Před třemi měsíci jsem se jednoho slunečného dne stala vdovou. Tragicky, nenadále, bez jakéhokoliv předchozího varování. Přišla jsem o milovaného člověka, tátu mých dvou dětí. A ačkoliv bych mohla a měla být naprosto zdrcená, sražená na kolena nepřízní osudu, možná i lítostivá, proč zrovna my, překvapila mě i řada nečekaně pozitivních věcí, které mi tento nový stav přinesl.
Pocity mých dětí a rodiny nechám stranou a trochu sobecky se zaměřím na jediné, které jsem schopná popsat – ty své.
V nouzi poznáš přítele
To tedy podepisuji. Jen nejlepší přátelé unesou pohled a komunikaci s někým, komu se stalo něco velmi smutného. Musí jim na vás opravdu záležet. Energetičtí upíři odpadli rychlou řadou – už i jim bylo dost trapné mluvit stále jen o sobě. Ani já v rámci zachování vlastního duševního zdraví nemám už čas předstírat, že jsem jedno velké ucho. Toto je opravdu ukázka přirozeného výběru v praxi. A je neskutečně posilující, když zjistíte, že těch skvělých a opravdových je kolem vás hodně.
Život je otázkou priorit
To absolutně funguje. Zcela automatické přenastavení toho, co je nutné, důležité, urgentní, či naopak naprosto nepodstatné, mi přineslo něco úžasného – čas navíc.
Dítě na prázdninách
I když oficiálně jsem dospěla už před více než dvaceti lety, mám pocit, že teprve teď jsem dospělá opravdově. Mé chování ve vztazích bylo – viděno s odstupem – někdy opravdu dětinské. Ale teď jako by si mé vnitřní dítě buď hrálo na schovávanou, nebo odjelo na delší tábor. Ale stejně nejvíc mi připadá, že se osamostatnilo, přeřízlo pupeční šňůru a opustilo domov. A mně ta nenadálá dospělost dělá dobře.
Každodenně pokorně
Dneska mi každý běžný den bez jakýchkoliv nucených předsevzetí, že budu prožívat každý okamžik, připomene, že něco voní (a jak!), že moucha, co mi sedla na ruku, mě strašně příjemně šimrá, že moje dítě má ze sluníčka dalších pět pih.
Jsou to ty každodennosti, které dříve nevidíte nebo nestíháte vidět. Teď se před vámi otevřou a krásně vás udivují. Je to pocit, jako by mi někdo nasadil brýle, které jsem tak dlouho odmítala, protože mi nesluší. Rozjasnilo se!
Budoucnost je nejistá? Vždyť na ni třeba ani nedojde
Tohle je věc, kterou mé okolí těžko chápe a asi mi ani moc nevěří, že situací, která vás vlastně vrhne do absolutní nejistoty, jsem se já dostala do takového klidu jako už dlouho ne. A že jsem opravdu byla zkušený strašpytel, mistr budoucích negativních scénářů.
Možná až ta pomíjivost života mi ukázala, že bát se o něco, co neovládám, neřídím, nenaplánuji, je fakt ztráta času. O svého muže jsem se totiž vlastně nebála nikdy. Teď nemyslím dál než na pár dní dopředu a tenhle pocit mi strašně šetří energii.
Oni existují i další muži?
Jelikož jsem ve vztazích vždycky byla hodně konzervativní, vlastně jsem 22 let pořádně vnímala jen jednoho chlapa. Ostatní byli vždycky buď fajn lidi, nebo ne, a to vlastně zcela bez ohledu na pohlaví. Jsem párový typ, to o sobě vím zcela jistě, takže mě pochopitelně napadlo, že asi nechci zůstat dalších padesát let sama.
Samozřejmě to teď není o chuti ani potřebě se seznamovat, ale jelikož jsem povoláním markeťačka, začala jsem s průzkumem, „jací chlapi jsou dnes na světě“. A můžu vám říct, že dle prvních analýz je to hezká zpráva o situaci na trhu – jsou skvělí, mají rádi své ženy a rodiny, jsou nápadití, umí pobavit, mají své mouchy stejně jako my a to je na nich taky fajn.
Mnoho žen a dívek se mnou teď určitě začne polemizovat (a budou mít pravdu dle úrovně svých zkušeností a míry zranění ve vztazích), ale já mám pocit, že i v téhle oblasti je svět ještě v pořádku.
Učení není mučení
Stala jsem se účastnicí životního rychlokurzu. Od praktických předmětů (jak expresně být dva v jednom neboli máma/táta, jak se postavit k roli jediného živitele rodiny) až po ty emocionální – jak být silná, podpůrná, a přitom zůstat i svá, jak se chválit a odměňovat, jak si sama sebe opravdu vážit. Nevím, jaké na konci dostanu vysvědčení, ale určitě budu svědomitou a nadšenou žačkou. Na tuhle školu budu vzpomínat s dojetím a vděčností a ona mi jistě v budoucnu umožní i správné uplatnění.
Můj ty světe
Můj další život asi nebude vždy lehký, zažiju zcela jistě ještě hodně up & downs, ale určitě bude dobrodružný, překvapivý a plný životních změn. A to potřebuji, protože pak cítím, že opravdu žiju.
Tenhle můj „pozitivní“ seznam se doufám bude stále rozšiřovat, a i když je mi neskonale smutno a nikdy bych nic z toho, co je psáno výše, nevyměnila za ještě pár let strávených s mým skvělým mužem, beru to tak, jak to je. A pokud na této situaci můžu pro sebe a tím pádem i pro své děti nějak „vydělat“, jdu do toho…
Život je přece tak krátký, viďte?
Pippi, vaše čtenářka
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.
