Autistická matka

Povel, který milují všechny děti: „Tak už spi!“ To naše ho miluje nejvíc – a proto jej zcela ignoruje. A to je pro mě problém. Jsem totiž autista. To znamená, že mám poměrně přesnou představu, co v které denní době chci dělat, a špatně snáším, když mé plány někdo kazí.

Na miminko jsem se moc těšila, je očekávané. Plánování neproběhlo skoro žádné, už na druhém rande jsem tomu ,,svému“ předložila jasný plán s instrukcemi. Prostě a jednoduše, děti budou dvě a první začneme po státnicích. Kupodivu nebyl proti, i když chápu, že mnohého chlapa by to vyděsilo.

Na to, že mám autismus, jsem v té době vůbec nepomyslela, všechno jako by začaly řídit moje biologické hodiny, které ze všech sil křičely: ,,Dítě! Dítě! Dítě!“ O tom, že to zvládnu, jsem neměla pochyb.

Těhotenství a porod bude brnkačka, protože jsem přece mladá. Dítě v pohodě odložím do kočárku a budu se dál věnovat svým rutinám a zájmům. Prostě můj autistický mozek měl svůj plán a ten mi nic nemohlo narušit. Jak jsem se však mýlila…

Je to tady

Poté, co jsem miminko po porodu dostala na břicho, jsem měla pocit, že se porodní sál naplnil světlem a můj život nemůže být krásnější. V porodnici jsem pozorovala vyčerpané maminky a chlubila se, jak všechny děti křičí na celé oddělení, a já sama mám děťátko, o kterém celé dny nevím a budí se jen na kojení po třech hodinách.

Vše se změnilo po příjezdu domů. Z porodnice jsem si prosadila odchod už po dvou dnech, protože mi moc chyběl můj manžel, který za námi do porodnice na návštěvy kvůli pandemii chodit nesměl a bez nějž prostě neusnu. Nastal nám klasický kolotoč s novorozeným dítětem.

Najednou se zjistilo, že dcerka absolutně ignoruje moje rutiny, můj spánek a rozhodla se převrátit náš život naruby. Najednou všude ležely hromady věcí, nevypraného prádla, poblinkaných plen, rozjedeného jídla a do toho všeho neustálý křik novorozeněte, které trápilo zažívání.

Měla jsem pocit, že zešílím. Nesnáším křik, přesycení podněty, narušení rutin, jako například pravidelnosti jídla nebo prostoru pro mé zájmy, a najednou nic nebylo dle zajetého pořádku. Nestíhala jsem se věnovat malé, natož sobě a manželovi, a vršily se jen výčitky, jaká jsem špatná matka, manželka a hospodyně.

Nejvíc nás trápilo, že jsme malé nedokázali pomoci. Jakýkoliv křik a pláč mě stresuje sám o sobě, ať už je reálný, nebo třeba jen ve filmu, a několikahodinový silný bolestivý pláč byl skutečně stresující, zvlášť když jsme věděli, že jsme v tomto případě skutečně bezmocní.

Navíc bylo jasné, že takový pláč v panelovém domě neslyšíme jen my sami. Dcerka byla schopná prořvat celou noc, a tak jsme se báli, abychom svojí přítomností někoho nerušili. Pocit, že někomu lezeme do života, byl pro mě příšerný.

Darujte předplatné

Koupit

Styděla jsem se za to, že mám dítě, že ho neumím uklidnit, a opět se objevil kolotoč výčitek a sebeobviňování. To je pro autisty typické – hned hledáte chybu u sebe. Jak šťastné bylo naše zjištění, že ač má panelák tenké stěny, sousedé spí nerušeným spánkem. Postupem času ublinkávání ubylo, malá začala spokojeně přibírat a v noci i trochu spát.

Radosti a pochyby

Bez podpory manžela by mě mateřství rychle dohnalo k šílenství. Najednou se totiž nemůžete najíst v sedm hodin, jak jste zvyklí, nemáte během dne vše hotové, bez čehož prakticky nedokážu usnout. Hlavou se mi neustále honí, zda má dcerka vše potřebné, zda jí do života nepředávám nějaké špatné návyky a hlavně zda z ní nevyrůstá frustrovaný a psychicky nevyrovnaný člověk.

Nejvíc se bojím, že jí kvůli svým rutinám a potřebám nedokážu dát dostatek lásky a podpory. Nedokážu se přenést přes svoji potřebu učení a získávání nových informací. Jsem nerudná, když se nepodívám na svůj oblíbený seriál, nepřečtu si alespoň kousek knížky nebo se mi nedaří připravovat se na přijímací zkoušky.

Často se přistihnu, že dcerku odkládám do postýlky, do kočárku, předávám manželovi, babičce na pochování – a pak ji úzkostlivě beru do náruče, mohu ji uhladit k smrti a omlouvám se za to, že ji tak příšerně zanedbávám.

Přiznám se, že ze všech rodičovských útrap mi nejvíc na nervy leze právě nutnost chování, zpívání a hraní si s dcerkou. Nedělá mi dobře objímání, zvlášť u cizích lidí, a dcerka byla celou dobu u mě v břiše, kdežto najednou se objevila u mě v náruči.

Člověk se jí musí věnovat, dělat na ni obličeje, hrát si s ní – a já si při tom, nevím proč, připadám hrozně trapně. Jako kdyby zrovna dítěti záleželo na tom, jestli je jeho maminka dostatečně důstojná…

Naštěstí na toto je odborník zase manžel a já se mohu zaměřit na „technické“ záležitosti, jako je krmení, přebalování, koupání a podobné činnosti, ve kterých jsem si jistá, mám zajetý svůj postup a nemusím se u nich příliš soustředit. Je to prostě jako stroj, nemusím vymýšlet nějaké kreativní postupy, prostě jen mechanicky vykonávám nějakou činnost, což mi jde mnohem lépe než produkovat nějaký umělecký výkon pro zabavení.

Bojím se však, abych tím nějak nenarušila její vývoj, a hlavně: neustále mám tendenci studovat veškeré webové portály, knížky a publikace o vývoji, abych vše dělala správně. Pocit, že udělám chybu, je k zešílení.

Přes to přese všechno svoji dcerku miluji a za nic bych ji nevyměnila (tento text píšu poté, co je nakojená a spokojeně spí, za hodinu budu mluvit jinak) a moc si vážím toho, že si za maminku vybrala zrovna mě, i když to se mnou nemá vůbec lehké.

Blanka Holzäpfelová, čtenářka Psychologie.cz a autorka knihy Jeskyně Aspergerů, kterou vydalo nakladatelství Pointa

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.