Psychologie je někdy přirovnávána k novější podobě náboženství nebo filozofické cesty. Má také svá přikázání – jedním z výrazných je „buď sám sebou“. Je to něco, co téměř všichni uznávají, a každý má nějakou verzi toho, co to znamená. Být sám sebou je takovým samozřejmým a mnohoznačným reliktem naší doby a našeho „náboženství“ duše. Doby, která udělala velké posuny v přístupu k člověku, jeho právům, osvobození, zrovnoprávnění různých skupin lidí, destruování škodlivých schémat společnosti, ale i doby, která nese jako každá epocha nějaké zranění.
Na problém počátku 20. století, poznamenaného moralismem a potlačováním sexuality i emocionality, byla odpovědí Freudova psychoanalýza. Dnes je však společnost zasažená spíše narcismem a neschopností navazovat vztahy. Téma být sám sebou je pak někdy ohýbáno mentalitou, která se vztahovostí nepočítá. Možná snadno prohlédneme směšnost reklam, které nás lákají na buď sám sebou koupí jejich produktu (vhodného pro milión dalších zákazníků), ale poznají třeba i terapeuti, kdy by klient potřeboval spíše rozvíjet schopnost být ve vztazích než prvoplánovou podporu v tom, že „přece si musí umět říkat, co chce a nechce, a když to ve vztazích nedostává, tak má ze vztahu prostě odejít“, jak to káže určitá radikální interpretace přikázání „buď sám sebou“?
Být sám sebou je tak důležité téma, že ho musíme uchopovat s citlivostí, moudrostí, v kontextu konkrétní situace a s pohledem na celistvost člověka. Jinak se snadno může stát potvrzováním zranění, která se nedají zpracovat jinak než spolehnutím se pouze na sebe, čili nevztahovostí a zanevřením na všechny, kteří mě neberou na 100 % takového, jaký jsem, nebo kteří nejsou 100% podle mých představ a potřeb. Pak se světem toulají zranění lidé, svedení tématem být sám sebou, někdy i terapií nepřeladění k léčbě svých citových pout (attachmentu) a uvěznění ve svých vztahových zraněních.
