K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Všichni jsme tak trochu sedláci

Když se dlouho zaměřujete na jednu důležitou věc, unikne vám, že už je důležité něco úplně jiného.

Dalibor Špok

Dalibor Špok

22. 12. 2014

V prvním dílu rozhovoru s psychologem Daliborem Špokem se zaměříme na psychologii pracovního naplnění a kariéry. Zajímá nás, jaké chyby při hledání povolání nejčastěji děláme. A dozvíme se, jak on sám hledá to, co je důležité.

Jeden kratší příspěvek, který máte na svém miniblogu, je o člověku, který si stěžuje, že musí zvládat mnoho rozdílných rolí, a že je proto přetížený. Nakonec při čtení vyplyne, že jde o sedláka a že se píše jakýkoliv rok někdy od 13. století do roku 2014. Na jednu stranu mě závěr rozesmál, na druhou stranu jsem se zamyslela, jestli se problém skloubení rolí nebo hledání priorit tak, aby člověk všechno zvládl, opravdu táhne už historií…
V historii byla práce sedláka v něčem podobná současné době, a to právě spojením mnoha rolí. Ovšem ty byly přece jen více strukturované. Sedlák nemusel hledat, co má dělat. Naučil se to od svého otce, ten se to naučil od svého otce, bylo to víceméně pořád stejné, byť jeho činnost byla složená z úplně odlišných pracovních kompetencí. Na uvedeném příkladu jsem chtěl ukázat, že v dnešní době má každý z nás mnoho rolí, často i více povolání. Že nás mnohdy živí dvě, tři činnosti a potom máme tři další koníčky, další aktivity děláme třeba neziskově nebo dobrovolnicky…. A že – byť je taková situace pro nás nyní nová – právě v typické roli sedláka najdeme její předobraz.

Co tato dnešní situace znamená pro výběr povolání?
Dnešní mladí lidé budou muset v životě možná i několikrát úplně změnit profesní obor, jak se budou otevírat nové příležitosti a staré obory zanikat. Tato změna je dnes daleko snazší než dříve a mnozí ji volí i bez donucení, prostě proto, že je jiné povolání láká. Před tímto úkolem často stojí dnes i střední generace. Máme s tím problém, protože po sobě požadujeme celoživotní nálepku. Prostě se chceme nazvat – já jsem učitelka, já jsem řidič. Cítíme, že změna identity (která se změnou povolání těsně souvisí) je spíše ohrožením, nikoli příležitostí. Ve skutečnosti je samozřejmě obojím. V uvedeném příspěvku jsem chtěl upozornit s troškou nadsázky, že identifikování se pouze s jednou pracovní rolí není příliš historicky dlouhé.

Naslouchám svým pocitům, spokojenosti a životní radosti. Když vidím, že něco chybí, přidám; když vidím, že je něčeho moc, snažím se ubrat.

Kdy se vlastně tohle vnímání profesních rolí změnilo?
Je to kolem sto padesáti let, kdy se objevilo moderní zaměstnání s pracovní specializací a dělbou zodpovědností. V devatenáctém století probíhalo stěhování do měst a lidé začali mít svá zaměstnání – začali “chodit do práce”. Ale předtím, ať byl člověk rolník, kovář nebo hospodský, se staral o všechno, navíc každý měl i zahrádku, zvířata, spoustu dalších rolí a osob okolo, dnes bychom nazvali jejich pracovní kompetence “od stavebnictví, finančního managementu přes zásobování a prodej až po řízení a vzdělávání lidí”. A to opomíjíme i případné samotné řemeslo, které je živilo.

Asi bychom se tedy měli zamyslet, než si zase budeme idealizovat minulost a stěžovat si na „dnešní uspěchanou dobu“…
Nechci současné problémy bagatelizovat, je to nová situace, ale někdy příliš přeháníme a myslíme si, že je naprosto odlišná. Ona je odlišná od minulého století profesních specializací a pracovní doby “od-do” a paradoxně je blíž tomu, jak jsme žili v době před nástupem průmyslové modernity v 19. století. Tehdy jsme se starali skoro o všechno, co se týkalo naší profese, dnes v podobě živnostníků, nezávislých expertů nebo specialistů na volné noze musíme zvládnout něco podobného – od prodeje, přes zásobování, po řízení a vzdělávání…

Mluvíte o podnikatelích a nezávislých profesích. Jak jsou na tom zaměstnanci?
Podobně. Nikdo se už o nás nepostará jako v sociálním typu podniku 20. století, kde – pokud jste byli loajální – vám dali vše od benefitů, školení, kariérního postupu až po zlaté hodinky za padesát let při odchodu do důchodu. Změnit práci se rovnalo osobní tragédii či známce selhání. Dnes máme mnohem více svobody a změna práce je často prostředek naší kariéry a získávání zkušeností. Chceme-li změnit obor, můžeme – nikdo se na nás nebude dívat úkosem. Máme ovšem také více zodpovědností. Musíme se opět o sebe starat sami – o své vzdělání, o svůj postup, o své kompetence… jako ti staří sedláci, kováři či hospodští. Takže jdeme trochu dopředu a trochu se vracíme k tomu, co jsme v naší kultuře již znali.

Hledání povolání je úlohou pro dospělého

Jak vlastně dnes probíhá hledání povolání? V kolika letech toto téma lidé většinou řeší?
Dřív jsem si myslel, že v oblasti hledání povolání budou přicházet spíše vysokoškolští studenti okolo dvaceti, pětadvaceti let. I takoví ke mně přicházejí. A někdy i středoškolští studenti. Ale stále více si myslím, že pro konkrétní rozhodování začíná být v dnešní době standardní věk až okolo třicítky. Když člověk studuje vysokou školu, rozhodování přirozeně odkládá. Navíc musí poznat pracovní svět, vyzkoušet si několik pozic, než začne zjišťovat, které prostředí ho táhne. Při dnešním množství kariérních voleb není věk okolo třiceti let pozdě. Rozhodovat se pro vlastní povolání je dnes skutečně úkolem dospělosti, nikoli jako dříve otázkou, která by měla padnout ve 14 či 18 letech, kdy jste si vybrali jednu z 30 či 50 dostupných, jasně představitelných rolí.

Klíčem k úspěchu v životě je dělat, k čemu je člověk stavěný, a ne bojovat sám se sebou.

Lékař, sekretářka, právník, učitelka…
Co dělají, věděl každý. Dnes máte k dispozici 500 či 1000 různých zaměstnání, nová neustále vznikají, stará zanikají. Většina se kontinuálně mění v nové formy. Co dělá konkrétně senior project development advisor nebo team leader assistant prostě nedokážeme konkrétně definovat. Nemůžete si objednat žádnou jednoduchou brožuru, kde by vám někdo popsal, co pro takové zaměstnání potřebujete a co v něm zažijete – protože je v každé firmě a každém oboru stejně nazvaná role úplně odlišná. Jediné, co můžete, je různé cesty trochu vyzkoušet, analyzovat svou zkušenost, vyzkoušet jiné, znovu je analyzovat, a tak stále dokola. Než dojdete k rozhodnutí…

Jako kariérní poradce se můžete setkávat zřejmě s dvěma druhy lidí. Jedni, kteří neví, co chtějí, a ti druzí už můžou mít své kariéry „rozjeté“, ale třeba mají problém, že všeho začíná být více a více…
Ano, to je výstižné. O první skupině mluvím výše – lidé, kteří mají za sebou krátkou praxi nebo dokončili studium a neví, kterou cestou jít dále. Druhou skupinu tvoří klienti, kteří jsou uprostřed své kariéry a buďto chtějí přejít do jiného oboru, protože už vyčerpali to, co jim stávající povolání nabízelo, nebo přicházejí s jinými problémy – s únavou, vyhořením, demotivací, stresem. Nebo chtějí jinou změnu. Třetí je skupina klientů, kteří přicházejí spíše pro techničtější rady. Vracejí se ze zahraničí, z mateřské nebo ze stáže a chtějí si ověřit, jak napsat správně životopis a hledat práci. Nebo podnikali a chtějí se po delší době vrátit zpátky do firemního světa. Chtějí si ověřit, kam se posunuly praxe personalistů a headhunterů, když deset dvanáct let práci nehledali.

Stoupat nahoru a hledat správnou míru

Zaujala mne myšlenka, kterou máte na svém webu: Hledejte si práci, která vás bude bavit a která vám půjde, protože ti, co si ji nenajdou, budou ve svém povolání velmi rychle překonáni těmi, které tato práce baví a kterým jde. Myslíte si, že každý člověk má šanci najít práci, která ho bude bavit?
Určitě si myslím, že ano, ale nesmíme chápat toto bavit příliš úzce. Bavení často chápeme jako okamžité, nekončící potěšení z práce. Ale tak to samozřejmě není. Musíme být ochotni dělat spoustu obtížného, prožít spoustu nudných dní a stresu. Bavení je něco hlubšího. Je to radost z práce, poznáme ji většinou až zpětně. Že nás daná oblast naplňuje, že vidíme výsledek, že jsme například někomu pomohli. Nejde o neustálý pocit. Představa, že vstávám každé ráno s obrovskou radostí, že se už mohu pustit do práce, je z říše nereálných fantazií. Druhým často přehlíženým problémem je fakt, že na radost a spokojenost si musíme počkat. Nepřicházejí hned. Lidé mají představu, že půjdou do nového oboru nebo něco vystudují a během roku budou na perfektní pozici se zodpovědností za zajímavé projekty. Odnaučili jsme se čekat, odnaučili jsme se brát povolání jako schody k něčemu naplňujícímu; schody, po kterých stoupáme postupně. A jednotlivé stupně nemusí být zas až tak zajímavé.

Co je důležité ve vztahu? Dneska toto, zítra něco jiného; nové téma, které se otevře.

Snažíte se nasměrovat lidi, aby se naučili čekat, pokud se chtějí k něčemu dostat?
Taky. Ale to je velmi různé. U někoho jasně vidíte, že problém je jinde, u někoho je problém právě v netrpělivosti a příliš naivních představách. Nemám jednoduchou odpověď – je důležité hledat, co chybí danému klientovi, který přijde. Rozlišit, co dokáže, co je opřeno o vlastní talenty, a co jsou nereálné představy – to je často umění.

Četla jsem taky váš názor, že by se lidé při hledání práce nebo v životě neměli tolik soustředit na slabé stránky, ale stavět na silných stránkách…
To je základ mé filozofie. Největších chyba je, že se neustále snažíme zlepšovat slabé stránky, které máme. To je samozřejmě důležité u dětí, protože ty se vyvíjejí. Ještě nevíme, jaké budou mít nadání, nejprve musíme rozvinout různé talenty, abychom věděli, co jim opravdu jde. A toto rozvinutí je často obtížné. Ale ve dvaceti, v pětadvaceti už víme, co nám jde a co nám nejde. Zaměřovat se v tomhle věku především na nápravu slabých stránek je jednak časově nesmírně obtížné, jednak tím dosáhneme pouze šedého průměru, který mají i všichni ostatní – anebo to končí směšným překompenzováním. Většina úspěšných lidí je ale úspěšná proto, že rozvíjí své silné stránky, nepracují věčně na nápravě toho, co jim nejde. Klíčem k úspěchu v životě je dělat, k čemu je člověk stavěný, a ne bojovat sám se sebou. Samozřejmě to neznamená, že pro nápravu slabin není vůbec prostor. Pokud vím, že mě něco silně omezuje, snažím se to napravit. Ale není to primární záležitost, jak to někteří lidé bohužel chápou.

Co je důležité, to neustále měním

Co vám osobně pomáhá zaměřovat se na to, co považujete za důležité, za podstatné?
Především si to, co je důležité, dovolím měnit. Nežiji s fixní definicí důležitého nebo s jedním cílem, na který dlouhodobě mířím. Dnes je moderní koučinkové klišé mít pětiletý či desetiletý cíl. To mně přijde jako příliš jednoduchá představa na to, aby byla opravdu funkční. Co je důležité, se přece mění – často každým dnem. Zítra mě rozbolí zub a mé zdraví bude najednou důležitější než můj pětiletý plán. Co je důležité ve vztahu? Dneska toto, zítra něco jiného; nové téma, které se otevře. Považovat něco příliš dlouho s přílišnou jistotou za důležité může také vést k tomu, že přehlédneme, že v dané situaci je důležité už něco naprosto jiného.

Jaký je tedy váš recept?
Naslouchám svým pocitům, spokojenosti a životní radosti. Když vidím, že něco chybí, přidám; když vidím, že něčeho je moc, snažím se ubrat. Myslím, že jedním ze základních předpokladů, jak toto dokázat, je nebýt přesvědčený, že co je důležité, je neměnné. I v zaměstnání. Je to dynamický stav. Hladina, kterou musíte neustále vyvažovat. Sledovat, na jakém stupni je. Jednou může být ve vaší práci důležité, že si pořádně odpočinete a příští týden naopak může být důležité, že půjdete a pustíte se do nového projektu.

Využívejte celý web.

Předplatné

Dalo by se to propojit s myšlenkami amerického psychologa Martina Seligmana, který popisuje, že život by měl být zároveň příjemný, smysluplný a angažovaný – tedy vyvážený v těchto třech oblastech?
Ano, to je hodně dobrá teorie. První oblastí je dostatek potěšení a příjemných aktivit, druhá je takzvaný život dobrý – tedy angažovanost, opřená o vlastní silné stránky a talenty, o vnímání výsledků, o práci pro druhé, o možnost vidět něco za sebou. A do třetice vést život tak, aby šel cestou, která vede ke smyslu, která má hlubší smysl. Lidé mají příliš tendenci brát tyto tři úrovně jako hierarchii, ale tak to není. Jsou to tři okruhy a ve všech najednou by měla být rovnováha. Důležité je zamýšlet se, jestli máme ve svém životě dostatek naplněných potřeb od těch nejnižších až po ty nejvyšší. Ale ani toto nepřehánět a neutopit se ve věčné sebeanalýze. Být ve všem přiměřený. I v požadavku na vlastní přiměřenost.

Rozhovor vedla Pavla Šuláková, redakčně upraveno.

Diskuse 0