Mediace nepracuje s protikladnými pojmy vítěz a poražený. Východiskem mediace je vize, že v naprosté většině sporů mohou být na konci konfliktu dva vítězové.

Možná znáte film Skandální odhalení. Příběh se odvíjí kolem intrik Demi Moorové, která chce zlikvidovat svého bývalého milence a nyní soka v podnikání Michaela Douglase. Pár minut nočního extempore nabitého sexem v její pracovně se dohrává v kanceláři mediátora, jenž se pokouší vyřešit značně choulostivou situaci.

Mediátor? Kdo to je?

„Mediace je moderní metoda rychlého a kultivovaného řešení konfliktů za asistence třetí neutrální strany, odborně vyškoleného mediátora,“ vysvětluje u nás zatím ještě málo známý pojem Tatjana Šišková, nestorka mediátorů, jedna z věrozvěstů tohoto oboru v Česku. „Cílem mediačního procesu je vyvážená, reálná a konkrétní dohoda,“ dodává.

Mediátor má jako specialista v oboru mezilidské komunikace jediný úkol: vést strany sporu k řešení. Jeho úkolem je řídit jednání znesvářených stran tak, aby mohla vzniknout na konci oboustranně přijatelná dohoda. Mediátor pomáhá stranám především zlepšit momentální konfliktní situaci, otupit ostří předchozích konfliktů a zaměřit se na podstatné věci v budoucnosti.

Přednosti mediace

Proti klasickému soudnímu řízení přináší mediace nesporné výhody. Stranám konfliktu nabízí:

• soukromí a záruku uchování důvěrných informací
• plnou kontrolu nad formami řešení sporu po celou dobu procesu hledání dohody
• citelné snížení napětí a často i zlepšení vztahů mezi stranami
• vyhnutí se soudnímu sporu a tak snížení časové i finanční investice do řešení konfliktu
• jednání zásadně v neformálním, bezpečném prostředí
• ujasnění si svých potřeb, očekávání a zájmů (ovšem totéž ve vztahu k druhé straně)

Mediace však zároveň od obou zúčastněných stran vyžaduje jistou odpovědnost:

• dobrovolnou účast stran s ochotou součinnosti
• vůli a snahu pochopit druhou stranu (za to zároveň naději sám být pochopen ve vnímání a prožívání dané situace)

S čím jít za mediátorem?

Samozřejmě mediace není všespasitelná metoda řešení sporů. Jsou některé typy konfliktů, kde nemá naději (případy kriminální a patologické). Ale většina následujících typů sporů je pro mediaci vhodná:

• Spory, v nichž jsou strany v nějakém vzájemném vztahu, jsou závislé na vyřešení sporu, protože obě přispěly svým chováním a konáním k vytvoření konfliktu (tedy například rodinné či pracovní konflikty). Pokud tato predikce není naplněna, záleží jen na dobré vůli stran, aby měly zájem na vyřešení sporu.
• Spory, v nichž obě strany mají jistý pocit zodpovědnosti za vzájemný konflikt. Pokud toto není naplněno, strany, či častěji jedna z nich, odmítají spolupráci na řešení konfliktu.
• Spor dává prostor pro hledání dohod, jež vyhoví oběma stranám. Existuje tedy potenciál více než jednoho nebo dvou možných řešení.
• Základním požadavkem pak je, aby strany spolu byly vůbec schopny komunikovat a souhlasí s účastí na mediaci. Pro začátek stačí alespoň komunikace na minimální úrovni, aby byla možná výměna informací.

Mediátor do každého nového jednání vstupuje s tím, že co člověk, to jeho vlastní pravda, jiný názor, jiný postoj ke stejné věci. Obrovským balvanem, který zatěžuje naprostou většinu mediačních jednání, je zakořeněná mylná představa stran sporu (podporovaná i jejich právními zástupci), že ve sporu nutně musí být jedna strana vítězem a druhá poraženým. Tak to ovšem v životě není!