"Dejme tomu, že si z dětství neseme určitá zranění, která pak ovlivňují způsob našeho současného života a jednání – v partnerství, v práci, ve vztazích s dětmi či jinými blízkými lidmi," píše dále Eva. "Třeba já. Urazím se, když mi někdo ze srandy řekne, že neumím být vtipná, neumím tančit apod.

Často jsem v dětství slýchala kritiku, jak jsem v některých věcech nemožná, jak se zase tvářím, a pravděpodobně utrpělo moje sebevědomí. Vím, že je fajn odpovědět: každý nemůže být tak vtipný jako ty, ještě štěstí, že nejsme všichni stejní. Toto mě ale napadne až později, prvotní pocit je uraženost a obrovský pocit méněcennosti, že nejsem dokonalá.