V práci som sa dostal do partie ľudí, kde moc nezapadám, a ani neviem, či zapadať chcem. Prvý z nich je extrémny alkoholik. Keď je triezvy, dá sa to s nim vydržať, ale keď si vypije, je to hrozne, vkuse vedie reči o tom, aký sú všetci hlupáci, ako by všetkým porozbíjal huby apod. Dokonca jednému kolegovi minule z neho rupli nervy, vyletel na neho a dotyčný, o ktorom píšem, na neho vytiahol nôž. Druhý je celkom v pohode chalan, akurát má potrebu vkuse sa nejako vyťahovať, a keďže vždy nie je s čím, tak si občas začne vymýšlať. Sám som ho párkrát pristihol, ako situáciu, ktorej som sa tiež zúčastnil, prerozprával ľuďom tak, aby bola brutálne zaujímavá a vtipná, ale kde skoro nič nebola pravda.
Má zmysel vôbec byť k týmto ľuďom úprimný? Hovoriť im, čo si o ich správaní myslím? Riešil som to s rodinou a vraveli mi, že nie, že lepšie je si z toho nič nerobiť, občas sa akože zasmiať, nech im niesom podozrivý, a budem mať pokoj. No mne to príde dosť falošné správanie. Čo si o tom myslite? Ako sa k tomu postaviť?
Tomas, 28 let
Názor odborníka
Hezký den, Tomáši,
smysl to mít může, ale také vůbec nemusí. Troufnu si však říct, že ve velké míře to bude záviset právě na vás. Záleží totiž na tom, co si představujete pod tím být k těmto lidem upřímný a co si od toho slibujete.
V konečném důsledku ani tak moc nezáleží na tom, zda je jeden kolega alkoholik, druhý přehnaně agresivní a třetí lhář, ale spíš na tom, jak tito lidé a jejich chování zapadají do vaší představy o životě a je‑li vaší ambicí je svou upřímností měnit, usměrňovat a poukazovat na nevhodnost jejich reakcí (což může být značně problematické), anebo si – adekvátně k situaci – chránit své hranice s vědomím, že druhý není povinen se kvůli vám měnit, ačkoliv může jeho chování působit jakkoliv nevhodně. To samozřejmě neznamená jen přihlížet, naopak. Je vaším právem nesouhlasit a nezapojit se.
Nechte se vést svým záměrem
Z vašeho textu toho o vás bohužel moc nevyčtu. Netuším, co je pro vás v práci a ve vztazích důležité, na jakých hodnotách si zakládáte a jak vlastně vámi popsané chování vnímáte. Hodnotíte ho jako nemístné, nevhodné a neakceptovatelné? Nebo jen nepříjemné a protivné? Či snad pochopitelné a za určitých okolností tolerovatelné? Je takovéto pracovní prostředí slučitelné s vaším životním postojem? Od toho se pravděpodobně bude odvíjet míra vašeho „zásahu“.
Vaše aktivní řešení či naopak neřešení situace by se tedy mělo odvíjet od vašeho záměru. Například pokud je chování kolegů pro vás neakceptovatelné a přímo zasahuje a ohrožuje váš osobní prostor, pak vaším záměrem bude uhlídat si svůj pohled na svět (pravidla, morální přesvědčení a hodnoty) a udržet si kolegy od těla, abyste mohl svou práci vykonávat dál.
V tomto případě má rozhodně smysl nenásilnou formou, avšak důrazně ukázat, kde vaše hranice jsou. K tématu hranic vřele doporučuji podání Honzy Vojtka v sekci Učebna. Velmi, velmi zjednodušeně to znamená být pro ostatní transparentní a mít jasno v tom, co chci, nechci, co se mi líbí a nelíbí. A na tom trvat.
- Nenásilná forma znamená, že se neuchylujete ke sdělením typu Proč furt někoho pomlouváš?, ale co nejpřesněji vyjádříte své myšlenky a potřeby, například: Nechci se bavit o Frantovi, když tady není. Nemám to rád.
- Anebo prostě na některé vyzývavé a útočné podněty nereagovat: Nevím, tohle mě nezajímá… a dál se k tématu prostě nevyjadřovat. Nezamotáte se tak do spletité psychologické hry, plné taktizování a emočních útoků.
Zda má nebo nemá smysl s kolegy diskutovat, zjistíte záhy podle jejich reakcí. Pozor však na hodnocení jejich chování či moralizování. Mezi dospělými nefunguje a nenapomáhá k nalezení řešení, ba naopak často vyprovokuje druhou stranu k protiútoku.
Stojí mi to za to?
Neznám vaše pracovní prostředí ani netuším nic o tom, jaké máte možnosti (podpora jiných kolegů, podpora nadřízeného, změna pracovního týmu, změna práce). I od toho by se měl odvíjet váš postoj. Na základně toho, kdo jste, co máte k dispozici a co chcete.
Znám například několik lidí, kteří opravdu dovedou „nic si z toho nedělat“. Jejich vnitřní integrita je natolik silná, že bez větších problémů odfiltrují všechno, co považují za škodlivé, a prostě se tím nezabývají. Mají jasnou a velmi konkrétní představu o tom, proč dělají svou práci, co jim přináší, kolik energie se vyplatí investovat a kam.
Tohle vědomí jim slouží jako tunel, který je chrání před negativními dopady jejich oboru či pracovního místa, a oni tak mohou na své cestě pokračovat bez zásadních psychických, morálních a duševních zranění. Ne každé pracovní prostředí je však slučitelné s našimi životními potřebami.
- Jaké jsou vaše potřeby?
- Co potřebujete vidět, slyšet a zažívat ve své práci a ve vztahu s kolegy?
- Nacházíte to v současné situaci?
- Chcete být kolegou lidí, které popisujete ve svém dotazu?
- Co pro vás znamenají? Máte ještě další kolegy?
- Jaké povahy jsou vaše vztahy?
Vím, že vám kladu více otázek než odpovědí, ale od těchto základů se bude odvíjet vaše rozhodnutí v otázce, jaký postoj zaujmout.
Tomáši, moc vám držím palce, abyste v sobě učinil takové rozhodnutí, které vám přinese dobrý pocit a naplnění vašich potřeb.
Pomohl vám článek?
