Zavaž mi střevíček a já ti za to uvařím večeři. A udělám to z lásky, která nemá nic společného s povinností nebo se zvykem. Nebo proto, že sám ani nevíš, kde je hrnec.
Udělám to proto, že ty pak bez řečí navrtáš hmoždinky do zdí, a když pak trefíš kabel, tak se asi pohádáme a já budu řvát, že v celém bytě nefunguje elektřina, nebo se ti smát, s takovým tím typicky ženským výrazem v obličeji a vlastně ani nevím proč. Protože, co po sobě vlastně můžeme vzájemně chtít? Výsledky? Snahu? Nic?
Měla jsem chlapa, který mi v ničem moc nepomáhal. Já jsem prala, vařila, žehlila, uklízela, nakupovala, zařizovala, odpouštěla, promíjela, chápala a čekala, že mu to dojde. Byla jsem unavená, nespokojená a protivná. Často až hystericky jsem se dožadovala něčeho, co mi on nemohl dát, protože vůbec netušil, že by měl.
- Mohl bys pověsit ty závěsy?
- Proč?
- Protože já tam nedosáhnu.
- Tak vydrž.
Vstal od televize a přisunul mi k oknu židli. Jak milé. Nedošlo mu, že bez rovnováhy to skřípe a skřípat bude. A že tou rovnováhou rozhodně nemyslím to, že on mě pak v neděli vezme na Spartu. Za odměnu. Nebo spíš za trest. Pokoušela jsem se mu to vysvětlit, ale měla jsem pocit, že mě vlastně ani neposlouchá.
- Posloucháš mě vůbec?
- Ne.
Nechápal, že když je na tom on líp, tak já jsem na tom zákonitě o něco hůř. Že když od někoho něco přijmeš, musíš mu to umět vrátit. A je jedno, jak to uděláš nebo jestli se ti to nakonec podaří, důležité je, že chceš. Že si to uvědomuješ. Že nejsi úplný trotl, kterému je to fuk.
A pak mi život jednou nastavil zrcadlo, protože dřív nebo pozděj ho nastaví vždycky. Potkala jsem někoho, kdo pro mě dělal první poslední. Staral se o mě tak dobře, že mě nakonec velmi snadno zkazil. Co mi zprvu připadalo jako zázrak, se pomalu stávalo samozřejmostí. Jeho pozornost už mi nedělala zas až takovou radost. Prostě jsem si na ni zvykla. A když mi ji nedával, reagovala jsem nepříjemně. Byla jsem pohodlná, rozmazlená a líná.
- Nevadí, že dnes pojedeš tramvají?
- Vadí.
On všechno zařídil, zaplatil, zorganizoval, spravil, dovezl, odvezl, bez řečí, rád. Byla to nejspíš jeho přirozenost, ale stejně to fungovat nemohlo.
Protože bez rovnováhy to nefunguje nikdy. Protože bez ní to nikdy není fér. Protože po druhém nikdy nemůžeme chtít víc, než co jsme my sami ochotni mu dát. A nestačí, když to pochopí polovina zúčastněných. Musí to tak cítit oba. Jinak bude ta váha pořád nakřivo. A ten vnímavější, pozornější a ochotnější bude pořád jenom dole.
