Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Výmluva není omluva

Upřímná omluva je znakem důvěry a úcty. Výmluva je nafintěná lež, která škodí vztahům.

Lenka Nováková

Lenka Nováková

26. 1. 2012

„Autobus byl tak narvaný, že když otevřel dveře, vypadla jsem přímo do bláta. Musela jsem se jet převléknout.“ Bylo to v roce 1971, narvané autobusy byly běžné a já jsem přišla pozdě na písemku z matiky.

Soudružka profesorka ani nezvedla hlavu a pomalu napsala do třídní knihy: Vypadla z autobusu. Tenkrát jsem se bála, že z toho bude průšvih, ale jak se v třídnici obrátil list, upadlo v zapomnění i moje vysvětlení. Jen já si je pořád pamatuji. Bála jsem se hodně. Místo omluvy jsem totiž použila výmluvu.

Rozdíl mezi omluvou a výmluvou

Podle jedné z definic je omluva vyjádření lítosti nebo smutku za to, že dotyčná osoba udělala něco, co neměla, nebo neudělala, co slíbila. Omluvou vyjadřujeme, že se něco nepříjemného či dokonce tragického stalo. V omluvě jde především o pochopení toho druhého a často závazek, že se to víckrát nebude opakovat. Promiň, mrzí mě to, chápu tě, dám si pozor, polepším se, už to neudělám. V omluvách stačí pár upřímně míněných slov.

Zato pro dobrou výmluvu potřebujete bohatou slovní zásobu, tvořivost, abyste ji promysleli, a často i herecký talent. A pokud těmito schopnostmi nevládnete, stačí se zeptat.

Pro ilustraci nabízím jednu z nabízených výmluv, když vás chytí policie za překročení rychlosti a požaduje na vás doklady: Podívejte se do tašky nebo kapsy a mumlejte si pro sebe něco jako Ach ne, znovu, nebo Kde je moje peněženka? Vstaňte a udělejte velkou šou při prohledávání kapes a tašek, klidně několikrát.  Ale ne, je mi hrozně líto, pane, ale zdá se, nechal jsem peněženku na pumpě/na úřadě/v ordinaci, jak se to zrovna hodí. No to je hrozné. Teď budu muset zrušit všechny své karty a zažádat si o nové doklady. To jsem ale blbec, věřil byste tomu? Sypte si popel na hlavu a rozvádějte tragické podrobnosti svého nešťastného života, dokud vás nepustí.

Lepší, než jste čekali?

Výmluvou je v literatuře označováno vysvětlení, při kterém jde především o udržení pozitivního image osoby nebo osob, které mají takzvaně máslo na hlavě a domnívají se, že když svou chybu nepřiznají, ostatní jim uvěří. Tedy alespoň si myslí, že se jim to daří.

Hranice mezi omluvou a výmluvou může být i velice tenká a při její formulaci je vždycky nejdůležitější, o koho nám jde. Chci se JÁ vyhnout „trestu z provinění”, anebo vyjádřit pochopení nepříjemné situace toho druhého a učinit pokus o nápravu?

K tomu, abych vyslovila pravdu, potřebuji odvahu, a abych pochopila situaci toho druhého, i empatii.

Vyzkoušejte si sami, jak jste na tom při pokusu o napravení vaší neobratnosti: No a co, tak jsem to rozbila, jsem opravdu unavená (výmluva), nebo: Prosím, odpusť mi, jsem opravdu unavená, nechtěla jsem ti to rozbít, můžu to nějak napravit? (omluva). Které z vysvětlení byste přijali lépe jako poškozený?

A když vám někdo při opožděném příchodu na rovinu řekne, že chápe vaše oprávněné rozladění, že jste musel čekat, že se omlouvá a příště se pokusí si to lépe naplánovat, odpustíte mu?

Zákeřnost bezpečných výmluv

Já jsem se potřebovala vyhnout písemce a místo, abych se omluvila, že nejsem připravená, jsem rozehrála hereckou jednoaktovku o hororových službách MHD. Oddálila jsem důkaz svého slabého výkonu v matematice a domnívala jsem se, že se mi uleví. Už je mi dávno jasné, že místo vzorného studenta jsem byla za komika a před průšvihem mě nezachránila moje dokonalá výmluva, ale velkorysost třídní učitelky.

Když někdo řekne pravdu tam, kde se přímo nabízí výmluva, většinou je na okamžik ticho.

Ani dnes, v období zralé dospělosti, nejsem dokonalá. Při pozdním příchodu do práce je mnohem snazší se vymlouvat na velký provoz, popelářský vůz, nenadálý telefonát nebo vybitou baterii u auta, než přiznat, že jsem zaspala (či jsem si dokonce přispala vědomě). Také je mnohem jednodušší se doma rozčílit na šéfa v práci, který mě zdržel, než vysvětlovat, že jsem si potřebovala podrbat s holkama. Výmluvy používám běžně, zbytečně a nikdy jsem o tom pořádně nepřemýšlela. Snad že formulace výmluvy je rychlejší, protože vypadá bezpečněji.

Vyplatí se používat výmluvy? Asi jste udělali podobnou zkušenost, že nad banálními výmluvami ostatní jen mávnou rukou. Ale přesto je vidět, jako kdyby vymlouvající u nich ztrácel část svého kreditu. Ve vypjatých situacích je na posluchačích dokonce vidět rozladění: Snad si o mně nemyslí, že jsem takový hlupák, že mu tohle spolknu?

S výmluvou či s odvahou

Když někdo řekne pravdu tam, kde se přímo nabízí výmluva, většinou je na okamžik ticho. Jako kdyby byli všichni pravdou překvapeni. Pravda se moc nenosí. Nejsme na to zdá se zvyklí, ale nálada je najednou mnohem vřelejší. Důvěra za důvěru.

Už tuším, že svou třeba i nevinnou lží (výmluva je přece jen nafintěná lež) si sama komplikuji život. Místo abych svůj společenský status před ostatními obhajovala (ostatně proto se přece vymlouvám), si ho zbytečně snižuji. Naopak k tomu, abych vyslovila pravdu, potřebuji odvahu, a abych pochopila situaci toho druhého, i empatii. Pokud jsem při smyslech, neujedu po známých kolejích a dokážu se omluvit, paradoxně si uvědomuji posílení své sebedůvěry i upřímnější vztahy mezi lidmi.

Využívejte celý web.

Předplatné

Přistihla jsem se dokonce, že jsem ke své kolegyni, která s hrdým čelem prohlásila: Promiň, vím, že jdu pozdě, včera jsem to přehnala a slibuji, že si to napracuji, cítila trochu obdiv a zároveň jsem byla poctěna. Je velmi příjemné cítit, že vám někdo věří.

A jaké máte zkušenosti vy? Co používáte doma častěji, omluvy anebo výmluvy? A jak je těžké říci ve škole/v práci pravdu?

Diskuse 0