Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Balvan na srdci

Pavouci, hadi, výšky. Fobie, traumata. Na některé strachy stačíme sami, s jinými bez pomoci nehneme.

Lukáš Šaněk

Lukáš Šaněk

1. 10. 2012

Klasické filmové klišé říká: pojmenuj svůj strach, čel svému strachu a zbavíš se ho. Úplně poprvé jsem to ale slyšel od svojí babičky, když jsem nechtěl jít do školy sám, bez jejího doprovodu. Američtí vědci před nedávnem prokázali, že moudrost našich babiček a dědečků je (zdá se) bezmezná.

Jedna noha za druhou jemně našlapuje, opatrně a téměř neslyšně. Osm nohou drží nad zemí tělo, malou hlavu, která pozoruje osmi očima všechno kolem sebe, v závěsu za ní zadeček (u některých exemplářů nemístná zdrobnělina) připravený v mžiku vypustit vlákno, které životy zachraňuje, ale většinou spíš bere.

Osm nohou se plíží po vašem koberci, u vašich nohou, po vašem gauči. Až najednou si periferním viděním všimnete, že se kdesi vedle vás něco mihlo. Srdce začne bušit, nohy zdřevění – vaše tělo právě ovládl strach.

Kdy se ze strachu stane fóbie

Na situace, kdy jde člověku o život, je mozek připravený hned dvakrát – první možnost, krátká, rychlá, ne příliš přesná, vede do malé části mozku jménem amygdala, která během několika milisekund vyhodnotí situaci a spouští poplachový systém jménem sympatikus. Ten připraví celé tělo na dvě možná řešení – útok nebo útěk.

Srdce v mžiku začne tlouct rychleji, zvětší se vám zornice, rozšíří se průdušky, aby plíce mohly nasát více vzduchu, mimo jiné. O vteřinu později si ale uvědomíte, že se z toho velkého pavouka vyklubal jen zbytek stonku z rajčete (vlastní zkušenost).

Druhá dráha, delší a pomalejší, vede do oblastí v mozkové kůře, kde probíhá rozpoznávání věcí, které před námi stojí. Někdy to ovšem může trvat i pár vteřin, během kterých jde (obvykle) o život. Může se tak stát, že večer vejdete do kuchyně a najednou uvidíte na lince pavouka…

Co se stane? Srdce v mžiku začne tlouct rychleji, zvětší se vám zornice, rozšíří se průdušky, aby plíce mohly nasát více vzduchu, mimo jiné. O vteřinu později si ale uvědomíte, že se z toho velkého pavouka vyklubal jen zbytek stonku z rajčete (vlastní zkušenost). Takhle fungují dvě dráhy, které chrání náš život.

Někdy se ovšem dostáváme do situací, kdy sympatikus už dávno přestal účinkovat, ale nás stále svírá pocit strachu, úzkosti a paniky, neumíme si pomoci, ale uvědomujeme si, co tento stav spouští. Jedná se o fóbie. Jejich původ většinou pochází z dětství, ještě z dob, kam naše paměť nedosáhne. Někdy si ale můžeme vytvořit velmi silnou afektivní reakci i v pozdějším věku; o to lépe se později léčí. V současné době největší úspěchy v boji proti fóbiím slaví kognitivně-behaviorální terapie, která nás dokáže “přeučit se” ze strachu na normální reakci.

Účastníci se nenaučili nic nového, k lepším výsledkům stačilo pouze vyjádřit svoje pocity.

Popravdě: šli byste s arachnofóbií k terapeutovi? Možná se ušklíbnete, že rozhodně ne. Jsou mezi námi ovšem i tací, kterým jejich fóbie (vedle nejběžnější arachnofobie mezi ty závažnější patří v pořadí druhá agorafobie, strach z velkých přelidněných prostor) brání v normálním životě. V ten moment je na čase vyhledat terapeutickou pomoc.

Řekněte to pavoukovi do očí

Přesuňme se nyní do slunné Kalifornie, kde tým vědců z univerzity v Los Angeles provedl studii na téma práce se strachem. Navrhují zajímavou věc: řekněte pavoukovi do očí (nejlépe do všech osmi), co k němu cítíte.

Studie zahrnovala 88 arachnofobiků. První a společný úkol byl sáhnout nebo se dostat co nejblíž k živé tarantuli v otevřené bedýnce. Podle jejich reakcí (úzkost, tlukot srdce, pocení) byli pro další část experimentu rozděleni do čtyř skupin:

  1. První skupina byla požádána, aby vyjádřila co nejpřesněji svoje pocity při dotýkání pavouka, např. „bojím se toho ošklivého pavouka, děsí mě“.
  2. Účastníci v druhé skupině měli vyjádřit víc obecně, co cítili – tak, jak se to naučili v terapii, mimo jiné „ten pavouk mi nemůže ublížit, nebojím se ho“.
  3. Třetí skupina řekla něco úplně odlišného od toho, co prožili: „bedýnka byla dřevěná“.
  4. Poslední, kontrolní skupina neřekla vůbec nic.

O týden později byli probandi znovu pozvání do laboratoře, aby zopakovali první úkol, a vědci změřili jejich reakce. Během sedmi dní nastaly různé změny, přičemž jedna skupina účastníků čelila strachu o poznání lépe než ostatní. Zkuste hádat, která… Ano, první. “Rozdíly byly opravdu znát,” řekla Michelle Craske, vedoucí týmu. “Vzhledem k omezenému času, po který studie trvala, jsou výsledky ještě významnější. S plnou péčí mohou být rozdíly ještě větší.”

Byť jsou výsledky této studie velmi pozitivní, vědci stále ještě nechápou, co konkrétně se u probandů v první skupině stalo. Nenaučili se totiž nic nového, k lepším výsledkům stačilo pouze vyjádřit svoje pocity. Tým nyní doufá, že bude možno výsledky této studie vztáhnout i na závažnější problémy, jaké zažívají například oběti znásilnění nebo vojáci, kteří po válce trpí posttraumatickým syndromem.

Ne vždy máme možnost upřít zdroji svého strachu pohled do očí a říct mu, jaké pocity v nás vyvolává. Ne vždy se asi dostaneme do situace, kdy se ovládneme a místo panické ataky budeme jednat rozumně a přesně podle příruček. Ne vždy je také rozumné snažit se strachu zbavit: připravuje nás pro jednání ve stresové situaci a tím chrání náš život.

Ale v tuto chvíli nám možná stačí si jen uvědomit, že to není až tak těžké, že ten balvan na srdci, který úzkost během chvilky vytvoří, může zmizet stejně rychle. Stačí jen vyjádřit svoje pocity. Zkuste si představit, co všechno by se dalo ještě zvládnout, překonat nebo vyřešit tím, když budeme nejen k sobě, ale i k ostatním upřímní?

Diskuse 0