Intuice, šestý smysl, vnitřní hlas… Máme ho všichni. Proč jej nepoužíváme?
Kolikrát v životě bloudíme temným lesem či se ztrácíme v mořské bouři? Ztraceni, bez špetky naděje či světla na konci tunelu. A ještě se hlouběji zamotáme, chodíce v bludných kruzích našich zažitých vzorců a omezených zkušeností. Jak bychom potřebovali vědomí směru, něco, co nám umožní vyjít novou, byť neprobádanou cestou…
Paradoxní je, že máme k dispozici nástroj, který nás podobnými zákruty obtížného rozhodování může provést. Možná spíše než o nástroj jde o vnitřní kvalitu či dispozici, kterou lze nazývat různě: intuice, síla podvědomí, šestý smysl, vnitřní kompas.
Přestože s premisou vnitřního vedení nemusí všichni souhlasit, přijde mi důležité o ní mluvit. Zvláště proto, že se hodně setkávám s lidmi, kteří by moudrost svého vlastního vnitřního hlasu potřebovali slyšet – v krizích, náročných obdobích, časech rozhodování.
Zejména v řešení vztahových záležitostí slýchávám větu „Já asi vím, co mám udělat, ale bojím se toho.“ A ať už to znamená cokoliv – od potřeby si vážně promluvit přes řešení konfliktu až k zásadní změně partnerského vztahu – vyhýbáme se tomu, jako bychom se báli, kam nás tento hlas zavede. A tak děláme, že ho neslyšíme, až ho opravdu přestaneme vnímat a bloudíme dál.
I přesto, že nic jiného nemáme, protože všechny racionální i emocionální důvody pro jednu či druhou cestu máme v hlavě již tisíckrát projeté.
Co nám brání se zastavit, ztišit a konečně se vnímat?
Jak vidíme, mohli bychom v seznamu pokračovat vesele dál. Není zde jedna příčina a vše na sebe kruhem odkazuje. Kudy ven?
Je třeba kultivovat schopnost rozlišit vnitřní hlas od štěkajících psů naší opičí mysli. S trochou praxe a zkušeností poznáte, co funguje právě vám.
Jako malé dítě poznávající svět, i v nás dospělých je hluboce zakořeněný instinkt zvědavosti, učení se novému, pohybu vpřed. Jako rostliny rostou za sluncem, i my někam směřujeme. Potřebujeme jen více kultivovat svoji schopnost vnímat a slyšet.
Velmi dobrou inspiraci nacházím v myšlenkách Caroline Myssové, zejména v zatím nepřeložené knize Entering the Castle. Pokud vás (v mírně upravené podobě) zaujmou, doporučuji dát si na ně čas a opravdu si odpovědět.
Jak už asi tušíte, je třeba kultivovat schopnost rozlišit vnitřní hlas od štěkajících psů naší opičí mysli. S trochou praxe a zkušeností poznáte, co funguje právě vám. Pro mě je hlas vedení tichý, ale pevný, z hloubi těla a srdce. Je to místo velké jasnosti, jež je někdy opravdu náročná. Ale pořád lepší než naslouchat protichůdným hlasům v mojí hlavě.
Na závěr si vypůjčím slova mé oblíbené kapely Zrní:
Všem těm se brány otevřou
kdo vyhází chlív a krámy co v něm jsou
a zpátky se vrátí
slunce a síla s ním.
Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo si nechte ZDARMA zasílat to nejzajímavější e‑mailem – dáme vám také vědět, když něco zajímavého otevíráme pro všechny čtenáře.
Dnes už před sebou tolik neutíkám, hraniční porucha mi ale umí život znepříjemnit.
13 min
V dospívání jsme potřebovali uznání. Třeba že o nás někdo stojí – a všichni to …
16 min
Pozornost je základní projev lásky. Proč se opakovaně vrháme do vztahů, kde ji nenacházíme?
8 min
Lidé s hraniční poruchou osobnosti trpí pocitem prázdnoty. Jejich vztahy jsou plné bolesti.
12 min