Kolikrát v životě bloudíme temným lesem či se ztrácíme v mořské bouři? Ztraceni, bez špetky naděje či světla na konci tunelu. A ještě se hlouběji zamotáme, chodíce v bludných kruzích našich zažitých vzorců a omezených zkušeností. Jak bychom potřebovali vědomí směru, něco, co nám umožní vyjít novou, byť neprobádanou cestou…
Paradoxní je, že máme k dispozici nástroj, který nás podobnými zákruty obtížného rozhodování může provést. Možná spíše než o nástroj jde o vnitřní kvalitu či dispozici, kterou lze nazývat různě: intuice, síla podvědomí, šestý smysl, vnitřní kompas.
Přestože s premisou vnitřního vedení nemusí všichni souhlasit, přijde mi důležité o ní mluvit. Zvláště proto, že se hodně setkávám s lidmi, kteří by moudrost svého vlastního vnitřního hlasu potřebovali slyšet – v krizích, náročných obdobích, časech rozhodování.
Děláme, že se neslyšíme
Zejména v řešení vztahových záležitostí slýchávám větu „Já asi vím, co mám udělat, ale bojím se toho.“ A ať už to znamená cokoliv – od potřeby si vážně promluvit přes řešení konfliktu až k zásadní změně partnerského vztahu – vyhýbáme se tomu, jako bychom se báli, kam nás tento hlas zavede. A tak děláme, že ho neslyšíme, až ho opravdu přestaneme vnímat a bloudíme dál.
I přesto, že nic jiného nemáme, protože všechny racionální i emocionální důvody pro jednu či druhou cestu máme v hlavě již tisíckrát projeté.
Co nám brání se zastavit, ztišit a konečně se vnímat?
- Strach ze změny – jsme tvorové zvyku a jakákoliv změna, byť pozitivní a očekávaná, je pro nás zátěží. Notabene změna, o které nevíme, kam nás zavede. Raději tedy zůstáváme ve známém trápení než se odhodlat ke skoku důvěry.
- Pochybnosti o správnosti vnitřního hlasu – nejsme naučení dát důležitost svému pocitu a tušení. Evolučně je v nás však zakořeněn, což v nás mnohdy vyvolává zmatek. Zvláště tehdy, když slyšíme něco, co není v souladu se společenskými zvyky či představami o tom, jací bychom chtěli být.
- Mělbychy – žijeme podle vzorců, o kterých si myslíme, že nám zajistí pocit hodnoty, lásky či možnost vlivu. Tyto mentální programy jsou někdy prospěšné, častěji jde však o přežité relikty z naší minulosti, které nám víceméně dobře posloužily a tak podle nich jedeme dalších deset dvacet let, i když se situace radikálně změnila.
- Vnitřní sabotér – jedna z našich částí (podosobností), která v těsné spolupráci se soudícím hlasem udržuje status quo. Přejeme si šťastnější a plnější život, ale jako bychom se mu současně bránili. A když uděláme jeden krok dopředu, vrátíme se pro jistotu o dva zpět, protože co kdyby…
Jak vidíme, mohli bychom v seznamu pokračovat vesele dál. Není zde jedna příčina a vše na sebe kruhem odkazuje. Kudy ven?
Je třeba kultivovat schopnost rozlišit vnitřní hlas od štěkajících psů naší opičí mysli. S trochou praxe a zkušeností poznáte, co funguje právě vám.
Jednoduché, ale ne snadné
Jako malé dítě poznávající svět, i v nás dospělých je hluboce zakořeněný instinkt zvědavosti, učení se novému, pohybu vpřed. Jako rostliny rostou za sluncem, i my někam směřujeme. Potřebujeme jen více kultivovat svoji schopnost vnímat a slyšet.
Velmi dobrou inspiraci nacházím v myšlenkách Caroline Myssové, zejména v zatím nepřeložené knize Entering the Castle. Pokud vás (v mírně upravené podobě) zaujmou, doporučuji dát si na ně čas a opravdu si odpovědět.
- Co to přesně znamená být vědomý a jak moc vědomý chci být?
- Když si vzpomenu na zkušenost kontaktu s vnitřním hlasem (pocitem, obrazem aj.), co jsem cítil/a? Jaké vjemy v těle jsem vnímal/a? Za jakých okolností jsem to zažíval/a?
- Proč někdy blokuji své vedení?
- Jaké výmluvy, které mi dovolují vědomě jednat proti své intuici, mi předkládá hlas mysli?
- Pokud bych uznal/a a přivítal/a své vedení, jak bych mohl/a pozitivně ovlivnit situaci a lidi v ní obsažené?
- Jak často předstírám, že si nejsem vědom/a následků mých činů a jejich nesouladu s mou vnitřní pravdou, i když ve skutečnosti jsem si toho docela dobře vědom/a?
- Co jsem se o sobě naučil/a a v čem jsem nyní jiný/á?
Jak už asi tušíte, je třeba kultivovat schopnost rozlišit vnitřní hlas od štěkajících psů naší opičí mysli. S trochou praxe a zkušeností poznáte, co funguje právě vám. Pro mě je hlas vedení tichý, ale pevný, z hloubi těla a srdce. Je to místo velké jasnosti, jež je někdy opravdu náročná. Ale pořád lepší než naslouchat protichůdným hlasům v mojí hlavě.
Na závěr si vypůjčím slova mé oblíbené kapely Zrní:
Všem těm se brány otevřou
kdo vyhází chlív a krámy co v něm jsou
a zpátky se vrátí
slunce a síla s ním.
