Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Až do dna

Život v permanentním alkoholovém opojení si začal brát čím dál větší výpalné. Chtěl jsem to změnit.

„Je velký rozdíl, jestli člověk něco zneužívá, nebo využívá, a to neplatí jen u alkoholu,“ napsal nám do redakce čtenář Jan. „Chtěl bych se podělit o svůj příběh – třeba se v něm někdo najde dřív, než bude příliš pozdě.“

Mé začátky s pitím jsou zcela typické: první placatka v 15 letech, a domnělá opojná odvaha přinesla první úspěchy u holek. Následovala postupná utrženost ze řetězu, kterou jsem si ordinoval každý pátek jako odměnu za to, že jsem “přetrpěl“ další týden ve škole.

Potom střední škola, kde už člověk potřebuje vědět, kam patří. Nevinné subkultury se doslova nabízejí jak lehké děvy! Mou cestou bylo graffitti a hip hop. Už to nejsou placatky, ale celé lahve všeho, co teče a co mě dostane pryč ze spárů nudné reality. Mám pocit, že někam patřím, že jsem součástí něčeho velkého. Kdo nekalí, jako by nebyl. Jsem mladý, zdravý, plný energie, ideálů a nedělá mi to nejmenší problém.

Eliminoval jsem tvrdý alkohol a pil jen pivo. Nějaký čas to šlo, do té doby, než jsem začal mít piva větší a větší spotřebu. Začal jsem se pomočovat, opět zanedbávat práci, blízké, sebe…

Postupem času toužím po změně a přichází na scénu první techno parties, kde moje rezistence v rámci nevšedního zážitku nabírá na otáčkách. Je mi krásně, patří mi celý svět a mám čím dál tím větší touhu vypít ho do dna. Začínám pracovat v pohostinství a nepřichází mi divné se po každé práci opít pod obraz, protože si myslím, že je to zcela přirozené.

Problém + alkohol = větší problém

Postupem času se nevšední pitky plné barev a dojmů infiltrují do mého každodenního života, ozývají se první alarmy. Problémy v práci, ve vztazích, v sebepřijetí, v sebeúctě, v úsudku jako takovém. Můj první velký skok do jámy lvové tkvěl v tom, že jsem tyto problémy začal řešit s falešným přítelem alkoholem a ne s čistou hlavou.

On je totiž neskutečný rozdíl, zda člověk zapíjí nějaký problém či smutek, nebo úspěch či radost. Jinými slovy je velký rozdíl, jestli člověk něco zneužívá, nebo využívá, a to neplatí jen u alkoholu.

Můj nekontrolovatelný životní přístup si začíná brát čím dál tím větší výpalné: málem jsem přišel o ruku, chvíli nato jsem málem spadl ze střechy. To už bylo moc. Okolí nade mnou dominovým efektem láme hůl a tlačí na mě. Končím na protialkoholickém léčení, kde sice “nikomu“ není pomoci, ale možnost nasměrování tam je.

Uvědomil jsem si, že problém není v alkoholu, ale ve mně. Jakákoli závislost je věc individuální, proto se dle mého názoru nemůže léčit v komunitě.

Zde si uvědomuju, co alkohol je a že jsem na tom zatím ještě dobře. Identifikoval jsem si zde svůj problém, což byl tvrdý alkohol. Po krátkém čase odcházím na revers. Eliminoval jsem tvrdý alkohol a pil jen pivo. Nějaký čas to šlo, do té doby, než jsem začal mít piva větší a větší spotřebu. Začal jsem se pomočovat, opět zanedbávat práci, blízké, sebe… Moje svědomí volalo na poplach a čím dál tím víc jsem byl špatný z toho, že jednám iracionálně, bez pudu sebezájmu a dělám všechno, jen ne to, co bych měl.

Řekl jsem si dost. Uvědomil jsem si, že problém není v alkoholu, ale ve mně. Alkohol se sám nepije, tak jako se heroin sám nepíchne. Vše je to v hloubi nás samotných. Je to orchestr genetiky, dětství, dospívání a aktuálního dění. Ať už člověk má indispozice k problémům s pitím či je ve stádiu jakékoli závislosti, nepomůže vám MUDr. Karel Nešpor ani odkaz docenta Skály, ale jedině vy a chuť a odhození obav ze změny k lepšímu.

Nedělej to, co ti škodí

27. října 2018

Jak zvládnout partnerskou krizi (seminář)

Pavel Rataj

Oceňuju snahu léčeben, ale fakt je takový, že vám tam nepomohou, jak si nemocný člověk slibuje. Mluví o tom jasně stastiky, konkrétně u alkoholu je to 1 člověk z 10, kdo vydrží abstinovat. Jakákoli závislost je věc individuální, proto se dle mého názoru nemůže léčit v komunitě, i když ta má svoje kouzlo. Samozřejmě v tom hrají roli finance, kterých se na toto odvětví psychiatrie dostává pramálo. Člověk si prostě musí pomoci sám, nikdo jiný to za něj neudělá, a první krok vpřed je chtít.

Já sám se nepovažuji za učebnicového alkoholika. Mám tzv. český syndrom: do pátého piva jsem poměrně bystrý, milý, zábavný. Po pátém pivě vymorfuju a jsem doslova diametrálně jiný: chytrý jak radio, rýpavý, přecitlivělý, vztahovačný, odporný. Proč teda dělat něco, co mi doslova háže klacky pod nohy? Logické je nedělat to, o což se snažím. A co je pozoruhodné: že mě to baví.

Člověk může kdykoli klopýtnout a být tam zpátky, ať se jedná o problém s jakoukoli omamnou látkou, ale kdo nic nezkusí, ten nic nezmění.

Mile mě překvapila i silná podpora okolí, která člověka utvrzuje v tom, že život může být krásnější bez alkoholu nežli s ním. Jsou lidé, kteří mohou pít, a jsou lidé, kteří pít nemohou, protože překročili pomyslnou hranici a alkohol začal mít fatální důsledky na jejich životy. Do této skupiny bohužel nebo bohudík patřím já.

Život je dar, a dary by se neměly dávat, obzvlášt ne do rukou závislosti. Vím, že to není snadné. Člověk může kdykoli klopýtnout a být tam zpátky, ať se jedná o problém s jakoukoli omamnou látkou, ale kdo nic nezkusí, ten nic nezmění. Chce-li člověk být štastný a žít v relativně štastném světě, musí začít u sebe.

Všem, kterých se tento problém týká, proto přeju hodně sil, odhodlání, a hlavně radosti a lásky i bez alkoholu a omamných látek, které už dávno nejsou v roli kamaráda, ale devastujícího nepřítele. Jsme tu jen jednou, proto neutíkejme před životem, ale pojďme mu vstříc bez alkoholu, ze kterého se beztak dřív nebo později vyklube nezvaný nepřítel.

Využívejte celý web.

Předplatné

Na životě je fascinující, že každý den máme možnost začít jinak, nikdy není pozdě. Ta síla pro lepší zítřky a pro to, aby se země otáčela, jak má, je hlavně v nás.

Jan, čtenář Psychologie.cz

Chcete-li se podělit o svůj příběh formou článku, napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0