Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Doba postfaktická

Média a sociální sítě mění naše vnímání toho, co je důležité a co je vůbec realita. Využívají k tomu emoce.

29:33
Dalibor Špok

Dalibor Špok
Psycholog

20. 9. 2021

V minulých dílech našeho miniseriálu jsme rozebrali dvě skupiny příčin životního pesimismu – důvody psychologické a sociální. Nyní si všimneme třetí důležité oblasti – faktorů technologicko‑kulturních. Žijeme v postfaktické době: v době přehlcenosti informacemi. Denně se setkáváme se soupeřící nabídkou médií, frontou statusů na sociálních sítích, záplavou zpráv internetového zpravodajství.

Nechci zde analyzovat komplexnost problémů, který tato technologická a kulturní změna přináší. Upozorním jen na tři důležité souvislosti: 1) emocionalizace a 2) publikační symetrie, 3) informační nadmíra, informační vyčerpání a mentální zahlcení.

1. Emocionalizace

Nejúspěšnější příspěvky médií a sociálních sítí nejsou ty, které jsou podstatné z hlediska světové budoucnosti, ale které jsou nejzajímavější pro diváka nebo čtenáře. U těch zůstanete, ty budete konzumovat, na ty budete klikat. A to je přesně to, co média živí – čím déle zůstanete, tím více jim dáte vydělat. Čím více bude mít médium takto úspěšných příspěvků, tím lépe zaplatí své redaktory a zdokonalí své algoritmy – aby vám příště předložili ještě více takto zajímavých příspěvků.

Problém je především ten, že atribut „zajímavý“ nemusí nijak souviset s pravdivostí nebo důležitostí takové informace. Podstatné (dnes) pro budoucnost světového dění například je, jak se svět postaví k vojenské juntě v Barmě nebo k očkování v Africe. Jak odpustí dluhy chudým zemím. Jak zdaní nadnárodní firmy. Jak vyřeší problematiku kosmického smetí – tedy stratosférického odpadu z družic. Jak zamezí znečišťování vody ve třetím světě. Kliknete denně na takové články? A kolikrát na ně kliknete?

Technologie postfaktické doby (média, sociální sítě, internet, e‑mail) vytvářejí čím dál méně obsahu, který je hluboce důležitý, protože taková relevance je pro ně irelevantní. Zajímá je až na pátém či desátém místě. Naopak upřednostňuje co nejvíce příspěvků vyvolávajících vaše emoce. Činí tak i tím, že se původně důležité zprávě (vzpomeňme jen nedávno: covidová omezení, očkování, zavření škol) věnuje z úhlu pohledu, s diskusemi a nadmírou, která tyto emoce dodatečně vyvolá.

Mediální technologie dávno změřily, na co kliknete a u čeho vydržíte. Neošálíte je. Vědí, že více času strávíte nad zprávou o nějaké (třeba z kontextu vytržené) zprávě z radnice, nad naštvávací reportáží o tom, jak je nový předpis nesmyslný a jak někomu uškodil, nebo nad podrobným líčením, že někde je neřád a něco nefunguje (tím odkazuji k původnímu dotazu naší čtenářky z prvního dílu seriálu).

A jsme u umělých emocí a vyvolávání senzací nafouknutými nadpisy s umělým zdáním aktuálnosti a problémů, jen abyste na ně klikli: „Roste dětská agresivita.“ „Šikany v práci přibývá.“ „Na silnicích je čím dál hůře.“ Kde? V porovnání s čím? Kdo a jak to změřil? Nedávno jsem na zpravodajském webu četl: „Vědci popsali hrozby spojené s vakcínou…“, ale hned v první větě článku jsme se dozvěděli, že hrozby jsou naprosto minimální a vakcína je bezpečná.

Protože ještě než na tyto nadpisy kliknete – už jste naštvaní, už máte strach, už něco cítíte. Ještě dříve, než se dokážete rozhodnout, jestli je zpráva užitečná. Právě kvůli této emoci na tyto zprávy kliknete. Je to zkrátka naopak, než by tomu být mělo. O svých emocích bychom se měli rozhodovat na základě významu, který věc pro nás má (či nemá). Neměly by o nich rozhodovat technologie, jimž propadáme, finty novinářů (na vytváření titulků jsou dokonce najímáni specialisté!) nebo společnost lidí, jíž se vystavujeme.

Jistě, není to velký vztek ani velký strach. Jsou to drobné emoce. Často skoro nepatrné. Ale právě tato postupná nadmíra malých emocí nás dlouhodobě promění. Není možné vypít deset piv denně (ani když pijete po malých skleničkách) a myslet si, že to nebude mít vliv na naše zdraví. Není možné prožívat sto drobných zbytečných emocí denně a myslet si, že to neovlivní naši duši.

Bohužel nemůžeme obviňovat jen jednu stranu, provozovatele těchto zpravodajských webů. Pokud by dnes vzniklo médium, které by přinášelo pouze ty nejdůležitější, objektivní, ale emoce nevyvolávající zprávy – brzy by zaniklo na čtenářský nezájem. Postfaktická doba si vychovala postfaktického diváka (konzumenta) a postfaktický konzument má jasné představy o tom, jak má jeho médium fungovat.

Velmi často bohužel takové představy zahrnují požadavek, že chceme médium (web, sociální síť), jehož sledování je snadné, zábavné, ne‑obtížné. Abychom jako čtenáři nemuseli příliš přemýšlet. A už vůbec ne snad si muset dohledávat informace nebo se seznamovat s rozporuplnými pohledy či komplikovanými problémy. Chceme vše snadno chápat a tím získat útěšný dojem, že jsme chytří, situaci rozumíme lépe než její aktéři a že se ve světě dokážeme dobře zorientovat. Chceme pobývat tam, kde informace a emoce potvrzují to, co si chceme myslet, kde zažíváme to, co chceme zažívat. Kde se setkáváme s názory, které chceme číst. Ale jsou to dobré názory?

K tomu, abychom zůstali a hltali záplavu mediálního obsahu nebo sociální sítě, se hodí jak silně pozitivní (štěňátka!), tak především negativní emoce. Protože negativní emoce (naštvání, nesouhlas, strach, zděšení, znechucení) fungují v udržení naší pozornosti především. To, co mě naštve, sdílím, komentuji, hovořím o tom, přeposílám to známým… Nemůžu na to přestat myslet. Hned zítra o tom promluvím s kolegyní.

A tím šířím nejen obsah (a zaručuji finanční zisk) daného média nebo sociální sítě. Šířím tím především další negativní emoce – u sebe i ve společnosti.

Sociální síť firemní kuchyňky

Co jsme si výše popsali, se neděje jen na webech a sociálních sítích virtuálních (na facebooku nebo twitteru), ale i v našich sítích reálných – v sociální síti pavlačové diskuse, v sociální sítí kolegyň kafařek v práci, v sociální síti vlastní rodiny.

Už i naše reálné vztahy jsou twitterizovány. Především spěcháme za druhými, abychom je jako první informovovali o špatných, naštvávacích, i když zbytečných informacích. Chvátáme sdělit druhému, co špatného jsme zase slyšeli – abychom jako první spatřili jeho „mračítko“, dislike. Emoční reakce v tváři kolegy nás potěší. Byli jsme první! To je úspěch! Ulevíme si navíc společně. A dále se infikujeme.

A teď – co je důležité? Jistě nemusím vysvětlovat, co takové hltání emocí, zpráv a toxických interakcí (virtuálních i reálných) udělá krátkodobě i dlouhodobě s naší duší. Vyčerpáme se. Negativní emoce nám zkazí náladu. A jak jedna po druhé přibývá, postupně nahlodají i náš pohled na svět. Propadneme iluzi, že tyto uměle přiživené, účelové či skupinově vytvářené emoce objektivně reprezentují vnější svět. Že je vskutku takový, jak nám jej líčí bulvár nebo přepálené zprávy. Že se jedná o jeho pravdivý, úplný a vyvážený obraz. A začneme se ptát, co a zda vůbec můžeme s tak špatným stavem světa vlastně dělat.

2. Publikační symetrie

V historii psal noviny většinou někdo, kdo měl vystudovanou žurnalistiku a na expertní názory se tázal toho, kdo problematice rozuměl. Dnes může psát příspěvky (na sociální síť, do vaší e‑mailové schránky, ale i do médií) doslova každý. Expertem není ten, kdo publikuje ve vědeckých časopisech, ale kdo se za experta prohlásí a získá pro toto prohlášení dostatek fanoušků.

A jak získáte fanoušky? Tím, že říkáte, co chtějí slyšet. Že jim poskytnete zprávy, názory a informace, které se jim líbí a které vyvolají patřičné emoce, kterých si posluchači cení. Že uslyší to, co podpoří jejich sebehodnotu a způsob vidění světa, ať je jakýkoli.

Hovoříme samozřejmě o názorech a informacích, které mohou, ale také nijak nemusí souviset se stavem vědeckého poznání, s objektivitou, obecnou správností, logickým úsudkem, inteligentním závěrem, prospěšností čtenářům a prostým selským rozumem. Mohou to být hlouposti, drby, záměrné nebo nezáměrné manipulace za účelem sociálního, politického či finančního zisku. Mohou být motivovány narcismem či nekontrolovaným egem tvůrců, jejich snahou o slávu a lesk v reflektorech sociálních sítí. Mohou to být jen nepromyšlené důsledky vlastního omezeného uvažování, nevzdělanosti a/nebo problematické osobnosti. A tak dále.

S tím vším se setkáváme na sociálních sítích i na zpravodajských a dalších webech. A platí to samozřejmě i o názorech psychologických, ale o tom není tento článek. Jistě je lepší sledovat hodnověrnější kanály (například veřejnoprávní) před bulvárními. Ale stoprocentní jistotu vám dá pouze vlastní vzdělání, rozum nebo moudrost, se kterými (ne)dokážeme kvalitu a relevanci předávaných názorů rozlišit.

3. Nadmíra a zahlcení

Dalším faktorem postfaktické doby je, že zprávy, informace a sociální sítě konzumujeme nadměrně. I kdyby se jednalo o relevantní, objektivní a důležité informace, i tyto by nás v takové nadmíře vyčerpaly. Protože na rozdíl od našich dědů, kteří jednou týdně v neděli ráno přečetli noviny, složili je a šli žít, my jsme obklopeni informačním hlukem neustále.

Stále kontrolujeme sociální sítě. Posíláme si vzájemně e‑maily s naším naštváním a emočními zprávami. Stále chodíme na zpravodajské kanály kontrolovat, co je nového. A to je problém. Protože po dvou hodinách se svět obvykle výrazně nezmění. Ale daný zpravodajský (či jiný) web ví, že už za dvě hodiny přijdeme zpět a vyžadujeme nové zprávy, nové dávky emocí. Jak na tento náš požadavek bude reagovat? Vyhoví nám, samozřejmě. A předloží, co požadujeme – vytvoří pro nás novou emoční zprávu s obvykle trochu umělou relevancí (protože za ty dvě hodiny se ve světě skutečně nic tak důležitého nestalo).

Stále nám hraje v práci nebo autě rádio a v něm jdou zprávy, rozhovory, často povrchní řeči, ne‑li přímo tlachy, proložené beztvarou a stále stejnou zvukovou hmotou, kterou lze bohužel na většině stanic takzvaného středního proudu stěží nazvat kvalitní hudbou. Když nás to přestane bavit, jdeme na facebook. Když na facebooku nic není, zkontrolujeme novinky. A tak pořád dokola. Proč to všechno děláme?

Za prvé – částečně je odpověď prostě stále stejná: protože nás to baví, zaujme, chytne. Nemusíme navíc myslet na něco jiného – často na něco důležitého, ale nepříjemného. Nemusíme zůstat v sobě, se svými myšlenkami a prožíváním. V prostoru, kde právě kvůli této chaotické a nezřízené informační konzumaci často není příliš uklizeno.

Jak snadné je přenechat kontrolu nad vlastním proudem vědomí někomu druhému – webovému kanálu, rozhlasu, televizi, tlachání s druhým člověkem o ničem. A zároveň platí, že kdybychom tyto aktivity výrazně omezili, zažili bychom nepříjemné nutkání – úzkost, že nám něco uniká. Jedná se tedy o klasickou závislost, ne nepodobnou třeba té alkoholové. Bažení, neodolání, přehnané užívání, opilost, kocovina, důsledky.

Informační vyčerpání a ztrátu sebekontroly nepociťujeme přímo

Druhý důvod ale je, že pomalý a plíživý vliv informační vyčerpanosti si bohužel často neuvědomujeme přímo. Nemáme „silné puzení zavřít facebook“, i když už jsme vyčerpali kognitivní kapacitu zpracovat nové informace. Nemáme totiž v mozku žádná čidla tohoto vyčerpání na rozdíl od situace, kdy někam nanosíme deset těžkých beden a poté víme, že si musíme na chvíli odpočinout.

Tato vyčerpaná kapacita se projeví v prožívání pouze nepřímo – nedostatkem schopnosti regulovat své prožívání: signálem jsou naše špatné nálady, úzkosti, naštvání, negativní hodnocení světa. Projevem tohoto vyčerpání je tak naše neschopnost dostatečné sebekontroly, za kterou jsou zodpovědné stejné mozkové funkce, které touto informační nadmírou vyčerpáme.

Důsledkem vyčerpání sebekontroly je pak také paradoxně neschopnost facebook vypnout – tedy neschopnost opustit to, co nám škodí a co tuto neschopnost dlouhodobě vyvolává. Ocitáme se v začarovaném kruhu.

Svou špatnou náladu chceme rozptýlit – a bereme tak do ruky telefon, abychom zjistili, co sdílí kamarádka na instagramu. Místo abychom si uvědomili, že naše negativní prožitky a mentální oslabení jsou důsledkem našeho kognitivního vyčerpání, zbytečných informací a umělých emocí – jdeme si raději (v poslední hodině už potřetí) ověřit, jestli se něco pohnulo s kauzou, na kterou si pozítří už nikdo nevzpomene. Platí stále to, co řekl ministr před hodinou? Vyjádřil se k tomu jiný politik na sociální sítí? K naší velké radosti (a následně emoci!) vyjádřil. Pro jistotu to ale ještě ověříme ve večerních zprávách.

To vše vnímáme jako pochopitelný a správný životní styl. A ještě tomu říkáme „zajímat se o politiku“. Jako by kvalita našich životů byla bez opakovaného sledování (nebo ještě hůře vyvolávání) diskuse o tom, zda se smí na Petříně bobovat, nějak výrazně ochuzená. Jako bychom tím zásadně budovali instituci demokracie. Nelžeme si. Politika nebo aktivismus, které mají smysl, se uskutečňují někde jinde než v našich náruživostech na sociálních sítích a v neschopnosti se omezit.

Twitterizace vlastní duše

Uvedená informační přemíra, nekvalitní původ informací i jejich zbytečná emocionalizace působí na náš pohled na svět silně a na rozmanitých úrovních. Něčemu uvěříme nesprávně. Něčemu uvěříme příliš. Někde nerozlišíme, že je výklad příliš omezený nebo naopak přehnaný. Někde se prostě jen vyčerpáme opakovaným sledováním stále stejných informací. A už nedokážeme rozlišovat, co bychom si měli myslet a co nám jen sugeruje někdo druhý.

A co více – důsledkem konzumace záplavy technologií postfaktické doby je také změna našeho pohledu na svět. Protože je pro nás tak důležitý a častý (pro mnohé už hlavní) svět sociálních sítí, médií, zpravodajství, internetové zábavy, začínáme očekávat i od všech ostatních aspektů našeho života tytéž charakteristiky, kvůli kterým máme postfaktické technologie tak rádi.

Náš pohled na život je pak stejný jako obsahy sociálních sítí – začíná je kopírovat. Je v něm příliš emocí, příliš negativity, příliš zjednodušení. Je v něm snaha ukazovat na viníka vždy spíše tam venku. Je v něm neschopnost hloubky, zastavení, klidu.

  • Chceme, aby vše bylo hned, aby vše bylo rychle jasné – jako na internetu.
  • Chceme hned proniknout k podstatě a smyslu – jako v desetiminutovém TEDx videu.
  • Nejsme schopni tolerovat obtížnost, délku, nejasnost, nejednoznačnost, různost – stejně jako nejsme schopni tolerovat takovéto video. Ale život má přece přesně takové vlastnosti, že?
  • Chceme, aby vše obtížné bylo krátké, jako jsou krátká videa, která sledujeme pro pobavení.
  • Chceme, abychom chápali smysl světa, okolí i sebe jasně a stručně jako v délce twitterového statusu.
  • Chceme, abychom měli řešení na složitá životní tázání hned jako při vyhledávání na googlu a v nekonečné záplavě pětibodových řešení na všechno, která se tam na nás vyvalí.
  • Chceme, abychom všude mohli vyjádřit jakoukoli svou reakci jako při lajkování nebo komentování na facebooku.

Naše hodnocení a vnímání světa se tak stává velmi podobné tomu, co děláme a s čím se setkáváme na internetu. Své vztahy pak bohužel vytváříme podobně. Platí prostě stará poučka, že se stáváme tím, čemu věnujeme většinu své pozornosti. Twitterizujeme vlastní duši i duše našich blízkých. A domníváme se, že takový je svět.

Jsou technologie jen špatné?

Pozorný čtenář by nyní mohl namítnout: „Vidíte! Autor nás v tomto seriálu celou dobu přesvědčuje, jak je svět prima, ale odstavec za odstavcem spílá na současnou dobu, na facebook a na ty internety. Přece ale tím, že nadává na technologie, v důsledku nedělá nic jiného než tazatelka v prvním dílu, která nadává na šéfy a na radnici…“

Rozumějme si proto správně. Moderní technologie a proměna společnosti, kterou přinášejí, samozřejmě nesou také a především nesmírně pozitivní efekty. Jsem rád, že v této době žiju a tyto technologie mohu využívat ku prospěchu svému i druhých (například ve formě online poradenství, online vzdělávání, tohoto článku a podobně).

Takových pozitivních aspektů by bylo na deset seriálů a můžeme se jim v budoucnu věnovat. V tomto článku se ale omezujeme na negativní aspekty mediálních a komunikačních technologií. Je to proto, že tyto aspekty jsou podstatné pro téma tohoto seriálu, tedy vytváření životního pesimismu a negativního hodnocení současnosti.

Jedná se tedy nikoli o samotné užívání, ale o přemíru těchto technologií v našich životech nebo jejich nesprávné užívání. A to není něco, za co můžou pouze „algoritmy a technologie“, ale nad čím máme plnou moc, zodpovědnost a svobodu.

Můj osobní tip – sociální sítě jsem dávno radikálně omezil. To je můj algoritmus, kterým bojuji proti jejich algoritmu. Podobně pivečko nám taky biologicky chutná a biologicky nás opije a biologicky nám uleví od starostí. Ale přes tuto „zadrátovanost“ v realitě mimo naši svobodu (tedy přes tuto biologickou podstatu efektu alkoholu) máme plnou svobodu nepít nebo skončit po jednom drinku. Proč totéž neděláme na facebooku?

Pokud bychom v nějakém článku analyzovali příčiny pádů horolezců, nebudeme takovým článkem jistě chtít říci, že horolezectví je pochybná aktivita, kterou je třeba opustit. Klíčová je přiměřenost, rozumnost, neextrémnost. Musím šplhat jen tam, kde si umím poradit a kde vím, že mám dost sil. A to platí v lezení na skály, ale i v užívání moderních technologií. A úplně stejně i pro navazování přátelství a vyhledávání virtuálních i reálných sociálních skupin a druhých lidí, kteří nás ovlivňují. Rozdíl zde není.

Jak z kola ven?

Uvedené faktory postfaktické doby a prožitky (či závislost), kterou vyvolávají, jsou nesmírně silné. Zároveň si musíme uvědomovat, že mnohé mechanismy nikdy nebudeme moci pozorovat ve svém vědomí přímo. Budeme se setkávat daleko spíše s důsledky své nadmíry (nebo hltání nesprávných informací a nesprávných vztahů) – a to ne dnes, ale často později: ovlivní totiž nejen naši současnou náladu, ale také co budeme cítit a co budeme dělat za pět minut, za hodinu, zítra.

Proto se nesmíme naivně domnívat, že se můžeme řídit na základě současných pocitů. Podobně se ostřílená příznivkyně zdravého životního stylu neřídí tím, že má zrovna v tomto okamžiku chuť na bůček. Dá si něco jiného, protože má ve svém životě dostatek strategií, co s takovou situací a chutí dělat.

Ve světě technologií a mediálního zahlcení musí podobná strategie jít těmito cestami:

  • Pečlivým výběrem typu zpráv, typu obsahů a médií. Nejlepší je vybrat si jedno, dvě nebo maximálně několik hodnověrných médií, kam chodíme. Nechodíme všude, kde víme, že se zprávy objevují.
  • Vybrat si takovou sociální síť, kde najdeme spíše něco užitečného než výstavku emocionálních zkratů druhých lidí. To znamená také pečlivě volit funkcionalitu dané sítě – rozhodnout se, koho a jak sledovat a čí příspěvky si nechat zobrazovat. Není nutné „opustit“ facebook. Je však velmi dobré zamyslet se nad každým příspěvkem, který mě neužitečně rozruší. Hned se musím zamyslet – nikoli proč mě rozrušil, ale proč se objevil a co mohu udělat, aby se příště neobjevil. To samozřejmě vyžaduje technické dovednosti v nastavení těchto sítí, ale když už na ně zvládneme chodit, měli bychom zvládnout nastavit je ku svému prospěchu.
  • Pečlivým výběrem expertů, knih a článků, kterým budu věřit. Není potřeba číst rozhovor s člověkem, jehož názory vás už dvakrát vytočily, a ověřovat si, zda se tak stane i potřetí.
  • Omezením času, který ve světě zpravodajství, publicistiky a sociálních sítí strávíme. Pokud se domníváme, že na ně můžeme jít, kdy se nám chce („kdy na to mám chuť“) a být tam, jak dlouho se nám chce, něco podstatného o duši jsme zatím nepochopili. Podobně si zdravý člověk nedá panáka, kdykoli se mu chce, a nepije, dokud se mu chce.

Doporučuji stanovit si pevné hranice času, který konzumaci zpráv, médií a sociálních sítí dáváme – možná půlhodina po večeři, možná dvakrát denně ve vymezený čas… Stejné časové hranice nastavujme pro případné odpovědi na přímé zprávy, které naši známí přes sociální sítě nebo podobnými aplikacemi posílají. Pokud mě těmito zprávami obtěžují, je možné je znepřístupnit (či vypnout notifikace) a projet je v rychlosti například jednou za týden.

Až tak budu činit, je dobré se dopředu pečlivě mentálně nastavit, tedy připomenout si, že se jen podívám, jestli v nich není něco důležitého. Že se nenechám emocionálně rozrušit. Pokud mě toto odpovídání obtěžuje, tyto přátele zablokuji úplně nebo aplikace zruším. Nikdo se za to na vás asi nebude zlobit, a pokud bude, přenechte tuto celou emoční záležitost dotyčnému jedinci.

Stejně tak doporučuji vymezit pevné časové hranice setkávání se s reálnými sociálními skupinami, o kterých víte, že v nich někteří jedinci mohou být z hlediska šíření negativních zpráv, názorů a emocí toxičtí. Je mojí dlouhodobou zkušeností, že toto šíření obvykle roste se stoupající dobou, po kterou je skupina pohromadě. Prvních deset minut nebo první půlhodinu máme většinou dost zajímavých témat z našich životů, která probrat. Později témata docházejí a my přirozeně přistoupíme – k drbům. A to je přesně hranice, kdy už byste měli být… na cestě domů nebo k něčemu užitečnějšímu.

Nezapomínejme tedy, že je podstatné se omezit (a kontrolovat kvalitu komunikace) nejen na sociálních sítích typu facebook, ale také na našich přirozených sociálních sítích typu „jedna paní povídala“.

Musíme pečlivě vybírat, kým se obklopíme, s kým (a kolik a o čem) se budeme bavit a o čem se bavit nebudeme. Musíme kontrolovat, kolik negativity nám do života přináší styk (a komunikace) s konkrétními lidmi – a hledat spíš ty, kteří nám přinášejí kvalitu než nekvalitu. Tím vytváříme a posilujeme své nastavení k hledání spíše toho pozitivního. Protože všichni chceme žít spíše pozitivní život, že?

Co se především ve společnosti mění, je způsob, jak se o ní informujeme

Náš svět se výrazně (co do přítomnosti negativních lidských vlastností a společenských nešvarů) nemění. Studujete‑li jen trochu historii, setkáte se s tím, že všechny fenomény a lidské slabosti – od korupce po násilí, od ignorance po pýchu, od lakoty po hloupost, od závisti po nepřejícnost – se v ní neustále opakují.

Jsou zde stále lidé lepší a horší. Nepřibývá ani jedněch. A společnost je díky nim v tomto ohledu také stále stejná. Řítí se na nás neustále mnohé katastrofy, ale produkujeme také mnoho báječných pomocníků, které dokážeme využít i zneužít. Máme a vždy jsme měli dost lidí, kteří se jim jsou ochotni postavit. Dokonce lze říci – byť už je to téma na jinou úvahu – že právě toto napětí a nutnost neusnout nikdy na vavřínech společnosti dosti prospívá.

Co se ale v současnosti VÝRAZNĚ změnilo, je množství prostředků, kterými se o lidských nešvarech, napětích a možných katastrofách informujeme. Změnila se naše ochota, ba přímo masochistická touha se o nich neustále dozvídat, děsit se jich a nesouhlasit s tím, co o nich tvrdí někdo druhý. Změnila se naše ochota mentálně se jimi zabývat nebo se v nich jakkoli jinak ráchat.

Důsledkem je, že zaplníme svůj život emocionálním a informačním brakem (negativitou, nevírou, naštváním, strachem). Kvůli tomuto zahlcení pak nemáme dostatek prostoru pro vytváření čehokoli kvalitního.

Pojďme tyto poměry převrátit. Pokud budeme jen deset procent svého času věnovat sledování a hodnocení druhých, hltání médií a nepříliš užitečné komunikaci, a devadesát procent nesnadnému úsilí o zlepšování světa, o kvalitu své práce, vlastního života a vztahů s druhými, nevěřím, že by takový člověk nedokázal nalézt důvody k hluboké radosti – jak v sobě, tak ve svém okolí. 

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Řekněte si o pomoc

Všem, kdo zažili v dospívání sexuální zneužití, bych ráda přečetla dopis.

9 min

Zrcadlo vztahu

Naučte se sledovat, odkud pramení emoční vlny, které hýbou vaším vztahem.

9 min

Uklidni se!

Stresovou reakci žádný povel nezastaví. Co dělat, když to ve vás přímo vře?

20 min

Jak vzniká trauma

Zážitek pohlavního zneužití ovlivňuje tělo i duši na mnoha rovinách. Proč se oběť nebrání?

25 min

Navždy změněná

Byla jsem zdravé, akční, společenské dítě. Až do svých jedenácti let.

8 min

20. 9. 2021

Jak překonat zklamání ze světa
Seriál

Propadáte beznaději a deziluzi? Nejste sami - tato nová epidemie se rychle šíří. Jaké psychologické mechanismy za ní stojí a co může každý z nás udělat, aby se nám žilo lépe?

Dalibor Špok

  • Sebepoznání