K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Dýchej

Umím dýchat. Dokud ale nebudu umět dýchat klidně, nebudu umět ani klidně žít.

Radka Třeštíková

Radka Třeštíková

16. 12. 2011

Ze seriálu: Fejeton RV

Jeden kamarád mi nedávno řekl, že už jsem na dobré cestě. Teď už prý zbývá jen naučit se správně dýchat. Dost mě tím překvapil.

Nikdy jsem neměla pocit, že bych snad nedýchala správně. Troufám si dokonce tvrdit, že umím dýchat přesně tak, jak potřebuji, abych se neudusila. S výjimkou občasného zadržení dechu při nástupu do tramvaje nebo blbostí ve vaně opakuji pravidelný nádech a výdech dvacet čtyři hodin denně. Bez výjimky.

„Přemýšlej o tom,“ řekl mi a znělo to přísně. Pak zavěsil telefon a nechal mě tam na pohovce sedět k smrti vyděšenou z toho, že neumím dělat správně něco, co by mělo být naprosto přirozené. Volám matce a ptám se jí, jestli ty moje problémy s dýcháním nemají snad nějaký skrytý původ v dětství. „Neškrtila jsi mě?“ udeřím na ni rovnou.

„Ne, ale párkrát jsem to měla v plánu,“ odpoví matka a upozorní mě, že na kraviny nemá čas, že zrovna upekla našemu psovi bábovku a že by mu ji s dovolením nakrájela, ať rychleji vychladne. Za deset minut mi volá zpět a oznamuje mi, že když mi byl asi rok, zajela jsem celá do zavinovačky a málem se udusila. „Bylas úplně modrá.“ Řekne to tak klidně, jako by šlo o barvu kachliček v koupelně.

Naštvaně rázuji po bytě ve snaze posbírat co nejvíc příčin k tomu, abych mohla být protivná celý den. Není to těžké.

Snažím se přijít na možnou souvislost, nakonec ale docházím k závěru, že to žádnou nemá, a jdu umýt nádobí. V klidu si jen tak dýchám a dokonce u toho zvládám i zpívat. Sotva však vkročím do kuchyně, tak se rozčílím. Dřez je plný vajglů, na talíři zaschlá hořčice, na sporák někdo odložil tři špagety s kečupem, v lednici nejsou potraviny umístěny ve správných sektorech.

Naštvaně rázuji po bytě ve snaze posbírat co nejvíc příčin k tomu, abych mohla být protivná celý den. Není to těžké. Všude se válí ponožky, prázdné plastové lahve, posmrkané kapesníky a denní tisk za poslední čtvrtletí. V umyvadle je zaschlá zubní pasta, ve vaně chlupy a na podlaze voda, protože chlapi se nejspíš myjí úplně mimo vanu.

„Dohodli jsme se přece, že mléčné výrobky budou na horní poličce.“ Mávám mu před očima jahodovým jogurtem a dožaduji se vysvětlení.

„Taky jsi ale říkala, že ovoce bude úplně dole!“
„No a?“
„Mám ty jahody snad vytahat?“
„Chceš mě rozčílit?“
„Na to si vystačíš sama.“
„Cože?“
„Dýchej.“

A přesně v téhle chvíli jako by někdo zastavil film a smyčkou se vrátil na jeho začátek. Tady mi došlo, co tím ten kamarád myslel. Že sice dýchám, a proto žiju, že ale nedýchám klidně, a proto nemůžu ani klidně žít. Bez ohledu na to, kolik kilometrů naběhám, kolikrát na podložce odpočatě zašeptám „namaste“, kolik psychologických seminářů navštívím nebo kolik citátů si podtrhnu v knížkách. Protože život je jinde. Je tady. Je ve mně.

Co opravdu chci, je mít vedle sebe někoho, kdo mi včas řekne uklidni se a dýchej, protože já se pak opravdu na chvíli uklidním a dýchám.

Když na to myslím, není to tak těžké. Když se soustředím, dokážu vesmír omezit na vzduch, který mi jde do plic a pak zase ven. Když se soustředím, dokážu toho hodně, ale jedno určitě nedokážu – pořád se soustředit. Vlastně ani nevím, jestli to jde nějak naučit a jestli po tom vůbec toužím. Jestli pak ze mě nebude něco jako automat na dech. Klidný. Vyrovnaný. V pohodě. Nudný jak pračka.

Děkuji, nechci.

Co opravdu chci, je mít vedle sebe někoho, kdo mi včas řekne uklidni se a dýchej, protože já se pak opravdu na chvíli uklidním a dýchám. Buď to, anebo praštím talířem o kuchyňskou linku a uklidním se až potom. Protože nikdo přece nemusíme dýchat pořád úplně správně. Stačí, když budeme všichni občas dýchat o trochu líp.

Diskuse 0
Fejeton RV
Seriál

Je fajn vzdorovat. Psát si svůj životní příběh a neopisovat. Tak psala spisovatelka Radka Třeštíková za svobodna.

Radka Třeštíková

  • Vztahy a sex