Za koncept bebíčkovství, v originálu „woundology“, vděčím Caroline Myssové, jejíž knihy a videa vřele doporučuji. Přicházejí k ní lidé, kteří chtějí pomoc, unavení a naštvaní, že jim zatím nikdo nepomohl. Pokud se však oni sami hluboce nerozhodnou pro nový způsob fungování, nemůže jim pomoci ani světoznámý učitel.

Emoční tělo je jednou z částí našeho bioenergetického systému. Že kolem sebe vyzařujeme specifickou energii, která má různou hustotu a frekvenci, může být tvrzení, se kterým ne všichni souhlasí. Pro mě jde však o jasný a zkušeností ověřený fakt. Emoční bioenergetické pole si představuji jako část naší jemněhmotné (někdy hrubohmotné) energie, která v sobě nese všechny příjemné, ale i bolestivé zážitky.

Tyto nepříjemné či zraňující zkušenosti jsou jako říznutí do kůže. Některá povrchová, jiná hlubší. Některá uzdravená a dobře zajizvená, nicméně velké množství jich někde mokvá, hojí se a znovu se otevírá, kde pomyslná krev vytéká větším či menším proudem apod. Jako bychom měli druhou kůži, složenou z volně proudící nebo naopak sražené a zacuchané energie.

Až se rozhodneme, že jsme trpěli dost a že už nechceme více, pak se může něco začít dít.

Kdybychom žili v jeskyni, jediný, kdo nám bude šlapat na naše zranění a kuří oka, bude možná nějaká zvířena. My se však potkáváme s dalšími emočními těly, navzájem si nevědomě strkáme prsty do našich bolestí a bolístek a viníme z toho přirozeně ty druhé:

• „Kdybys tady nebyl a pořád mě nekritizoval, tak se necítím tak blbě. Chyba je v tobě. Změň se.“

Nevidíme, že jde primárně o naši bolest, naše téma ke zpracování, naši odpovědnost.

Chci se změnit, ale nejde to, protože…

Jak často slýchám tuto větu! Důvodů, proč něco nejde, je nespočet. Všechno se ale často točí kolem (nevědomého) přesvědčení, že jsem trpěl dost a zasloužím si tak speciální péči, pomoc a pozornost. Naše minulá zranění se tak stávají jakýmsi platidlem na emočním trhu vztahové výměny.

Když se s někým bavíte a on vám řekne, že ho rodiče dostatečně nechválili, příliš si ho nárokovali, nebyli dostupní nebo byli velmi zahlcující až násilní, a bude při tom mít slzu v oku a působit dojmem zraněného dítěte, co uděláte? Většinou mu podáte kapesník a hledáte utěšující slova. Což je občas na místě. Někdy je však třeba se na sebe podívat pohledem dospělého člověka.

Někdy je fakt hukot vidět, že zdaleka nejsme obětí okolností, ale tvůrci našeho příběhu. Vidíme, kolik času jsme ztratili.

Co by se stalo, kdybyste řekli: „No a co? Každý něco zažil. Proč se tím pořád tak zabýváš? Odpusť a jdi dál…“ Pravděpodobně by se na vás díval jako na hulváta, co nemá pochopení a je neempatický. V uvedeném příkladu jsem to samozřejmě trochu zjednodušil. Konkrétní slova lze volit citlivěji, podstatný je ale přístup.

A zde narážíme právě na držení se starých zranění a pocitu oprávnění, které z toho vychází. Jako bychom si hýčkali svá „bebínka“ a chtěli po druhých, aby nám je pofoukali, i když je nám přes čtyřicet. 

• Oběť říká: „Nemám sílu na to změnit svůj přístup, myšlenky, chování atd. Potřebuji něco zvenku…“

A ano, někdy potřebujeme něco nebo někoho, kdo nám v první fázi pomůže postavit se na nohy. Ale pak si zase sami leháme.

Od oběti k posílení

Čím dál víc mi přijde, že adekvátní pomoc a péče, korektivní emoční zkušenost bezpečného vztahu plného přijetí a laskavosti, je důležitou přísadou naší změny. Základ však musí vycházet zevnitř. Ne pouze z uvědomění, které se zastaví v hlavě. Je třeba, aby kleslo hlouběji do srdce a ještě níž, k našemu středu a těžišti. A až se rozhodneme, že jsme trpěli dost a že už nechceme více, pak se může něco začít dít.

Nejde o vůli a tlak, ale celistvé vnímání, jak svým přístupem a jednáním ovlivňujeme sebe i druhé. Když k tomu přidáme ještě důvěru a naději, že může být lépe, odpovídající akci a schopnost projít místy, která bolí, máme napůl vyhráno.

Žel je to místo, kde se lidé nejčastěji zastavují a hledají méně bolestnou cestu. Dejte mi prášek, radu, pomoc. Něco jednoduchého, jen ať nemusím převzít odpovědnost za svůj život. Protože někdy je fakt hukot vidět, že zdaleka nejsme obětí okolností, ale tvůrci našeho příběhu. Vidíme, kolik času jsme ztratili a jak kompletní změnu pohledu na svět, který s sebou neseme třeba i třicet let, bychom potřebovali udělat. A tak je lehčí schoulit se k mamince a vrátit se do stavu neřešení.

Jde o svobodnou volbu každého, jak se postaví ke své situaci a stavu, teď a tady. Nezbývá než nám všem držet palce, že se vymotáme z plenek a postavíme se směrem k nejisté budoucnosti s otevřeným hledím a důvěrou ve svou sílu a kořeny života.