skepse: ve třetím stadiu se z nich stávají pochybovači, skeptici, lidé přemýšliví a držící se vlastní zkušenosti, velice často vědci (neberou-li ovšem právě vědu jako dogma)
  • Moudrost: ve čtvrtém stadiu jsou to lidé, kteří jsou naprosto normální, moudří, morálně se od nich máme co učit, ale určitým způsobem jsou věřící, byť nemanipulativně a s použitím zdravého rozumu. Osobně do této kategorie řadím například Dalajlamu, Gándhího nebo Tomáše Halíka.

Scott Peck došel k názoru, že po psychoterapii se zkrátka jeho klienti občas posunuli o stadium dále, a proto někteří věřit přestali, zatímco jiní začali. Tomuto modelu věřit nemusíme, rozhodně je ale zajímavé se nad ním zamyslet.

Přínosný je také názor Peckova kolegy, kterého autor ve své knize cituje: „Vymyšlené to má hezky. Ale měli byste vědět, že to, čemu Scotty říká čtvrté stadium, je teprve začátek.“

Nevím, ve které fázi bych se právě nacházela já. Každopádně se teď snažím být pokorná ke všemu, protože fakt je, že člověk prostě nikdy neví. Celý svět je vlastně takové mystérium, a má to tak svoje kouzlo. Ocenění tohoto mystéria mělo na mě samo o sobě dobrý terapeutický účinek.

A jak ovlivňuje vaše životní přesvědčení vás?

Diskuse 0