Jak se to stane, že někdo vážně uvažuje o tom, že si vezme život? Strach ze smrti je přece nejhlubším kořenem všech našich úzkostí. Smrti se snažíme všemožně uniknout. Trest smrti je nejhorší možný trest… Tak jak to, že se v některých chvílích vlastní smrt zdá lákavou? Jak to, že v některých chvílích dokážeme jednat naprosto proti přírodě a ublížit si sebepoškozováním či dokonce sebevraždou?
Slova jako smrt nebo sebevražda mají velkou sílu. V některých kulturách je sebevražda tabu, neodpustitelný hřích. Nejsme zvyklí o smrti přemýšlet a mluvit, přestože je stále přítomná, stejně jako možnost si ji zvolit. Někdy nás vlastní myšlenky a impulzy děsí nebo nechceme strašit druhé, a tak jen naznačujeme: mám černé myšlenky.
Když se objeví myšlenky na vlastní smrt, rozhodování o ne‑žití, plánování, či dokonce praktické kroky k vlastní záhubě mohou pomoci vidět v nich ne životní „konečnou“ či nějakou zvrácenou touhu po smrti, ale posly naprosto zásadních zpráv – o nás a o našem životě.
Jako první obvykle předkládají dlouhý výčet toho, co vše je špatně. Vypadá to nekonečně, beznadějně, fatálně. Teprve až si to vše vyslechneme a zapředeme s poslem vnímavý rozhovor, můžeme se dozvědět mnohem víc.
Rameno vah
Představuji si vztah a postoj k životu (a tím zároveň i ke smrti) jako rameno vah, které se houpe podle toho, co nás v životě potkává a jak to prožíváme.
Miska na jedné straně vah je významně větší a těžší – protože jsme stejně jako všechny živé bytosti vybaveni základním pudem sebezáchovy, vůlí k životu. Na tuto stranu spadá vše dobré, co nám život přináší: dobré vztahy, úspěchy, zkušenosti. Zážitky smysluplnosti, krásy a souladu, uvolnění a klidu, chvíle radosti, spokojenosti a vděčnosti. Někdy je tato miska hodně plná a jasně převažuje. Vše je v pořádku, milujeme život, vychutnáváme si ho – a jde to úplně přirozeně a samo. Představa, že bychom život ztratili, může až bolet.
Mnohem častěji ale to není tak jednoznačné. Radosti a spokojenosti není tolik a na druhé straně je miska obtěžkána trápením a starostmi, nemocemi, ztrátami, frustracemi a traumaty. Jsou tam zážitky strachu, zklamání, osamělosti, bezmoci, nespravedlnosti. Důvodů pro život je stále dostatek, nepochybujeme a nemyslíme na smrt jako východisko, ale vahadlo se houpe a říci životu ANO není tak úplně lehké a samozřejmé.
A někdy se stane, že toho trápení je příliš mnoho a radosti příliš málo. Rameno váhy je pak vodorovné, nebo se dokonce významně naklání na stranu, kde NE‑žití vypadá lákavěji.
Myslím, že každého z nás lidí taková chvíle nejméně jednou v životě potká. Možná proto, že na rozdíl od zvířat máme mysl, která zvažuje, posuzuje minulost a budoucnost. Na našich miskách není jen aktuální situace a silný pud sebezáchovy, ale mnohdy nás tíží věci, které se staly už dávno nebo které se teprve možná stanou.
Každé události navíc připisujeme zcela osobní subjektivní význam: to, co někdo prožívá jako strašlivou nepřekonatelnou ztrátu, může jiný nést s klidným smířením. Z životopisu nikdy nemůžeme odhadovat, kam se naklání osobní váhy druhého člověka a jak to se životem má.
Nechci / nemůžu žít…
Lidé to obvykle říkají s UŽ na začátku: Už nechci žít. Už to nedokážu, neunesu. Snad dřív byli s životem v souhlasu, ale něco se stalo a už to nejde. Nebo možná to i dřív bylo těžké a to „už“ znamená, že nemám další sílu ani naději. Jsem na dně, vyčerpaný. Už prostě nemůžu. Už se nechci znovu snažit vyhrabat ze dna.
Vahadlo bylo příliš dlouho nebo příliš hluboko na straně trápení. Možná se dokonce něco zaseklo a váhy se nepohnou, ani když přijde něco fajn. Typicky se to stává po dlouhém boji s tělesnou nemocí, při vážných duševních onemocněních a také po traumatech a životních ztrátách.
Lidé, kteří zažili týrání a zneužívání, mívají tyto pomyslné váhy špatně „nakalibrované“: i banální události je silně rozkývou a jejich ANO a NE životu se dramaticky mění třeba i několikrát za den. Nebo jsou jejich váhy na straně NE stále neviditelně zatížené špatnou zkušeností a nedůvěrou – aby bylo možné dobře a s radostí žít, to je stojí velké úsilí.
Mnohdy nejde o odmítnutí života jako takového. Pud sebezáchovy stále funguje a vlastně chci žít, ale ne… takhle. Ne za těchto podmínek. Ne v takovém světě. Ne s tímhle člověkem. Ne po tom, co se stalo. Ne po tom, co jsem způsobil. Ne s takovou bolestí…
Nechci nežít, nejde mi o smrt, jen chci a potřebuji život jiný nebo jinak. Jenže nevím jak. Vůbec si to jinak neumím představit. Nebo vím či alespoň tuším, za jakých podmínek by pro mě byl život „k žití“, ale nevidím žádnou naději a cestu, jak to zařídit.
Ve chvíli největšího vyčerpání se pak může smrt zdát jedinou možností, která zbývá. Nebo jedinou schůdnou – vše ostatní je příliš složité, namáhavé, vzdálené. Kéž bych mohl zavřít oči a už se neprobudit. Kdyby mě tak porazilo auto a byl by konec! Prosím lékaře, ať mi něco dají, ať už to mám rychle za sebou.
Zoufalství a bezmoc samozřejmě mohou být zcela reálné a situace je skutečně naprosto bezvýchodná, mnohdy ale jde o naučenou bezmoc (tolikrát jsem se snažil, zkoušel to a bez úspěchu, že už nevěřím, že je to možné) nebo akutní přechodnou nerovnováhu.
Pro krizové emočně vypjaté situace je typické, že je naše vnímání i myšlení velmi zkreslené, a často pak nevidíme žádné jiné možnosti, i když existují. Proto v takových situacích v krizové intervenci a psychoterapii uzavíráme „antisuicidální kontrakt“: slib, že si klient neublíží a nezabije se ještě x dnů nebo dokud neudělá něco…
V principu nejde o to mu v sebevraždě zabránit, vzít mu tu možnost rozhodnout se a mít v rukou alespoň to, zda bude nebo nebude pokračovat v životě. Cílem není zavřít ho do psychiatrické nemocnice, jak se někteří obávají. Jde jen o odložení této možnosti, aby byl čas a šance zkusit ještě něco méně definitivního – třeba to, co dosud nikdy neměl odvahu zkusit.
A je v tom také naděje pramenící ze zkušenosti, že když se emoce trochu zklidní, vnímání a myšlení zase začne fungovat, objeví se i jiné cesty a možnosti řešení. Nebo síla je uskutečnit, až si vyčerpaný člověk trochu odpočine.
Vztah se životem
Představuji si, že s životem máme vztah – podobně jako s jiným člověkem. Někdy velmi blízký a intenzivní – partnerský či milenecký. Jindy takový „normální“, vlažný, ale fajn, jako s někým příbuzným – jo, máme se celkem rádi, přece k sobě patříme. A někdy jsme spíš jako vzdálení známí – setkáváme se jen občas, letmo, třeba v tom všem stereotypním shonu o tom druhém ani nevíme a nijak moc o něm nepřemýšlíme.
Často si našeho vztahu více všimneme, až když je nějak ohrožený – třeba nemocí. Anebo když s ním zcela ztratíme kontakt a najednou ucítíme to divné prázdno. Vše se zdá nijaké, nesmyslné, zbytečné, pomíjivé. Není žádný dobrý důvod žít ani nežít, je to vlastně jedno. Na světě jsme spíš ze setrvačnosti.
Připadá mi, že i k životu můžeme cítit různé emoce, lásku nebo nenávist, přijetí nebo odmítání, odpor. A že se náš vztah proměňuje a zraje, čím více a hlouběji ho známe a rozumíme mu (i sami sobě).
Hněv a nenávist
Někdy nám život leze na nervy. Štve nás, otravuje, hází klacky pod nohy a dělá naschvály. Chce po nás příliš a nic dobrého nám nedává. Nemáme hezký vztah.
A někdy se k nám život zachová tak, že už s ním nechceme nic mít… Vytočí nás, neodpustitelně zradí. Myšlenka na vlastní smrt nebo sebevražedný pokus mohou povstat z náhlého impulzu v silném afektu: hněvu, zklamání, ponížení.
A dost! Tím, že se zabiju, s tou mrchou životem jednou provždy skoncuju. A budu mít klid. Dám mu kopačky dřív, než mi ještě víc ublíží. V hněvu mám spoustu energie, cítím sílu a vzdor. Možná potřebuji projevit svou vůli alespoň v rozhodování o svém životě a smrti, když už to nikde jinde nejde. Překročit alespoň tento zákaz, tabu.
Někdy je plánování smrti téměř jako nějaký projekt: promyšlené, se záměrem pomstít se – životu a často zároveň i těm, kteří mi do něj nějak vstoupili. Dokážu všem, že to dokážu ‑– třeba aby mě konečně brali vážně.
Vina a stud
Pokud necítím svou hodnotu, bičuji se pochybnostmi a kritikou a stále si připadám nějak špatný a vadný, snadno získám pocit, že si nezasloužím nic dobrého. A pokud mi život něco dobrého dá, často to neumím nebo nechci přijmout – a tak pomyslná miska vah na straně života drží jen málo.
Někdy se to projevuje jen celkem nenápadným neochraňováním se, nepečováním o sebe, nerespektováním svých potřeb a hranic (často zřetelným v problematických vztazích). Nemám cenu, a tedy nemám právo něco potřebovat, chtít nebo nechtít, něco druhým nedovolit.
Neumím nebo mám pocit, že nesmím se za sebe postavit. Ne‑láska, ne‑úcta k sobě samému – klidně se zničím, ublížím si, je mi to jedno, nezáleží (mi) na mně. Stejně nikomu nebudu chybět. Jsem všem jen na obtíž.
Při závažném životním karambolu, selhání, neúspěchu se hněv a frustrace neobrátí vůči jiným lidem nebo životu (osudu), ale dovnitř. Je to má vina. Nenávidím se, nemohu si to odpustit. Zasloužím si „trest smrti“. Nemůžu se na sebe ani podívat! Po tomhle už se sebou nemůžu žít. Nezasloužím si žít.
Někdy člověk v takovém rozpoložení paradoxně volí život – ale jen jako ještě horší trest, doživotní utrpení.
Strach
Někdy se života bojíme. Je příliš velký, příliš nejistý, plný hrozeb. Máme s ním špatné zkušenosti. Myšlenka na vlastní smrt pak může být útočištěm, jedinou jistotou v tom všem chaosu.
Sebevražda je pak vlastně útěkovou reakcí, když mám strach, co přijde. Že to, co mám před sebou, nezvládnu. Že to bude bolet. Že to bude ještě horší. Smrt se ve chvíli zaplavení strachem může zdát snadná a úlevná – konečně konec strachu a napětí. Skrýš, kde mě nikdo nenajde, kde už mně nic neohrozí. To nedám. Nic dobrého mě už nečeká.
Životní rozhodnutí
Pokud je pro mě život náhle nebo dlouhodobě příliš těžký nebo nepřijatelný – pro svou nevyzpytatelnost, nespravedlnost, krutost… mohu ho odmítnout. Lidská psychika má kromě pudu sebezáchovy i svobodnou vůli k rozhodování.
Skončit
Můžeme se rozhodnout nežít. Ano, je to možné řešení. Ale je konečné a destruktivní. Každému významnému rozhodnutí bychom měli dát čas. A v tomto případě je moudré se ujistit, že se opravdu nic jiného dělat nedá. Přece, když už jsem na dně, nemám co ztratit. Můžu‑li udělat tento extrémní krok: překročit přikázání přírody i společenské tabu, můžu udělat cokoli. Třeba spálit všechny mosty a svůj život obrátit vzhůru nohama, začít třeba znovu jinde a jinak.
Bojovat
Můžeme se rozhodnout se životem bojovat – pokud není dobrý. Dokud žijeme, žije i naděje, že se zlepší. Můžeme si to s ním rozdat – kdo s koho. Přinutit ho, aby nám dal, co chceme. Plánovat, makat, na vše mít pojistku a záložní plán. Pravděpodobně to dotáhneme daleko a budeme se cítit skvěle – když budeme vyhrávat, když budeme svůj život držet pevně v rukou. Skvělý pocit moci, úspěchu, radosti. Ale také dost mizerný, když se něco nepodaří.
Boj také znamená stálou úzkost, stálé hlídání – jedna vyhraná bitva není vyhraná válka. Klid je jen dočasné příměří. A to je velmi vysilující.
Pracovat
Můžeme se rozhodnout se životem a vztahem k němu pracovat. Třeba to s ním zkusit jako s nesympatickým kolegou. Nebojovat, ale nenechat si vše líbit – a sledovat ho. Pozorovat, poznávat, hledat, jak se s ním domluvit. Je na něm hezkého nebo zajímavého? Je pořád stejný? Co když mě zítra překvapí? Můžu se od něj něco naučit? Můžu já pro něj (a pro sebe) něco udělat, aby byl milejší?
Milovat a přijmout
Někdy se stane, že se do života doslova zamilujeme. Okouzlí nás svou krásou a dary. Nevidíme žádné chyby a cítíme se skvěle. Taková intenzivní zamilovanost ale málokdy dlouho vydrží – se životem i s lidmi. Přijde nějaká nepohoda, krása zevšední a zamilovanost vyprchá. Náš vztah je s podmínkou: když na mě budeš hodný, budu tě mít rád.
Anebo můžeme hledat a pěstovat lásku k životu – hluboký intimní vztah vyrůstající z poznání, respektu, vděčnosti. Vím, že život umí být pěkně tvrdý, už mě párkrát zklamal a někdy ho mám plné zuby. Ale i tak ho miluju a přijímám. Vím, že není jeho povinností být podle mých představ. Nemusím mu vždycky rozumět, nemusím s ním vždycky souhlasit. Nebude to vždycky fajn. To je život. ANO, i tak ho chci a přijímám. I tak ho miluju.
P. S.: Rozhovor s „černým poslem“ někdy trvá jen půl hodiny na lince důvěry. Někdy třeba půl roku v terapii. V každém případě je lepší nebýt s ním sám.
