Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Život mi přehodil výhybku

Jela jsem životem expresní rychlostí. Dokud moje tělo neřeklo: Stop!

Vždycky jsem byla tou silnou, profesně uznávanou a respektovanou ve své manažerské pozici. Stejně pevně, jako jsem se chápala opratí v zaměstnání, držela jsem je i doma. Na výchovu svých tří synů jsem byla sama. Měla jsem na ně málo času, ale vždycky jsem se snažila, aby společné volné chvíle byly naplněny programem, který je zaujme.

Od rána do pozdního odpoledne jsem byla v práci a dobrá výchova, kterou jsem jim vštěpovala, se nezakládala ani tak na množství času, který jsem s nimi trávila, jako spíš na intenzitě, se kterou jsem se jim věnovala. Trvalo to několik let. Moji malí hošánci vyrostli, dozráli, dlužno říct, že jsem s nimi neměla žádný větší problém.

Měli jsme mezi sebou tichou dohodu. Když jsem přišla z práce, unavená a naprosto vyšťavená, nechali mne dvacet minut relaxovat. Nabírala jsem sílu, abych se přepnula na domácí režim a mohla fungovat jako kterákoli máma. Po této přestávce nastoupily povinnosti. Moje i mých dětí. Večeře, prádlo, úkoly, kontrola žákovských. A poté bylo na řadě něco, nač jsme se všichni vždy těšili.

Dopřávali jsme si černou hodinku. Sedávali jsme v kuchyni u kulatého stolu a povídali si. Neskákali jsme si do řeči, vzájemně jsme si naslouchali. Myslím, že to byla jedna z dobrých věcí, kterou se pro svůj další život naučili. Většina lidí má totiž potřebu druhé zahltit svými starostmi a svým životem. To, co jim říkají ostatní, sice slyší, ale nenaslouchají… Vzniká tím spousta nedorozumění a frustrací.

Zaměstnaná máma

Dávala jsem svým synkům všechno, stejně jako oni mně. I přesto, že jsme oproti jiným rodinám trávili málo času společně, měli jsme krásný vztah. Když měli synové problémy, nevěděli si s něčím důležitým rady, sedla jsem do auta a jeli jsme na dnes pro nás kultovní Kopeček. Je to posvátné místo se silnou pozitivní energií.

Po celé dětství svých synů jsem sázela na komunikaci. Jak se ukázalo, bylo to správné rozhodnutí. Komunikace dokázala nahradit čas, kterého jsem neměla nadbytek. Pořád jsem se hnala jako Pendolíno. Práce, práce, práce…

15. září 2018

Dary nedokonalosti

Iveta Clarke

Uběhlo to jako voda a kluci vyletěli z rodinného hnízda. V mém životě se náhle objevila mezera… Měla jsem sice práci, která mě nesmírně bavila a naplňovala, ovšem doma nikdo nečekal. Možná si řeknete, že jsem si mohla vydechnout, zajet na dovolenou… Možná najít i muže…. Práce ale pro mě byla pořád na prvním místě. Samozřejmě kromě synů.

A pak přišlo to, co by mne ani ve snu nenapadlo. Skolil mě infarkt.

Poté jsem několik dní prožila v jiné dimenzi. Když jsem to už zase byla já, jako první mě zajímalo, kdy budu moci do práce. Lékaři kroutili hlavou a snažili se mi domlouvat: měla jsem si dle jejich slov vážit toho, že jsem vůbec přežila. Synové se k nim přidali a naše komunikace po dobu návštěvních hodin byla neustále stejná.

Můj svět je pryč

Po propuštění z nemocnice jsem musela změnit své návyky. Začít žít zcela jiný život. Zpočátku to nebylo až tak těžké, byla jsem hodně unavená. Myslela jsem na to, že musím odpočívat, dát se dohromady, abych mohla zpět do práce. Můj zdravotní stav se stabilizoval. Jenže pak přišla další rána. Verdikt lékařů – invalidní důchod.

Musela jsem se s tím smířit a učit se žít jinak. Nenaučila jsem se to, jednoduše to nešlo. Můj svět, zrychlený, ale přesto vyhovující, byl definitivně pryč. Byla ve mně nesmiřitelnost… Všechno, čeho jsem dosáhla stran profesna, se rozplynulo jako pára nad hrncem. A já tolik chtěla znovu vystoupat na schůdky toho Pendolína… A jet dál, tou závratnou rychlostí.

Synové mi domlouvali, nemělo to žádný účinek. Začala jsem se stranit lidí.

No a pak přišel pád… Netuše, že se dostávám na pokraj propasti.

Alkohol… denně sedmička červeného… Nebylo to o tom, že bych se opíjela, seděla u flašky a fňukala. Jako by mi ta mrcha dodávala energii, potlačila všechen smutek. Pořád jsem něco musela dělat: uklízet, vařit, péct a obplétat vnoučátka. Říká se, že alkoholici mají tendenci přehánět, lhát. Lež by toto mé psaní hnala do absurdna.

Vzhledem k tomu, že jsem měla milovaného mladšího bratra – kvartálního alkoholika, který situaci nezvládl a spáchal ve svých 24 letech sebevraždu, se mne zmocnil strach, úzkost. V mysli se mi nořily myšlenky, otázky… Co když tě to přeroste? Piješ tajně, synové to neví…

Okolí vlastně také ne, nechováš se nedůstojně…

Do léčebny a zpátky domů

Přišlo rozhodnutí. Návštěva psychiatra a můj následný souhlas s hospitalizací na psychoterapeutickém oddělení. Nevnímal to jako alarmující závislost. Rovněž to nehodlal podceňovat. Zdůraznil, že potřebuji odbornou pomoc psychologa, změnu prostředí.

Děti potřebují pohladit dlaněmi, kterých se jim nedostává, a terapeuti nemají žádné velké možnosti, byť se snaží.

Doba léčby byla skvělá – ocitla jsem se mezi lidmi, kteří se potýkali se životními propady, a cítila jsem se jako ryba ve vodě. Už žádná samota, žádný chaos, ale pravidelný denní řád… pohovory se skvělou psycholožkou…

Obávala jsem se návratu domů a z léčebny nespěchala. Zbytečně. Pomoc byla natolik účinná, že jsem se díky ní dokázala „přeprogramovat“ a najít nový smysl života. Už to bude víc než rok, co jsem se vrátila. Vůbec nebylo jednoduché v osamělosti překonat pochybnosti o nabyté vůli… Zvládla jsem to.

Nový smysl života

Od narození vnoučátek a postupného vnímání jejich dětského světa jsem začala psát motivační povídky. Povídala jsem si se zajíčky pod oknem, kteří mě v noci navštívili a snažili se mě zbavit smutku z toho, že třeba zrovna „cácorky“ nepapají polívku, nechtějí si čistit zoubky a běhají kolem bazénu, jehož hloubka je nebezpečná a nikde nablízku není žádný pejsek, co by je vytáhl v případě tonutí za vlásky…

Pravdou je to, že jsem tyto příběhy psala už před hospitalizací. Seznámila jsem se s primářkou dětského oddělení psychiatrie. Má produkce ji zaujala a nabídla mi spolupráci.

Děti potřebují pohladit dlaněmi, kterých se jim nedostává, a terapeuti nemají žádné velké možnosti, byť se snaží. Je to poslání… V dané chvíli se nedá mluvit o „práci a povinnosti“. Sáhnou po nabízeném, byť písemném projevu, a transferují ho mezi děti. Pochopila jsem, že potřebují podněty k dalším krokům v tak náročné profesi.

Nejsem spisovatelka. Píši, jak cítím, a žene mě dál motivace, že mohu alespoň malou měrou přispět dobru. Jezdím do léčebny dvakrát za týden. Je to pro mě relax, vnitřní pohlazení, i když se jedná o téměř stovku kilometrů.

Tady jsem před rokem, na psychoterapeutickém oddělení, získala impuls k pozitivitě ve vnímání mých životních změn – reality, přetavování do jiných vnitřních dimenzí, které přináší věk a všechno s ním související. Cítím to jako povinnost: vrátit dané, získané…

Dnes jsem emočně vyrovnaná, v hektičnosti žití „nalezená“, s jistotou, že každé ráno skýtající pohled na oblohu s pocity klidu je velkou devizou.

Najděte sílu, dokud je čas

Vím, že nejsem sama, co se potýkala s problémy, o kterých píši. Byla a je nás spousta. Chtěla bych na závěr říct snad jediné. Nebojte se řešit svůj problém, nenechte ho přerůst přes vaše JÁ. Nestyďte se za návštěvu psychiatra, psychologa, nebojte se možné hospitalizace v psychiatrické léčebně.

Rozhodně nepočítejte s tím, že za pár týdnů vyjdete z terapeutického účinku jako královny či králové. Trvá to i měsíce, než podvědomí vyšle impuls do vědomí a nastartuje vás. Najděte v sobě sílu, dokud je čas. Ten je největším svědkem pravdy. Tu máme sami v sobě a musíme ji odhalit – ne pro ni, nýbrž sami pro sebe.

To, co jsem napsala, je skutečnost, kus prožitého zla a znovunalezení sebe sama. Jsem vděčná životu, že mi dal i toto, byť bolestné poznání, nabídl mi sílu jít dál – po rovné cestě bez berlí.

Já ji přijala.

Nestydím se za prezentaci prožitého, proto se podepíši celým jménem.

Využívejte celý web.

Předplatné

Dnes už vím…

Libuše Jirásková

Diskuse 0