Člověk ve stavu zaslepenosti a nevědomosti nestačí hrát přesilovku s propastnou bídou a nedostatečností, která se vkrádá do jeho srdce a vemlouvá mu: „Jsi nedostatečný, nemilovaný, musíš se víc snažit, aby tě měli rádi. Musíš se mít víc rád, musíš ještě něco dokázat, musíš se začít pořádně snažit, ty sám se musíš změnit, musíš přetvořit svět a teprve potom budeš dobrý. Ty nám to musíš všem i sobě samému dokázat. Ukaž se.“

Taková situace v člověku vyvolává ještě větší odpor na jedné straně, na straně druhé se opravdu snaží a dokazuje sobě i světu, že není vadný kus. Chce všem ukázat, jak hodnotná a dobrá bytost je, jak všechno v něm je jen dobré, jak všechno dělá dobře, až se nakonec úplně schvátí a dostane se do stavu vyhoření.

Nepřijetí duševní bídy a kompenzační snaha o dokazování opaku plodí nebetyčný konflikt, který pohlcuje většinu každodenní energie a ve svém důsledku je podstatou krize.

Nepřijetí, tedy odmítnutí duševní bídy je koneckonců jediná reakce, kterou člověk dobře zná a kterou vlastně automaticky používá jako odpověď na všechno, co se mu nezamlouvá, aniž by si byl toho vědom. Než však vstoupí na druhý břeh a naučí se čelit těmto stavům, přijmout je a odevzdat v pravém slova smyslu, uplyne v řekách mnoho a mnoho vody.

Když je v tom člověk utopený, tak z toho není cesta ven. Protože podmíněnost je obrovská věc. Co je podmiňování? Je to, jako když si vás něco vezme, pohltí do sebe, namotá. Myšlenka vás namotá do sebe, pocit vás namotá do sebe. Buddhisticky řečeno – je to lpění. Lpění je vlastní pouze egu – osobnímu já, tedy subjektivitě, která je sice imaginární povahy, nicméně dokud není její iluzornost odhalena, je pokaždé faktorem našeho jednání a rozhodování.

Ego není jednotná věc. Je to rozporuplná mnohost duševních obsahů opírajících se o dva pilíře: vnitřního soudce a jeho oběť. Když si vás namotá soudce, uvažujete, cítíte se a chováte se jako soudce. Když si vás namotá žalobce, konáte jako on. Když si vás do sebe namotá oběť, pocity viny a bezmoci vás doslova ochromí. A je to všechno tak osobní, že ani na chvilku nezaváháte, že to nejste vy.

Jednotlivé části ega si člověka snadno namotají na sebe a on se nechá podmínit někdy i tím nejvíce nápadným způsobem. Podlehne chvilkovým dojmům, emocím či tužbám a svoboda je ta tam. Kde je potom tak zvaná objektivita, když ego to v sobě nemá, i když si to myslí (jak typické)?

Vědomí řízené egem

Vše jde „dobře“, ale jen do té doby, než se věci začnou komplikovat a člověk se začne cítit zraněný a uvízne v pocitech strachu, bezmoci, nedostatečnosti a nepřijatelnosti. Jak jsme si několikrát uvedli: podstatou takové mizérie osobního života, podstatou a kořenem zraňujícího prožívání je hluboká, černá, propastná prázdnota, která nemůže být nikdy zcela vyplněna, pokud je člověk ve svém vědomí ztotožněn pouze svým egem. Je to propast prožívané nedostatečnosti, existenční nejistoty a strachu, která tyje z oddělenosti. Místo, které jsme vytěsňovali do temnot nevědomí. Část naší osobnosti, kterou popíráme. Stín, od nějž odvracíme své vědomí. Prostor, v němž člověk sám sobě vůbec nevěří.

Protože vědomí je ve stavu ospalosti, tedy ve stavu plného ztotožnění s osobním já (egem), otočeno vně, nemůže nahlédnout na zraňující podstatu prožívání. Proto příčiny stínového zraňujícího prožívání vidí ve vnějších věcech a lidech kolem sebe. Nespokojenost, kterou zranění plodí, připisuje člověk pochopitelně úplně jiným věcem a také ji promítá na svět různým způsobem.

V takovém mrákotném stavu vědomí se spoléháte nikoliv na vlastní úsudky, ale na úsudky ostatních lidí. Pochopitelně jste velmi citliví, a tedy závislí na kritice a posuzování od nich. Je to pro vás velmi důležité, neboť na tom závisí vaše sebeúcta. Ve skutečnosti je váš pocit vlastní hodnoty menší a menší, protože se nedokážete sami vyrovnat s tím, co váš vlastní stín plodí. Není totiž vědomě přímo reflektován, je tedy zatím uvězněn v nevědomí a energii pro své působení čerpá z odmítnutí a popření.

Protože ještě zatím nedošlo k obratu pozornosti, potažmo vědomí směrem k černé propasti stínu, ke zraňujícímu prožívání, pocit méněcennosti a ostatní nepřijatelné stavy se prohlubují a prorůstají i na území, která předtím nebyla zraňujícím prožíváním zasažena. Méněcennost prorůstá i do oblastí, kde předtím nebyla. To je fakt, který každý, kdo prošel touto zkušeností a zreflektoval ji, potvrdí.

Prožívání stínu se zintenzivňuje, pokud na něj odmítáte pohlédnout. To, co odmítáte vidět, se stává vaší noční můrou, která vás přichází pronásledovat zejména ve chvílích samoty, nicnedělání. Úzkosti, strach, nenávist, hněv, agrese, smutek atd. začnou prorůstat vaším životem a ego nezná nic lepšího než posílit kontrolu nebo hledat únik. Každému podle jeho gusta. Tyto strategie však ústí v to, že z původního života se stane ubohý ostrov živoření v pracně kontrolovaných podmínkách, aby se člověk náhodou nedotkl svých zraňujících pocitů. Proto raději vytěsní prožívání ze svého života vůbec. Selektivně potlačit pocity nelze.

Území moci

Stáváte se tak obětí svých slepých skvrn. Čím více vás tlačí propastná temnota, tím více se cítíte bezmocně, tím větší obětí vlastního stínu se stáváte. Oběť, ten dobře známý méněcenný podřízený stav plný studu, trapnosti, bolesti, ponížení, bezmoci a viny, ve kterém máme pocit, že všichni na světě to zvládají líp, jsou tisíckrát lepší, krásnější, milovanější, všechno jim vychází, jsou úspěšnější, dokonalejší, jen na vás svět zapomněl.

Oběť je bezmocná. Ztotožnění s ní vytváří osobní pocit bezmoci a ten je kompenzován snahou o dosahování moci. To, co vnímáme jako zlo, a to, co za zlo označujeme, je jen výsledkem nutkavého dychtění po osobní moci. Domnělá, kompenzující moc tyje z odmítnutí vzdát se kontroly a přijmout stín.

Je to stále jedno a totéž: zase stejná, ale ještě lépe ukrytá potřeba kontroly. Chcete jenom to milé a příjemné v domnění, že to je cíl.

Pokud je něco skutečně pravdivé, je to fakt, že ego tyje z oddělenosti, z odmítnutí. Odmítnutí plodí bezcennost, bezcennost plodí hlad. Citový hlad. Hlad jako suma všech žádostí je skutečným základem dychtění po moci. Moc roste z hladu. Ten, kdo se necítí být malým, nepotřebuje být velkým. Mocenské ambice se nepozorovaně převlékají za všechny možné motivy.

Některé z nich vypadají velmi bohulibě, ve skutečnosti mají za úkol dostat pod kontrolu to, co nás ohrožuje. Jak často nutíme věci nebo lidi, aby byly tak, aby nás to nebolelo, tedy neohrožovalo (byť jen maličko) tím, že bychom viděli skutečnou bídu vlastní duše, že bychom zahlédli svůj stín… To by byl sešup dolů. A to je to poslední, po čem ego touží.

Nepodmíněné bytí

Život podmíněný výše popsaným způsobem je velmi vyčerpávající zkušeností. Je to přesně to místo ve vašem vývoji, kde se chytáte do svých vlastních sítí. Situace se opakují dokola a vy do nich zabředáváte čím dál tím víc. Pocit vlastní nedostatečnosti se stupňuje až do nesnesitelnosti a to je bod, kdy se rodí opravdová krize. Krize, z níž můžete dojít zcela jednoduše až na místo zapomnění, prostě se vzdáte vší snahy o průchod bolestivými stavy duše (většina), anebo vás krize přivede k probuzení

Prvním krokem, jak vystoupit z hypnotického ego spánku, je odevzdat se tomu, co je. Zpřítomnit vědomí a obrátit pozornost směrem dovnitř. Jenže na to člověk není dosud plně připraven. Těmto slovům sice racionálně rozumí, ale neví, co za nimi stojí, protože dosud nemá takovou zkušenost. Vědomí je zatím vzdáleno jakémukoliv vhledu ve smyslu nahlédnutí na příčiny a podstatu tohoto zoufalého stavu. Stav krize se dá přirovnat k rozsáhlé infekci neznámého původce, která se čas od času nepozorovaně rozšíří a vzplane, a chvílemi při použití léků dá pokoj, ale stav se nedaří nijak úplně vyléčit.

Cesta od ospalého, tupého, neklidného, emocemi, myšlenkovým balastem, žádostmi, averzí a odporem zahlceného vědomí až k vědomí osvícenému má jen jeden jediný začátek. Pro každého stejný. Začít si vědomě všímat toho, co se ve vás děje, tedy obrátit ke svým stavům pozornost a přimět ubohé, netrénované vědomí čelit každému aspektu vašeho prožívání – nenechat se jím pohltit ani jej nevytěsňovat. Zároveň se alespoň na chvíli vzdát komentování reality, posuzování, vysvětlování, kontroly, žalování, osočování, obecně připoutanosti k myšlení a posunout směr pozornosti směrem k niternému prožívání.

A teď ten podstatný fakt, který určuje další směr cesty. Buď uslyšíte pláč vlastní duše, ucítíte touhu po návratu do stavu jednoty, ucítíte tu strašnou propastnou oddělenost od něčeho, co je vaší bytostnou podstatou, ucítíte oddělení od „místa“, ze kterého duše přišla a jež považuje za svůj skutečný domov, a vydáte se nést ten strašný strach, pocity opuštění a nejistoty, bolest a zmatek a půjdete do toho čistě, zpříma – nebo podlehnete falešným slibům slabého ega, že najde nějaké jednoduché a rychlé řešení, nejlépe na všechno najde nějaký výklad, prášek, rozumové řešení, formuli, modlitbu, úlevnou meditaci a já nevím co ještě.

Ego se v této fázi chytá všeho možného balastu, zejména příslibu rychlého uzdravení a štěstí na počkání. Nasazuje si tak snadno růžové brýle. Vždyť to tolik bolí. Ego nepustí moc, snění a kontrolu jen lusknutím prstů. Jak by mohlo, když je ve svém počínání podporováno tolika nevědomými mechanismy, koncepty a přesvědčeními, které teprve čekají na své odhalení. Pokud jste ve stavu oběti a prostupují vás pocity bezmoci a viny, jste pochopitelně náchylnější, snadno ustoupíte a necháte se opít rohlíkem.

Uvíznutí v egu

Ve stavu ospalosti, tedy ztotožnění se s egem, jsou tyto pasti na denním pořádku. Chytáte se kdečeho, co nabízí rychlou a hlavně bezbolestnou cestu ven z problému. Neustálá snaha udržet směr pozornosti venku je mocně podporovaná fantaziemi a sněním o vaší budoucnosti. Je to pochopitelné, protože ještě nevíte, že toto není skutečné řešení vašeho problému, ale přece jenom to přináší chvilkovou emocionální úlevu.

Všechny možnosti, které k vám přicházejí a nabízejí vám rychlé spasení, jsou založeny na moci a kontrole a poskytují vám dočasné uspokojení, krátký pocit, že jste milováni, že nejste bezcenní, že máte úctu, respekt a jste přijímaní. To vždy na moment zmírní bolest a vaše trápení, ale po chvíli se to zase vrátí. Zase se budete muset znova nakrmit, abyste sami se sebou vydrželi a mohli se druhým i sobě dívat do očí. Proto jste v trvalém napětí, protože čekáte, kdy to zase přijde a kdy se zase ráno probudíte se stejnými pocity, se stejnou bolestí.

Je to stále jedno a totéž: zase stejná, ale ještě lépe ukrytá potřeba kontroly. Chcete jenom to milé a příjemné v domnění, že to je cíl vaší cesty. Ve skutečnosti je to jenom váš strach z konfliktů, z prosazení se, z konfrontací, strach postavit se sám za sebe, strach z odmítnutí a opuštění.

Kontrola se trhá

První trhliny v dokonalém mechanismu moci a kontroly ega se objevují, když si začnete uvědomovat, že se opakuje stále stejný cyklus. Že se ocitáte ve stejných situacích, vracejí se stále stejné prožitky, děláte ty samé věci, bojujete o svoji čistotu a úctu a jste stále víc a víc vyčerpaní, znavení. Někdy dokonce vynakládáte velmi mnoho energie na přesvědčování sama sebe a okolí, aniž byste si uvědomovali, že celá ta hra je založena jen na dalším popírání zraňujících prožitků. Někdo si na krátkou či dlouhou dobu ulítne do sfér, kam pro něj nikdo nemůže, někdo se převlékne za autoritu a začne se chovat jako bohorovný, někdo se stane ještě více důležitým… je toho tolik.

Konec ztotožnění se s egem je na dohled, pokud si začnete připouštět, že to nikam nevede. Když rozlišíte, že jste ve slepé uličce a sami sebe přesvědčujete, že toto je cesta. Že se snažíte žít bez zranění a bolesti jenom proto, že vás srážejí na kolena a vy s tím nedokážete vůbec nic udělat. Pomalu začínáte tušit, že příslib světla a dobra, který jste si slibovali od her na vnitřní přerod, jež přinášely jen krátkodobou úlevu a uspokojení pro ego, je falešný a že ve skutečnosti téměř nic z toho, co děláte, nefunguje. Až když se patřičně unavíte snahou být stále na vrcholu, být stále šťastní, veselí, dobří, stále v pohodě, vyrovnaní sami se sebou a se světem, až když se v tom úplně uvaříte, tak teprve potom začnete propouštět kontrolu.

Je to, jako by se zvedl poklop kanálu. Někdy se víko zvedá pomalu, někomu zase doslova ulítne. Všechny druhy nekontrolovaných emocí, prožitků, pocitových stavů, představ, které byly kontrolou popírány, se dostávají ven. Vstupují do vašeho vědomí a někdy ho doslova zaplavují. Vědomé já se cítí ohroženo, jeho funkce jsou nyní novými prožitky omezovány, limitovány, někdy i inhibovány. To je někdy velmi ohrožující stav.

Ego se v chaosu a zmatku bolestivého prožívání topí. Je pochopitelné, že se ego cítí být poraženo, že se cítí být obětí, pasivní, bezmocnou bárkou na rozbouřeném moři bez kormidelníka. Tyto fáze otevření nevědomí jsou někdy delší, někdy kratší. Někdy jsou velmi intenzivní, jindy mírné. Není nikde psáno, jaký průběh to bude mít.

Pocity neodstraníte tím, že je potlačíte. Žijí dál a získávají na intenzitě a brutalitě tím více, čím déle a intenzivněji je potlačujete.

Dosud existující stav plného ztotožnění s egem znamenal život v souladu s příkazy ega. Byl založen na popírání, vytěsňování, potlačování. Byl to život pod vlivem autority, tichého či hlasitého diktátora, soudce, žalobce, hlasů ve vaší přeplněné a roztříštěné hlavě. Spontánní tok emocí, pocitů, žádostí, potřeb, osobních přání byl touto autoritou potlačován, kontrolován a odsuzován. Ne přirozenosti, ne autenticitě, ne svobodnému vyjadřování pocitů. Ne iracionalitě, ne nepředvídatelnosti, ne nejistotě, ne svobodě, ne pravdě. To všechno je pro ego ohrožující. Proto se halí do masek a rolí, které stále jen něco ukazují a na druhé straně popírají to, co se snaží poctivě maskovat.

Jeden příklad za všechny: „Musíš být milý a příjemný, ohleduplný, dobrý, ochotný, abys byl přijímán.“ Když vás autorita takto drží pod kontrolou, je zcela pochopitelné, že jakýkoliv pocit, myšlenka, touha, která odporuje jeho diktátu, je potlačena, nebo vyvolá krutý soud či bouři nevole, pocitů viny, výčitek atd. Na tom je založeno systematické popírání a vytěsňování. Nechcete se vystavovat takovým stavům, proto se nedostanete k tomu, abyste začali zpochybňovat takový diktát, který v sobě nosíte. Nepostavíte se mocnému inkvizitorovi. Pocity neodstraníte tím, že je potlačíte. Žijí dál a získávají na intenzitě a brutalitě tím více, čím déle a intenzivněji je potlačujete.

Pro to všechno je tedy vědomí rozšířené o nevědomé, dříve potlačované stavy vnímáno jako nezvaný host. Máte pocit, že se něco pokazilo. Tyto nové stavy otřásají naprosto vším, co jste předtím měli v kolonce „jasno“. Emoce, žádosti, averze, úzkosti, se kterými si nevíte rady, však konečně začnou intenzivně zpochybňovat a nabourávat koncepty a přesvědčení, které svazovaly vaše vědomí do kozelce.

Toto probuzení je počátečním stavem, stavem konfrontace se stínem, i když zatím bez viditelných úspěchů ve smyslu pochopení toho, co se ve skutečnosti děje. To přijde později. Tyto zadržované emoce a pocity jsou vstupní branou k vaší celistvosti. Na jedné straně se scelujete na osobní úrovni, na druhé straně se tím otevírají dveře k vašemu Bytostnému já, vyššímu celku, který bdí a stojí nad vaší imaginární subjektivní přirozeností.

Ta se však v tuto chvíli jeví jako skutečná, až příliš skutečná. Na jedné straně vás strká do propasti méněcennosti, na druhé straně vás nová energie vynáší do bohorovných poloh, a tak se často stává, že podléháte pokušení myslet si, že jste u konce své cesty, zejména v okamžicích, kdy jste tzv. nahoře. Pokud jste dole, trpíte opačnými stavy – jste přesvědčeni, že to je konec všeho dobrého a že jste nadobro zatraceni. Střídání těchto poloh je velmi typické. Obojí je však nebetyčnou chimérou, která otvírá svůj chřtán pokaždé tak, jakými pocitovým stavy se přihlásí o slovo. Ego je zmítáno ze strany na stranu a bárka se někdy nebezpečně nahýbá tu napravo, tu na levobok.

Ale ke skutečnému poznání, lásce a svobodě to má ještě hodně daleko. Klíč ke skutečnému štěstí spočívá v tom, že sami sobě poskytnete to, co postrádáte ve svém životě nejvíc. Že sami sobě dáte přijetí, pochopení, poznání. Že se sami sobě stanete skutečným otcem i matkou a přivedete sami sebe do sjednoceného stavu, který je přesným kontrastem k tomu, co v této fázi probuzení prožíváte – extrémním výkyvům. Než se však sami sobě stanete vědomou oporou a z bezmocného dítěte se stane dospělý, nezávislý jedinec, který sám sobě poskytne všechno to, čeho se mu v životě nedostává, projdete ještě mnohými stavy, z nichž každý vás vyškolí pro ten příští…

Proměna vědomí tedy započala, ale o tom až příště.