Zranění v zrcadle sebepoznání

Směřování k podstatě toho, kdo jsem Já, je cestou na celý život. Terapie založená na takovém přístupu není tedy jen jakousi marginální záležitostí, ale naopak zasahuje do celé struktury života. Postavit nový dům z pravdy znamená zbořit ten starý, složený z iluzí, lží, mýtů a přesvědčení, které oslavují falešného boha. Popsat cestu sebepoznání není obecně možné, ale v hrubých rysech lze mluvit o vrcholném psychologickém snažení, o procesu osvobození.

Může to vypadat pro začátek třeba takto: Uzavřel jsem se, protože se za sebe hrozně stydím, říká klient. Rodiče se ke mně chovali tak, jako by si o mně nemysleli nic dobrého. Stále mi dávali najevo, jak za nic nestojím. Nejsem dost dobrej. Jsem nedostatečnej. Kromě nás dvou o jeho zranění zatím nikdo neví, protože navenek působí sebejistě. Uzavřel se v hradbách obran, takže by každý pochyboval o tom, že je v něm tak hluboce zraněná méněcennost.

Prolomení obran

Než dospějeme v terapii k tomuto bodu, je za námi už řádný kus cesty. Jedna z diagnóz je vyslovena. Zraněná osobnost. Tak to většinou začíná. Přivést člověka k jeho zranění je ten první úkol. Jde o to pomoci mu prolomit jeho obrany. Někdy ani nevyžaduje moc snahy přijít na to, co mu je. Jindy je to oříšek na dlouhé měsíce, protože obrany proti bolesti a utrpení, vyhýbání se emočním zraněním a méněcennosti mnohdy nepustí do bolestí raněného nitra ani paprsek vědomí.