Blíží se konec setkání, čas pomalu vyprchává. Nezbývá nic jiného než se rozloučit. Odcházím. Konverzaci, která mezi námi proběhla, si chvíli přehrávám v hlavě jako film a poté ji nechám plavat. Večer vlezu do postele a přistihnu se, jak přemýšlím nad větami, které mohly padnout, a nad skvělými nápady, které jsem mohla předložit. Mám na sebe vztek: „Proč mě to napadlo až teď?!“ Dialog si začnu v hlavě přehrávat znovu a tentokrát svůj nově objevený argument využiju. Přináší mi to pocit uspokojení, ač ne tak intenzivní, jaký by býval nastal při dialogu samotném. Co naplat.

Zní vám taková situace povědomě? Já ji totiž zažívám docela často. A ani moc nezáleží na tom, jestli se jedná o dialog s členem rodiny nebo s někým z mých přátel. Zdá se, že přestože samotný dialog skončil, tak nějak samovolně kontinuálně pokračuje v našich hlavách.

A neděje se tak pouze u dialogů s našimi blízkými, ale také u dialogů terapeutických. Na takzvané vnitřní (imaginární) dialogy poukazují psychoterapeuti Tereza Smejkalová a Tomáš Řiháček. Jednoduše řečeno jde o konverzace, které klienti vedou s terapeutem ve svých představách a které probíhají mimo samotná sezení.

Mohlo by se zdát, že takové dialogy budou diametrálně odlišné od těch „skutečných“, vyřčených přímo v terapii. Není tomu tak. A v tom tkví jejich užitečnost – terapeutický proces pokračuje i mimo pracovnu terapeuta, v běžných situacích, ve kterých se klienti mohou nacházet. Terapeutický účinek se díky tomu projevuje kontinuálně.

Představivost je přítel

S čím přesně nám jako klientům může vnitřní dialog pomoci? Smejkalová a Řiháček nalézají několik možností.

Tou první je potřeba zpracovat aktuální témata. Imaginární dialog se objevuje v momentě, kdy se nacházíme v obtížnější situaci, se kterou se musíme vypořádat. Pomáhá nám se v ní zorientovat a najít její řešení. Současně dialog může poskytnout i určitý pocit úlevy – jak se říká, sdílená starost je poloviční starost, a přestože je sdílení jen niterné, pozitivní efekt se dostavuje.

Občas po ukončení sezení můžeme mít pocit, že jsme nebyli pochopeni tak, jak jsme zamýšleli, nebo jsme neměli prostor říct vše, co jsme chtěli. V takovém případě vzniká potřeba vysvětlit či doplnit informace, které v sezení scházely. Rozvíjí se vnitřní dialog, v němž opět promlouváme k terapeutovi, vyjasňujeme mu naše stanoviska, obhajujeme své jednání, své myšlenky.

Jedná se víceméně o situaci, kterou jsem popsala na začátku – po rozhovoru s psychoterapeutem jsem cítila, že jsem sama sebe nedokázala dostatečně obhájit, a uchýlila jsem se tedy k vytváření dalších argumentů, které jsem následně využila během vnitřního dialogu.

S potřebou se obhájit je úzce propojená i potřeba přijetí či schválení, kterou vnitřní dialog může uspokojit také. V situaci, kdy si nejsme úplně jistí sami sebou nebo pochybujeme o svém jednání, nám zvnitřněná postava našeho terapeuta může pomoci znovu nabýt pocit jistoty – říká nám, že naše jednání je v pořádku, že na něm není nic zlého.

Příprava na terapii

Vnitřní dialog lze využít i jako přípravu na další terapeutické sezení. Jednak si můžeme představovat podobu dalšího sezení, tedy jeho průběh a obsah. Mezi sezeními se například stane nějaká konkrétní situace a my si představujeme, jak přesně tu situaci příště popíšeme, co všechno řekneme, jak by to mohlo probíhat.

Druhou možností je rozmlouvání o našich pocitech a dojmech z terapie – víceméně terapeutovi poskytneme imaginární zpětnou vazbu.

To považuji za obzvlášť důležité. Určitě je dobré se sem tam zamyslet nad tím, jestli nás terapie posouvá směrem, kterým chceme, jestli nám je terapeut sympatický, jestli nám vyhovuje jeho přístup. Uvědomění, že nám něco „nesedí“, vytváří příležitost ke změně. Zamyslet se nad tím pak spolu s (reálným) terapeutem a najít společné řešení může samotný terapeutický vztah i proces posunout zase o kus dál.

Stává se, že chceme terapeutovi sdělit něco nepříjemného či pro nás samotné obtížného. Jak to udělat? Zde se opět ukazuje užitečnost vnitřních dialogů – můžeme si sdělení natrénovat. Předem si připravíme přesné znění a spustíme vnitřní dialog. Takto si lépe uděláme obrázek o možném průběhu jinak náročné situace a v průběhu příštího sezení se nám bude mluvit snadněji.

Nejsme sami

Na závěr dodám k poznatkům odborníků jeden svůj postřeh. Domnívám se, že uvedené možnosti využití vnitřních dialogů se nemusejí týkat pouze dvojice klient‑terapeut. Mnohdy máme v životě pro nás důležitou osobu, které důvěřujeme, k níž vzhlížíme, která je nám oporou. Nevidím důvod, proč by i taková osoba nemohla být jakýmsi vnitřním průvodcem či pomocníkem v nesnázích.

Uvedu vlastní zkušenost. Občas se mi nahromadí tolik práce, že nevím, kam dřív. Pohltí mne pocit, že to všechno nikdy nemůžu zvládnout, a začnu o sobě pochybovat. V takové chvíli mi pomáhá ponořit se do vnitřního dialogu s někým ze svých přátel – představuji si, jak mi říkají, že to určitě zvládnu, že na to mám. To mě uklidní, zažene pochybnosti a dodá mi odvahu se do práce směle pustit.

Samozřejmě je vztah k terapeutovi a vztah k osobě, jako je třeba blízký přítel, v mnohém odlišný. Jádro je ovšem stejné – máme kdykoli přístupného někoho, kdo nám poskytne pomoc, když ji potřebujeme, a někoho, s kým můžeme sdílet prakticky cokoli. Zkrátka a dobře: nikdy nejsme sami.