Psychologie nám pomáhá uvědomit si (a při troše štěstí a velké trpělivosti i vyléčit) naše vnitřní zranění. Správné diagnostikování psychického traumatu je jen začátek procesu hojení. Dokud v nás působí destruktivní síla „neodpuštění“, zůstáváme psychicky pochroumaní a nesvobodní. Cesta k uzdravení zraněné duše vede přes vědomé odpuštění. Přemýšlejte o něm s námi a vyzkoušejte na sobě duchovní cvičení zaměřené na vnitřní zranění.

Mnoho z nás ve svém nitru už nějakou dobu prozkoumává cosi jako vnitřní zranění. Psychologie dovede určit jejich příčiny a nezřídka je také řešit – ať už to znamená zmírnění důsledků, či dokonce uzdravení. Člověk je ale víc než jenom jeho psychika. Právě vhodné propojení duchovní a psychické dimenze člověka může posílit účinnost terapie.

Křesťané chápou člověka jako bytost stvořenou, navíc stvořenou pro nějaký úkol. Je to teologicko‑filozofické tvrzení, že člověk

• si nedal existenci sám (na tom se shodnou téměř všichni),
  
• není výsledkem nehody či náhody (tady panují rozdílné názory),
  
• je milovaným a chtěným „produktem“ činnosti Architekta našeho vesmíru (křesťanský pohled). 

Lidský charakter je v tomto pohledu orientován na budoucnost: je nedokončený, otevřený. Jsme schopni projekce, která přesahuje náš vlastní život a naši přítomnost. Jsme schopni vidět náš svět i z jiné perspektivy, jsme jednoduše otevřeni pro něco více. Už tato otevřenost představuje jakési bytostné zranění.

Podívejme se na naše možnosti a nástroje s duchovním přesahem v situacích, kdy je „pachatel“ znám. Když se mluví o odpuštění a smíření, lidé často reagují podrážděně a odmítavě: Nikdy mu to nemohu odpustit. To mám zapomenout na to, že se stala nespravedlnost? S tím nesouhlasím. Ale zkušenost jde proti této intuici: k úplnému uzdravení potřebujeme nechat v sobě uzdravit destruktivní sílu neodpuštění.

Odpustit neznamená zapomenout

Oběť někdy zůstává uzavřena v kleci nenávisti. Zatrpklost a zloba jí sice mohou zpočátku dávat sílu (někdy i pro obranu nebo pomstu), většinou však tyto negativní emoce začnou oběť zevnitř užírat a vyčerpávat. Právě uzavření se v nenávisti, vzpomínkách a minulosti dává agresorovi ještě jedno vítězství – izolaci oběti v sobě samotné. 

Důstojnost oběti nezávisí na lítosti pachatele. Když oběť podmiňuje odpuštění (ne smíření!) lítostí pachatele, dává mu do rukou klíče od svého nitra. Dává mu moc nad sebou. Jako oběť nemusím nechat rozhodnutí o sobě na pachateli. Je na oběti, zda se odhodlá udělat krok ze zatrpklosti. Ten vede nejdřív k lhostejnosti vůči dané události, od lhostejnosti k odpuštění a od odpuštění k otevření se budoucnosti.

Obě negativní emoce – vina pachatele a bolest oběti – se mohou proměnit v procesu odpuštění. Pamatujme přitom, že odpuštění není totožné se smířením. Na odpuštění stačí jedna osoba. Na smíření je potřeba obou stran. Smíření vyžaduje uvědomění a lítost pachatele, jeho žádost o odpuštění a také ano oběti. 

Smíření často není z různých důvodů možné – chybí vůle jedné strany nebo některá ze stran už není k dispozici. Samotný proces odpuštění někdy vyžaduje hodně času a úsilí. Není to jednorázový akt, jde o dlouhý proces doprovázený bolestí, ale také uzdravováním. Někdy se v prvním okamžiku povede jen formulovat touhu po odpuštění. Tato touha je pohledem, který je schopný jít dál než nenávist a vina.

Odpustit rozhodně neznamená zapomenout. Nespravedlnost nesmí být zapomenuta. Rozlišujme dobré a zlé. Není morálně přípustné vyhýbat se problému nebo dopustit nespravedlnost, abychom dosáhli zdánlivého míru. Někdy je prostě potřeba vydržet a snést i konflikt, hádku, spor. Ježíšův příkaz lásky daný jeho následovníkům neznamená, že se má člověk zříci svých práv (nebo dokonce práv někoho jiného). Že by měl dopustit, aby byl utiskován on či někdo jiný.

Neměli bychom ale zůstávat v moci agresora tím, že mu dovolíme ovládat naše nitro (někdy i léta po samotném zranění) tím, že necháme naše já podmíněno tím, co se stalo. Cesta k uzdravení vede přes proces vědomého odpuštění. Je to sice cesta bolestivá, nelehká, ale vede ke svobodě.

Examen o vnitřních zraněních

Toto duchovní cvičení (zpytování vědomí, examen) zve k modlitbě za vnitřní emoční zranění způsobené něčím bolestným v minulosti. Pokud se zrovna necítíte dobře, máte špatný den, cítíte se v depresi nebo nemáte dostatek soukromí, nechte prosím toto cvičení na jindy.

Jsem přítomný, jsme tu spolu

Prosím Boha, aby mi pomohl uvědomit si jeho přítomnost v tomto okamžiku. Bůh je sice přítomný vždy a všude, ale já sám často nejsem v Jeho přítomnosti a ani ve své. Vstupuji do přítomnosti Boží a také do přítomnosti vlastní. Položím ruce na kolena dlaněmi směrem nahoru jako symbol otevřenosti. Chvíli vnímám ruce a fyzické vjemy v dlaních.

Vnímám to dobré

Rozpomenu se na jeden nebo dva jedinečné okamžiky dnešního dne, kdy jsem se cítil obdarován. Kdy mé srdce zpívalo, tančilo, cítil jsem radost života. Nespěchám dále, strávím tři nebo čtyři minuty v tomto okamžiku vděčnosti. Uvědomím si, jaké to bylo, jak jsem reagoval, co probíhalo v mém nitru.

Dotýkám se zranění

Prosím Boha, aby mi v této chvíli ukázal mé vnitřní zranění. Co mi způsobuje bolest, co ve mně vyvolává strach, lítost nebo odpor? Dovolím Bohu, aby mě přivedl na toto komplikované místo mé duše. Setrvám na něm s odvahou a vědomím, že nejsem sám, ale v Boží přítomnosti.

Dotýkám se emocí

Prosím Boha, aby mi ukázal nejsilnější emoci, kterou jsem měl při prožívání tohoto těžkého momentu. Mluvím s Ním nahlas o tom, jak se cítím. Řeknu například: „Bože, jsem naštvaný, smutný, zmatený…“ Strávím chvíli s Bohem a těmito pocity. Negativní a bolestivé emoce nevyháním, nevytěsňuji, neodmítám – chvíli s nimi zůstávám. Nejsou já, jsou jenom mé emoce, které tam mohou být.

Dívám se, kam mě bolest může dovést

Prosím Boha, aby mi ukázal, jak se může toto zranění zhoršit. Pokud bych dovolil, aby mě toto zranění odvádělo od víry, naděje a lásky, jak by to vypadalo? Konkrétně, jak by mne toto zranění mohlo pokoušet, abych se choval špatně? Prosím Boha, aby mi pomohl od tohoto chování. Pokud vím, že potřebuji zvláštní milost, abych neupadl do tohoto typu chování, požádám o ni Boha.

Věřím v zahojení ran

Sedím chvílí v tichu a poslouchám, co by ode mě Bůh chtěl. Možná mě chce v tomto tichém momentu obejmout. Možná jenom tiše sedíme spolu. A je také v pořádku, pokud se mi zdá, že nic nedělá a nic neříká. Důvěřuji mu, že uzdraví mé zranění ve správném čase a způsobem, jaký on uzná za vhodný.

Prosím o milost

Chvíli si představuji den, ve kterém už nebudu cítit žádnou bolest z tohoto zranění. Jaké by to bylo? Jaké by byly mé myšlenky, pocity, slova a činy, pokud bych se skutečně ze svého zranění uzdravil? Jakou milost bych k tomu potřeboval? Požádám Boha o tuto milost.

Přeji si proměnit zranění ve zkušenost

Prosím Boha, aby mi ukázal, jaké dobro může vzejít z tohoto mého zranění. Jak mě to může udělat silnějším, laskavějším, milosrdnějším? Více lidským, více duchovně zralým? Požádám ho, aby proměnil mé zranění, aby použil této mé bolestivé zkušenosti pro dobro.

Odpouštím

Prosím o sílu, abych mohl odpustit tomu, kdo se vůči mně prohřešil, kdo způsobil mé zranění. Možná ještě nemám sílu nebo odvahu na odpuštění samotné. Mohu ale prosit o touhu odpustit někdy v budoucnu. A možná jsem já pachatelem, který někoho zranil. Prosím Hospodina o odpuštění, o sílu požádat odpuštění od oběti a v možné míře i napravit způsobené zranění. Nezapomenu také odpuštění přijmout.

Pokud se na to cítím, mohu si předsevzít něco konkrétního, co ze mě udělá osobu plnou naděje, důvěry a lásky uprostřed této bolestivé reality.

Dalším duchovním cvičením se budeme věnovat některou příští neděli. Sami můžete praktikovat ignaciánský examen s pomocí stejnojmenné bezplatné aplikace pro mobilní telefony.