Když se ohlédnu zpět, vše vlastně začalo narozením mých dětí – brala jsem rodičovství dost vážně (ostatně jako všechno v mém životě) a chtěla jsem být dobrou matkou. A tak jsem měla stále hlavu plnou pochybností, zda to dělám správně. Ve chvíli, kdy se mé tříleté citlivé dceři narodil sourozenec a ona začala reagovat bouřlivými záchvaty žárlivosti, vzteku a pláče, už jsem nevěděla, kudy kam.

V zoufalství jsem začala po nocích číst knihy o výchově a rodičovství a hledat cestu, jak s dcerou komunikovat, opečovat její citlivou duši a zároveň zvládat praktické fungování s dvěma dětmi. Postupem času k mé velké úlevě začalo mé vytrvalé snažení přinášet více klidu a harmonie a náš každodenní život už nebyl takové drama. Tímto se zrodil můj zájem o lidskou duši a psychiku – i přesto, že jsem svá studia zasvětila elektrotechnice a dotáhla to až k doktorátu.

Když jsem po šestileté mateřské dovolené nastupovala zpět do práce v oblasti energetiky a obchodu, nastal můj první velký kolaps. Teď už vím, že náplň práce i stres s ní spojený byly v úplném rozporu s mojí osobností. Nicméně v té době jsem si myslela, že si zvyknu, že se to ode mě očekává a že se to musí vydržet, tak jsem zatnula zuby… A záhy se objevily moje první hodně šedivé a těžké stavy, které mi na dlouhé měsíce úplně vzaly radost, energii a chuť do života.

Po dlouhém váhání jsem navštívila psychiatra a postupně mi byla diagnostikována bipolární (neboli maniodepresivní) porucha. A tak se ze mě stal pacient.

Síla ve zranitelnosti

Klasická medicínská léčba, založená především na lécích, mi tolik nepomáhala. Zkusila jsem i psychiatrickou léčebnu, ale první úlevu a zlepšení jsem začala pociťovat až ve chvíli, kdy jsem našla tu správnou psychoterapeutku. Díky ní jsem postupně poznávala, kdo vlastně jsem a co chci. Začala jsem znovu doučovat angličtinu, což mě naplňovalo mnohem více než byznys, začala jsem řešit manželskou krizi, naučila se říkat ne a poznávat své hranice.

Po šesti nelehkých letech, kdy se střídaly dlouhé tíživé měsíce plné pocitu nulové sebehodnoty a neschopnosti se zrychlenými měsíci bez tíže, kdy jsem měla pocit, že létám a zvládnu cokoli, se mé intenzivní výkyvy nálady začaly konečně zklidňovat a můj život opět začala prostupovat rovnováha, radost a štěstí.

Co mi ale zůstalo, je určitá opatrnost a ohleduplnost k mé křehké duši, která má své limity a zaslouží si pozornost. To mě nasměrovalo k dalšímu seberozvoji na různých osobnostních seminářích a workshopech, kde jsem mohla více zkoumat skryté procesy lidské psychiky.

Dodnes vzpomínám na moment, kdy jsem se na jednom sezení svěřila své psychoterapeutce se svým tajným přáním, že by mě lákalo dělat něco jako terapeuta, ale že přece nemůžu pomáhat, když jsem sama „blázen“. Ona oponovala, že naopak, že moje zkušenosti s nemocí i léčbou mohou být pro ostatní velmi cenné. A to ve mně poprvé zapálilo plamínek naděje.

O půl roku později jsem ve finanční krizi přišla žádat o pomoc do sociální služby pro lidi s duševním onemocněním a oni právě vyhlašovali výběrové řízení na místo peer konzultanta. Ten název jsem slyšela poprvé, ale zjistila jsem, že je to někdo s vlastní zkušeností s duševním onemocněním, kdo je na své cestě zotavení tak daleko, že může svým příběhem a sdílením pomáhat jiným. Peer znamená v překladu rovnocenný člověk neboli někdo „na stejné lodi“.

A věřte, nebo ne, já jsem to výběrko vyhrála! Měla jsem pocit, jako kdyby mi spadl dar z nebe, tak jsem ho vzala vděčně do dlaní a s láskou ho opatruji už sedmým rokem. Díky tomu již svou duševní křehkost nevnímám jen jako handicap, ale i jako dar a pochopila jsem, že i ve zranitelnosti může být síla. Síla v podobě hluboké empatie a partnerství ke druhému člověku.

Po absolvování velmi propracovaného výcviku, kde jsem poznala další zajímavé „peery“ napříč republikou, jsem se nadšeně vrhla do pomáhání těm, kterým život připravil psychické trápení. Moje touha po svobodě a dobrá zpětná vazba od klientů mě přiměly k tomu, že poslední čtyři roky provozuji peer terapii na volné noze a se soucitem a zájmem předávám svým klientům své know how.

V mém životě hrají významnou roli lidské hodnoty, jako jsou přijetí, porozumění, respekt a důvěra, které mohou být samy o sobě velmi léčivé. Nyní je mi 49 let a poznávání a zkoumání lidské duše je mi už několik let posláním. A tak jsem se stala terapeutkou – a z malého plamínku už je velký plamen.

Citlivý dar

Na cestě k zotavení a mé vysněné práci, která je momentálně důležitým opěrným bodem v mém životě, mi také velmi pomohl koncept vysoké citlivosti, který jsem objevila až před pár lety. Když jsem poprvé náhodou narazila na přednášku na toto téma, jako kdyby mluvili přesně o mně. Uvědomila jsem si, že tomuto povahovému rysu se velmi podobá mé prožívání, kvůli kterému jsem si často připadala divná, osamocená a nepochopená.

Když jsem si dále četla o tom, že v tom nejsem sama, že jsou i jiní lidé, kteří mají více citlivou nervovou soustavu a potýkají se v životě s určitými omezeními (například rychlé zahlcení vjemy, intenzivní emoční prožívání, vyšší zranitelnost nebo určitá plachost), byla to pro mě obrovská úleva.

Ale také jsem se dozvěděla, že vysoká citlivost s sebou nese i neobyčejné dary, mezi něž patří vysoká míra empatie a sebereflexe, hluboké a detailní zpracování podnětů a informací, vytrvalé hledání a nalézání smyslu věcí, kreativní řešení problémů nebo určitý cit pro přírodu a její zákony.

Díky tomu jsem pochopila, proč je mi tak dobře v pomáhající profesi, proč mě moje terapeutka tak chválila, jak na naše sezení dobře reaguju, a vlastně i kde se bral můj cit a trpělivost při výchově dětí, ale také proč se tak rychle zamilovávám a nacházím často útěchu v tichu přírody.

Na druhé straně už se tolik nestydím mluvit o svých potřebách a hranicích, které musím respektovat, abych nepadala do úzkosti a vyčerpání. Například dodržuji v práci svá pravidla ohledně počtu konzultací za den a pečlivě si plánuji každodenní dávku pohybu, přírody a ticha na regeneraci svých sil. V blízkých vztazích zase říkám, co se mi líbí a co ne – co už je moc a zraňuje mě nebo zahlcuje.

V mém životě se tedy potvrzuje, že citlivý člověk má kvůli své zranitelnosti blíže k tomu spadnout do psychiatrické diagnózy, ale díky své vnímavosti a sebereflexi z ní také najít cestu ven. Také se mi líbí vysvětlení, že citlivý člověk není nějaký slaboch ani bačkora, jak se může na první pohled zdát, ale tím, jak je neustále vystaven vyšší zátěži různých vjemů a emocí, musí být vlastně docela silný a ukazuje se, že i celkem dobře připravený řešit krizové situace.

Jako kdyby tímto porozuměním zapadl další důležitý dílek do mé barevné mozaiky života, který mi přináší úlevu, smysl a hloubku a pomáhá mi dále citlivě kráčet životem a překonávat i obtížnější období. Také mi pomáhá setkávat se s dalšími vysoce citlivými lidmi, se kterými se můžeme vzájemně podpořit a sdílet naše podobné naladění.

Zároveň se snažím vysvětlovat svým blízkým, jak funguje moje vnímání a prožívání, co potřebuju a proč někdy reaguju tak, jak reaguju. Věřím tomu, že odlišnosti jsou v přírodě v pořádku, že každý (ať už méně, či více citlivý) má tady na planetě Zemi své jedinečné místo a úlohu a že se můžeme vzájemně dobře doplňovat, inspirovat a spolupracovat.

Lenka Hladíková, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.