Proč podléháme pokušení, i když víme, co nám to přinese? Co to vlastně pokušení je? Jak a kdy s ním můžeme pracovat? Už samotné slovo pokušení navozuje dojem, že jde o něco nežádoucího až zakázaného, něčeho, co by nemělo být, čemu bychom se měli vyhnout. Pojďme se však na celé téma podívat trochu hlouběji.
V prvé řadě je dobré si připomenout, že cokoliv nás láká a přitahuje, má nějaký význam, který je pro nás důležitý. A i když toto „lákadlo“ vidíme ve vnějším světě, jde primárně o naplnění naší potřeby. Proto může být přínosné uvědomit si, o co vlastně jde, když nás to pokouší:
- Toužíme zažít něco nového a vyskočit z šedi všedních dnů?
- Nemůžeme už vydržet ono pnutí, kdy se snažíme sama sebe kontrolovat?
- Potlačujeme nějaké své přání či představu?
Mnohdy jsme překvapení, s jakou silou jsme zasaženi a převálcováni. Děje se nám to, i když často víme o následcích, které naše chování bude mít: ať jde o pocit viny, že jsme nedodrželi slovo, komplikace ve vztahu po prožité nevěře, mentální či fyzickou kocovinu apod.
Podíváme‑li se upřímně do sebe, můžeme vidět více různých já. Sváří se v nás mnoho protichůdných sil, přičemž jedna ze základních polarit je rozdíl mezi reálným já a idealizovaným sebeobrazem. Tedy mezi tím, kým si přejeme být, jak se prezentujeme druhým i sobě, a tím, kým opravdu jsme, realitou.
Skryté tužby, tajná přání
Jak známo, nejvíce lžeme sami sobě. Tvrdíme, že něco chceme, ale ve skutečnosti toužíme po opaku. Hranice a normy, které si stanovujeme sami nebo které jsme převzali od druhých, nám slouží jen do té míry, nakolik jsou projevem zralého a vědomého rozhodnutí. Mnohdy jde ale o zastaralé scénáře chování, které nám brání vnímat i spodní proudy našich tužeb.
Někdy je opravdu těžké si připustit, co všechno se v nás odehrává, a tak tíhneme k tomu vybírat si z celku reality jen to, co se nám hodí do krámu.
Čím víc se však držíme své idealizované představy o sobě, tím pravděpodobněji budeme překvapeni, až budeme přemoženi nějakým impulzem, touhou, přáním. Čím více jsme v kontaktu s celistvostí našeho vnitřního života, tím větší máme v posledku možnost volby, jak zareagujeme, až půjde do tuhého.
Prvním krokem je vůbec si připustit, že v sobě máme protichůdné tendence. Že současně chceme být věrní, ale toužíme po více ženách, mužích, dobrodružství. Že nechceme kouřit, ale nejsme ochotni se vzdát požitku, který nám kouření přináší, atd.
Nezatlačujeme tak svoje tajná přání a pudové impulzy zpět do temnoty sklepa, ale můžeme si na ně posvítit baterkou. Když jsme schopni si přiznat, že v sobě objímáme lásku i nenávist, empatii i zlost, něžnost i krutost, máme vytvořený dobrý základ pro svobodnou volbu a možnost vybrat si cestu, která je pro nás i druhé nejvhodnější.
Disciplína: bič, nebo kormidlo?
Když jsme v sobě ochotni obejmout i naše stinné stránky, nemusí nás tak překvapit, když se začnou hlásit o slovo. To neznamená, že se podle nich máme chovat. Dalším krokem je totiž uvědomit si, co ve skutečnosti a z dlouhodobého hlediska chceme, a podpořit se v tom. Zde může pomoci disciplína.
Ta by neměla být bičem, kterým se potrestáme, když nedostojíme nárokům, které na sobě máme, ale spíše kormidlem, které pomáhá udržovat daný kurz, směr, kterým jsme se rozhodli jít. Vizi, o níž víme, že z dlouhodobého hlediska je ta, kterou opravdu chceme a potřebujeme. A protože život není zrovna dlouhý (byť se to někdy nezdá), není čas na blbiny a náhlé změny kurzu.
Tím neříkám, že bychom se měli tvrdohlavě a vždy držet všeho, co jsme si kdy umanuli. Někdy je velmi na místě připustit si, že směr, kterým jdeme, není cesta, po které chceme jít. A někdy může být velmi dobré věnovat pozornost zprávám z našeho nevědomí (stínu), protože tam mohou být ukryté poklady naší autenticity a síly. Samozřejmě je třeba rozluštit, o co jde či co nám chybí, když cítíme, že jsme náchylní udělat něco, čeho budeme později litovat.
Jinými slovy: nejde o to natlačit se do zidealizované představy o sobě, ale s vědomím svého stínu směřovat tam, kam chceme, protože my tvoříme svůj vlastní život. Jde o rozdíl mezi vůlí a záměrem. Záměr je vědomí směru, které současně zůstává otevřené k silám, které jsou větší než my. Nikdy totiž nevíme, kam nás to, co vnímáme jako „pokušení“, zavede, jakou lekci se potřebujeme naučit, co pozitivního z toho může vzejít.
Někdy je odevzdání a puštění kontroly přesně to, co potřebujeme. Protože když vše pořád kontrolujeme, divíme se pak, když na nás vykoukne zpod koberce kostlivec. Držet kormidlo daným směrem je základ, ale je třeba naslouchat měnícím se podmínkám větru, moře a našeho organismu. Jen tak můžeme vyvážit ideál a realitu, přání a skutečnost.
