Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Žiju všem navzdory

Učitelé, rodiče i psycholog věděli, co bych měl a neměl dělat. Naštěstí jsem je nikdy neposlechl.

Naučil jsem se kašlat na to, co si o mně myslí a co říkají ti druzí. Vystudoval jsem střední školu, která byla „nad moje možnosti“. Našel jsem si práci – těžkou, špinavou, namáhavou. Odešel jsem do ciziny. Dneska je mi dvacet a práci si vybírám já, ne ona mě.

Moc o sobě a svých problémech nemluvím. Vždy jsem byl hodně uzavřený a ironií je, že mi to za čas už ani nevadilo. Možná, že i na toto se dá zvyknout. Samota. Ovšemže byly časy, kdy to bylo hodně těžké, a vím, že spousta těžkých chvil ještě přijde. Normálně bych tento článek v životě nenapsal. Ale právě na tomto webu jsem narazil na článek člověka, jehož život je tomu mému velmi podobný. A jeho myšlenky směřují k radikálnímu (naprosto hloupému) řešení, jak ukončit problémy.

Ve škole jsem neměl přátele. Už na základce jsem nebyl oblíbený. Ani mezi dětmi, ani mezi učiteli. Byl jsem terčem posměšků za vzhled, nadváhu, styl mluvení a ze strany učitelů bohužel i za „rozum“. Nedosahoval jsem dobrých výsledků snad v žádném z předmětů. Nebyla věc, ve které bych vynikal nebo byl alespoň průměrný. Neměl jsem životní sny ani cíle.

Celý školní den jsem se plně věnoval vyhýbání se problémům. Chodil jsem do školy o hodně dříve, ale až do zvonění jsem čekával na chodbě, abych se vyhnul spolužákům. A v hodinách jsem se snažil být neaktivní, abych se nemusel projevit. Doma si toho brzo všimli. Bohužel, jako první nedostatečných výsledků.

Nedávno jsem našel dopis ze sedmé třídy, kde můj třídní učitel sděluje rodičům, že nemám dostatečnou inteligenci, abych zvládl běžnou základku.

V té době začínala být moderní předpona dys-, tak mě naši vzali k psychologovi. Byl jsem označen za dysortografika, což se okamžitě muselo nějak oznámit učitelům. No a první, co udělala většina (ne jeden) z učitelů, bylo věnovat úvod hodiny mně a sdělit třídě, že jsem byl u psychologa a jak jsem dopadl. Samozřejmě toto celou situaci zhoršilo.

S následujícími roky se situace stupňovala. Měl jsem nejhorší známky ze třídy. A tak nějak jsem začínal i sám věřit, že jsem hloupý a nikdy ničeho nedosáhnu. Celkově to vypadalo, že půjdu na kuchaře, číšníka, tam si odbydu tři roky a prostě budu v kuchyni dělat pomocného kuchaře. Ale nakonec, ani nevím proč, jsem na doporučení okolí nedal a dal jsem si přihlášku na vcelku dobrou střední školu s dost dobrým jménem. V té době jsem vděčil za přijetí spíše slabému ročníku a potřebě této školy naplnit třídy.

Nenašel jsem řešení, ale našel jsem priority

Rád bych nyní napsal, že situace na střední škole se naprosto změnila. Zklamu. Pokračoval jsem ve vyjetých kolejích i nadále. Ale uvědomil jsem si jednu věc, pro mě asi nejdůležitější za celou dobu. Svým chováním jsem se celý život chtěl někomu zavděčit a nikdy jsem nenašel osobu ani způsob, jak to provést. A odpověď jsem našel asi právě na střední škole. Ačkoli to bude znít sobecky, proč pořád myslet jen na jiné – jak se na nás dívají, jak o nás mluví? Na tom přeci nezáleží!

Takže v době, kdy spolužáci své prázdniny věnovali velké párty, já šel na brigádu. V době, kdy našli zalíbení v alkoholu a jiných neřestech, já zkoumal multimédia a našel jsem svůj sen. V době, kdy dostali k vánocům a narozeninám od svých rodičů peníze, já utratil ty své z brigády za první kameru. V době, kdy ztratili panictví, já ztratil tak maximálně kartičku na oběd. (To mě tenkrát naštvalo – padesát korun v tahu.)

Dětství na mě zanechalo stín. Nikdy jsem nedostal pusu a nikdy jsem se nikomu z očí do očí nesvěřil. Ale věřím, že i na tomto brzy zapracuji.

Ale dalo by se říct, že nalezení sama sebe mi pomohlo asi nejvíce. Nedokázal jsem se změnit. Naštěstí. Ale dokázal jsem nalézt priority. Dokonce se zlepšily i známky. Ironií bylo, že průměr na vysvědčení na střední škole byl u mě lepší než v páté třídě na ZŠ, a to o dost. Našel jsem si dokonce velice skromný okruh přátel, na které se dnes již mohu plně spolehnout. Po střední škole jsem byl jediný ze třídy, který nešel na vysokou školu, a vzal jsem první práci, která byla.

Byly to dvanáctihodinové, fyzicky i psychicky náročné šichty v hluku a špíně. A mizerně placené. Ale tak nějak jsem tu práci měl rád. Dnešní život nás všechny táhne za kariérou a úspěchy. To byl asi i důvod k rozhodnutí, které jsem udělal. Ale fakt je, že ho úplně nelituji. Po roce této práce jsem se stal nezaměstnaným. A úřad práce s neuvěřitelně „příjemnou“ paní, která vám oznámí, že nejlepší bude, když půjdete zase za stroj, a to co nejrychleji, abyste ji už nerušili, vám k náladě nepřidá.

Neexistuje „odborník na vás“

Opět jsem se rozhodl všechny rady ignorovat, sbalil jsem kufry a vyjel jsem za prací do zahraničí. Práce to nebyla rovněž nic moc. Naštěstí to mi nevadilo nikdy. Pracoval jsem v domácnosti, takže jsem perfektně pochytil němčinu, ve které jsem byl na škole vždy sto let i za poslední opicí v lavici. Pak se mi taky podařilo zapracovat na postavě. Z tlustého neotesaného kluka jsem odstranil 25 problémů (kg) a nejen fyzicky jsem se cítil lépe.

Vyměnil jsem naprosto celý svůj život. Brzy jsem se tady v zahraničí různě angažoval do různých projektů, až se mi podařilo splnit svůj sen a založili jsme si tady s novými přáteli vlastní televizi. Píšou se o mně články v novinách a práci si teď vybírám já, ne ona mě. Stále nejsem dokonalý. Dětství na mě zanechalo stín. Nikdy jsem nedostal pusu a nikdy jsem se nikomu z očí do očí nesvěřil. Ale věřím, že i na tomto brzy zapracuji.

Před nedávnem jsem našel dopis ze sedmé třídy, kde můj třídní učitel sděluje rodičům (samozřejmě zaobalené do vaty), že nemám dostatečnou inteligenci, abych zvládl běžnou základku. No, podle testů, které jsem si dělal tady v Německu, mám IQ 134.

Takže závěrem… Neexistuje odborník na vás. Neexistuje linie, čára života. Neexistuje rozhodnutí správné, nebo špatné. Vše, pro co se rozhodneme, má svoji daň a svůj výnos. A čas je neuvěřitelný kouzelník. A jak řekl už Einstein: „Když budeme hodnotit rybu na základě její schopnosti vyšplhat na strom, bude celý život věřit tomu, že je neschopná a hloupá.“

Využívejte celý web.

Předplatné

Chcete se i vy podělit o svůj názor či příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0