Nikdy se nezměníte, tak se o to ani nesnažte. Vím, že inforeklamy a seberozvojové semináře vám tvrdí něco jiného. Na to se ale vykašlete. Mýlí se. Nemůžete se změnit. Stejně jako žíznivý muž, který se plazí po poušti vstříc fatě morgáně, nebo tlouštík zírající do prázdné lednice se honíte za přeludem. Tak s tím přestaňte a jděte radši dělat něco jiného.
Proč se nikdy nezměníte? Protože celý koncept změny je uměle vykonstruovaný. Něco, co si lidé vymysleli, aby se cítili lépe.
Včera jsem tento článek ještě nedopsal, dnes už ano. Znamená to, že jsem se změnil? Ano i ne – záleží na tom, jak definujete změnu. Technicky vzato se měníte neustále, a přesto nikdy ne zcela. Jde jen o to, jak na změnu nahlížíte. Co považujete za změnu a co ještě ne, závisí na imaginární čáře, kterou jste si narýsovali v hlavě.
Klidně bych si mohl říct, že „změnit se“ znamená mít na účtě miliardu dolarů. Takto bych po zbytek života lamentoval nad svou neschopností se „změnit“. Podobná definice „změny“ proto není příliš užitečná.
Stejně tak bych si ale mohl usmyslet, že „změnit se“ znamená polít si hranolky kečupem. V takovém případě by změna byla zatraceně jednoduchá. Mají však mé definice „změny“ nějaký význam? Ani ne.
Co je ve skutečnosti změna
Když lidé sedí v křesle a s nářkem slibují svému terapeutovi nebo bývalé manželce, že se konečně opravdu „změní“, slibují jim cosi imaginárního a smyšleného. Jestliže přestali lhát, znamená to, že se „změnili“? Jsou od této chvíle navěky napravení? Nebudou už nikdy lhát? I kdyby tomu tak bylo, hraje to nějakou roli? To by určitě nezajímalo jen mě, ale i miliony naštvaných ex‑manželek.
Nemůžeme vědět, co je změna, protože ve skutečnosti ani netušíme, co nebo kdo jsme my sami. Když se zítra probudím a začnu dělat pravý opak toho, co jsem dělal doposud, znamená to, že jsem někdo jiný? Nebo jsem tatáž osoba, která se jen rozhodla vyzkoušet udělat něco jinak? Co je ještě důležitější: Koho to sakra zajímá? Mě ne a nemělo by ani vás.
Problém s používáním slova „změna“ spočívá v tom, že se dotýká vaší identity. A jakmile se něco dotýká vaší identity, okamžitě emocionálně přilnete k imaginárním věcem. Jednou budete zuřit, podruhé si něco neustále vyčítat a obviňovat ostatní, jindy sami sebe přesvědčíte, že jste beznadějný případ, který na světě akorát zabírá místo.
Jedna věc je říct chci začít chodit každý týden do posilovny, jiná pak je na čase se změnit a stát se typem člověka, který chodí každý týden do posilovny.
V prvním případě nejde o nic složitého. Chcete chodit do posilovny, tak prostě jdete, nebo nejdete. Naproti tomu druhý výrok v sobě nese poselství – jestliže chcete začít chodit do posilovny, musíte se od píky změnit. Což znatelně zvyšuje intenzitu emocí, které jsou v sázce. Pokud uspějete (varování: neuspějete), dostaví se blažený pocit spojený s uvědoměním, že od nynějška jste nový člověk. Ten vydrží do chvíle, než se zase začnete cítit mizerně a zatoužíte po další „změně“. Pokud selžete, budete se peskovat a nadávat si do nenapravitelných lenochodů.
Právě v tom tkví problém se zapojením vlastní identity do procesu změny – s každým neúspěchem přichází pochyby: Co když si to jen nalhávám, co když jednoduše nejsem ten typ, který chodí pravidelně do posilovny? Proč se vůbec namáhat? Jelikož jste se rozhodli, že neodhodlat se k jednomu náhodnému kroku je odrazem celé vaší osobnosti, stačí, když jednou nezvednete zadek a nenatáhnete si tepláky na jógu, a okamžitě zpochybňujete svou lidskou hodnotu. Začnete se nenávidět a ztrácíte motivaci cokoli v budoucnu „měnit“.
Při úspěchu, stejně jako u všech ostatních drog, pocítíte intenzivní nával pozitivních emocí a dočasný útěk od vlastní identity. Tyto pocity ale brzy odezní, a abyste je znovu prožili, musíte si vytyčit nový objekt změny a začít pracovat na něm. Tímto si na změně pěstujete stejnou závislost jako Eric Clapton na kokainu nebo Edgar Allan Poe, který se dovedl opíjet až do chvíle, než ležel s obličejem napůl zabořeným v blátě.
Tady máte jeden tip od experta: nic jako „fitness člověk“ neexistuje. Existují jen lidé, kteří chodí pravidelně do posilovny. Stejně tak po světě nechodí žádní „produktivní lidé”, jen ti, kdo dovedou být docela často produktivní. Totéž platí o těch, které nazýváme „oblíbenými“ – ani oblíbenost není odrazem identity – podobní lidé se jen zkrátka nechovají jako sobečtí zmetci.
Většinou to není o vás
Ve své knize Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le (The Subtle Art of Not Giving a Fuck) jsem zmínil, jak důležité je lpět na své identitě co nejméně. To proto, že když se určitá záležitost stane otázkou naší identity – když se ztotožníme s tím, že to či ono chování nebo událost je odrazem naší vnitřní hodnoty – můžeme se připravit na jízdu na emocionální horské dráze.
Pokuste se o svém životě raději přemýšlet jako o dlouhé posloupnosti dílčích kroků a rozhodnutí. Jste‑li jako většina ostatních, spousta těchto kroků a rozhodnutí nebude optimální. Když přijde řeč na touhu se „změnit”, většina z nás tím vlastně míní dělat o něco lepší rozhodnutí a následné kroky.
Na následujících řádcích vám nastíním, jak to dopadá, když místo nalezení sebe sama zůstanete ležet ztracení ve své posteli.
Prakticky celý svůj život jsem nenáviděl rána. Protože jsem vylézal z postele pozdě, už od rána se na mě všechno valilo, jedna katastrofa za druhou. Celý den jsem byl s prací pozadu. Proto jsem musel pracovat dlouho do noci a následujícího dne byl unavený a vystresovaný. Zůstal jsem tak vzhůru ještě déle a snažil se dohnat nakupenou práci. Na konci týdne jsem si připadal jako troska. Abych unikl realitě a odreagoval se, chodíval jsem o víkendech pařit víc, než by bylo zdrávo, a příští týden byl ještě vyčerpanější.
Přesto se mi nějakým způsobem podařilo vybudovat kariéru. Neptejte se mě jak (odpověď: menší náklaďák kofeinu). Jenže místo toho, abych si přiznal, že se mi slušně dařilo navzdory mým špatným návykům, namlouval jsem si, že to bylo právě díky nim a mé osobnosti. Udělal jsem ze svého životního stylu součást vlastní identity. Říkal jsem si: „Jo, jsem borec. Kašlu na ranní vstávání a dostatek spánku. Bez těchhle hovadin se v klidu obejdu. To koukáš, mami, dovedu pracovat celou noc!”
Něco takového vám projde, když je vám 22, ale ne třicet. Po třicítce jsem začal mít problém s produktivitou. Místo abych si připustil své příšerné návyky, namlouval jsem si, že prostě nejsem ranní typ a ranní rituály nejsou nic pro mě. Aniž by mi to tehdy docházelo, fakticky jsem na změnu rezignoval ještě předtím, než bych měl šanci se do ní pustit. Pokaždé, když jsem sváděl tuhý boj sám se sebou, pokoušel se vykopat se z postele a dát si brzkou zdravou snídani, hlavou mi okamžitě projela myšlenka, že časné vstávání zkrátka není nic pro mě.
Nakonec jsem se musel přenést přes své ego. Připustil jsem, že nemám ponětí, kdo jsem a co dělám, a že brzké vstávání spolu s jednoduchou ranní rutinou z historického a vědeckého hlediska přispívá ke zdravému a produktivnímu způsobu života. O něčem takovém by pochyboval jen úplný hlupák.
A tak jsem o svých ranních návycích přestal přemýšlet jako o součásti své identity a začal je brát jako něco, co člověku prospívá. Teď už vstávám brzy. Obvykle si chvilku zamedituji, pojím trochu zeleniny a snažím se co nejdříve naškrábat něco na papír.
Měl bych se tedy od nynějška považovat za „ranní typ“? Za „produktivního člověka”? Kdo ví? A hlavně: Koho to zajímá? Mně je to jedno. A právě díky tomuto přístupu – neřešit, co za pozitivní změnou stojí – jsem začal dělat věci jinak.
Nezatahujte do procesu změny svou identitu, protože s nejvyšší pravděpodobností to není „o vás“. Prostě se zeptejte: Pomůže mi, když něco takového udělám? Ano? Pak jděte a udělejte to.
Říkáte, že jste to zkusili a bez úspěchu? Platí pořád, že jde o prospěšnou věc? Pak to udělejte znovu. Pokud si dříve či později uvědomíte, že přínos dané aktivity není tak veliký, jak jste očekávali, už ji znovu nedělejte. Tečka.
Neměňte sami sebe, ale to, co děláte
Většina z těch, kdo si připadají zabředlí ve svých zažitých rutinách, se od nich nemůže oprostit, protože zde existuje emocionální vazba. Kouření nespočívá jen v samotném vykouření cigarety, je s ním spojena celá identita. Kuřákovi se mění sociální život, stravovací návyky, spánkový režim a v neposlední řadě způsob, jakým vnímá sebe a ostatní. Rodina i přátelé jej začnou považovat za „toho, co kouří“. Vytvoří si s cigaretami vztah – ne nepodobný tomu, jaký má s domácím mazlíčkem nebo oblíbenou hračkou.
Pokud se někdo rozhodne „změnit“ a skoncovat s kouřením, v podstatě se pokouší „změnit” celou svou identitu – soubor všech svých vztahů, návyků a myšlenkových vzorců spojených s děláním jedné a té samé věci po dobu několika let. Není divu, že takové pokusy selhávají.
Trik na skoncování s kouřením (potažmo změnu jakéhokoli návyku) spočívá v tom připustit si, že vaše identita – ten důmyslný mentální rámec, který jste si zkonstruovali v hlavě a nazýváte ho „já” – ve skutečnosti neexistuje. Je to jen maska, kterou jste si dobrovolně vybrali. Maska, kterou lze kdykoli sundat, ale také nasadit zpátky.
- Nejste kuřák, nýbrž někdo, kdo se rozhodl kouřit.
- Nejste noční typ. Jste jen někdo, kdo se rozhodl, že bude aktivní v noci a pak prospí celé dopoledne.
- Nejste neproduktivní. Jste jen někdo, kdo se v danou chvíli rozhodl věnovat věcem, které nejsou dvakrát užitečné.
- Nejste někdo, kdo není hoden lásky – jen někdo, kdo se v současné chvíli necítí být milován.
Změnit to, co děláte, je tak prosté jako sebrat se a… změnit to, co děláte. Hezky jeden krok za druhým. Neztrácejte čas hledáním trefného pojmenování svých kroků, vykašlete se na sdílení svých záměrů s rodinou, přáteli nebo známými (výzkumy totiž ukazují, že sdílení cílů s ostatními může mít spíše negativní efekt). Nedělejte vědu z toho, kdo nebo co vlastně jste nebo co si o vás myslí samotný papež.
Protože jemu na tom nesejde a totéž platí i o všech ostatních. Popravdě by to mělo být jedno i vám, protože vaše identita je jen cosi smyšleného, k čemu jste se emocionálně připoutali. Identita je jako fata morgána. Nejrychlejší způsob, jak se změnit, je uvědomit si, že neexistuje žádné opravdové já, které byste měli měnit.
Pro Psychologii.cz přeložil Jan Chvojka
