Stalo se mi to víckrát. A možná, že kdybych si paměť nekazila nočním flámováním nebo se mohla snadněji vrátit v čase, došlo by mi, že se to stalo pokaždé a že se to i příště stane.

Že když někde špatně odbočím a na dalším rozcestí budu vyděšeně koukat jako jelen, kterého na noční dálnici znenadání ozářila světla blížícího se kamionu, zjeví se něčí ruka, která mě strhne do bezpečí. Bude tam stát někdo, kdo mi ukáže správný směr. Kdo půjde se mnou. Koho osud svedl na mou cestu právě proto.

Protože každý z nás má svého průvodce a každý z nás je zároveň průvodcem pro někoho dalšího. Ve správnou chvíli a ve správném čase se  vedle nás někdo objeví nebo se my sami někomu zjevíme. Aby nikdo z nás nešel sám. Abychom se nemuseli bát. Abychom si ve tmě vzájemně otevřeli oči.

• Kam jdeš?
• Nikam, jen chvíli s tebou.
• Proč?
• Budu tvůj stín, důkaz slunce.

A nemusí to být nutně někdo z  vaší rodiny nebo nejbližší přítel. Může to být stejně tak někdo, koho dnes ještě vůbec neznáte. Koho poznáte až zítra. Možná ho ráno potkáte u popelnic se tříděným odpadem nebo večer v baru. Možná s vámi stráví hodinu, celý den nebo několik let. Občas stačí vteřina. Občas stačí pár slov.

Stalo se mi to určitě víckrát, ale až poslední roky to skutečně vnímám. A změnila to jediná krátká věta jednoho zářijového rána. Vyhazovala jsem zrovna do popelnice zbytky svých naivních představ o tom, že se mi vztah s někým, kdo už se stejně odstěhoval jinam, podaří ještě zachránit. Plast jsem poctivě oddělovala od skla – v zoufalé snaze zachránit místo vztahu rovnou celou planetu – a poněkud nepřátelsky se dívala na bezdomovce, který mi byl protivný už jenom tím, že to byl chlap.

„Spěchej pomalu,“ řekl a zmizel stejně jako včerejší den ze starých novin, které si vzal s sebou.

Každý z nich byl ve správný čas vedle mě a když viděl ukazatel s nápisem štěstí, řekl mi „Zahni“. Protože sama bych ho minula.

Ta věta rozhodně nebyla stejně zbytečná jako ty odpadky, kterých se možná týkala. Možná! Pořád mi zněla v hlavě. Napsala jsem si ji v ložnici na stěnu a dva roky na ni koukala den co den. Měla v sobě sílu změnit mi život. Jakkoliv přehnaně to zní. Ta jedna věta vyřčená bůh ví kým a bůh ví proč. Přestala jsem být netrpělivá. Zbavila jsem stresu, který s tím souvisel. Naučila jsem se počkat. Nespěchat. Jít životem pomaleji. V klidu. A věřit. Věřit, že nikdy nejdeme úplně sami.

Od té doby jsem se na podobná náhlá setkání začala dívat úplně jinak. Poznala jsem spoustu těch, kteří se pro mě najednou stali důležití. Kteří se z ničeho nic zjevili. Nemám pro ně žádnou definici ani příměr. Nejde je nikam zaškatulkovat. Z některých se stali přátelé, někteří zmizeli. Ale každý z nich byl ve správný čas vedle mě a když viděl ukazatel s nápisem štěstí, řekl mi „Zahni“. Protože sama bych ho minula. Úplně hravě. S hlavou skloněnou bych hledala čtyřlístek v trávě.