Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Myslel, že budu jiná

Že se něco nového naučím, ještě neznamená, že budu jiná, lepší. Že ho doženu a že mu to bude stačit.

Ze seriálu: Fejeton RV

Radka Třeštíková

Radka Třeštíková

18. 11. 2011

Až donedávna jsem myslela, že se musím naučit všechno to, co můj partner už dávno umí a kvůli čemu jsem já tak nějak pozadu a méněcenná.

Svěřil se mi, že má se mnou jen jeden problém. Vztyčil dva prsty a řekl:

  • Jsi příliš sexy.
  • Mluvíš často o svém šéfovi.
  • Neumíš řídit auto.

Na chvíli jsem se zastyděla a vlastně ani pořádně nevím proč. Snad, že jsem sexy? Co s tím? „Dám si na hlavu pytel,“ napadlo mě a odešla jsem na záchod zkontrolovat, jestli je to se mnou opravdu tak strašné, jak tvrdí.

Skrz frontu na lepší náladu, importovanou z jižní Ameriky a zředěnou někde na Proseku, jsem se v šeru prasklé žárovky viděla jen z pěti metrů. Bez brýlí přitom nevidím dál než na tři. Nejsem si jistá, jestli v tom odrazu od špinavého střepu na stěně byla moje tvář nebo gram cizí falešné naděje. Bylo to rozmazaně sexy.

Namalovala jsem si rty rudou rtěnkou a bod číslo jedna mu shovívavě odpustila. Bod číslo dvě přetlumočím při nejbližší vhodné příležitosti šéfovi a požádám ho o okamžité navýšení platu pro podvědomou nepřekonatelnou lásku k práci. Loajálnějšího zaměstnance by pohledal. Mám ze sebe takovou radost, že snad zítra vstanu o půl hodiny dřív, abych zas nepřišla do kanceláře o půl hodiny později.

Zbývá třetí bod. Neumím řídit auto! Řidičák sice mám, ale ta malá plastová kartička s vlisovanou fotkou je spíš jen důkazem toho, že mi kdysi bylo osmnáct a podivně jsem si vytrhávala obočí, než osvědčením dovednosti, kterou rozhodně nemám. Vím, že neumím řídit.

Musím snad umět všechno?

Až donedávna jsem myslela, že ano. Že se všechno musím naučit nebo se o to aspoň pokusit. Umět to, co můj partner už dávno umí a kvůli čemu jsem já tak nějak pozadu a méněcenná.

Kvůli jednomu jsem si pořídila tenisovou a squashovou raketu, pálku na ping pong, obuv vycházkovou, běžeckou, sálovou i tu speciální tenisovou. Kvůli druhému jsem si koupila sparťanskou šálu, knihy o vaření, sexuálních polohách a taky vibrátor, protože trávil víc času na fotbale než doma.

Třetí mi sehnal francouzštinu do ucha, brusle, kolo, snowboard a atlas hub. Jeho máma mi dala formu na bábovku a jeho babička jehlice na pletení, klubko vlny a dobrou radu, ať jí z toho upletu bačkory dřív, než je natáhne.

Měla jsem byt plný krámů, ale to, že se něco nového naučím, ještě automaticky neznamená, že i já budu nová, jiná, lepší. Že ho doženu a že mu to bude stačit.

„Myslel jsem, že to bude jiný,“ vyčetl mi, když ze skleněné dózy od těstovin sypal do igelitky svoje tenisové míčky. Za rok jsem slyšela totéž, jen s tím rozdílem, že se u toho můj bývalý kluk celý špinavý a zadýchaný pokoušel dostat ven z mého miniaturního sklepa svoji novou Meridu.

Bábovka nebude

„Nevíš, kde mám takový to malý nářadí?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Tak si ho nech,“ řekl a se snowboardem na zádech odjel. „Au revoir,“ zašeptala jsem a zamkla mříž sklepa. Zbyl za ní už jen starý dřevěný žebřík, který nikam nevede, protože po něm už nikdo nechce šplhat.

Nakonec odešel i ten poslední a myslel si tenkrát nejspíš to samé co všichni před ním: Že to bude jiné.

Uměla jsem vyjmenovat celou sparťanskou sestavu i s náhradníkama, při sexu jsem uměla nohy a ruce zamotat tak, že by mě nerozvázal ani námořník. Pekla jsem bábovky, pletla něco, co vypadalo jako nekonečný kus něčeho, rozeznala jsem obrázek lišky od praváka a v lese pak klidně šlápla na bedlu. Merde!

Nakonec odešel i ten poslední a myslel si tenkrát nejspíš to samé co všichni před ním: Že to bude jiné. S pláčem jsem si na chvíli zalezla dolů pod postel mezi Magdalenu Rettigovou, muchomůrku růžovou a Jamieho Olivera.

Když jsem se po několika hodinách vysoukala ven, uvědomila jsem si dvě věci: že bych měla pořádně vytřít prach a že všechno rozhodně umět nemusím. Tak nějak mi to tam dole došlo. Že jako když se na to vykašlu, tak se taky nic nestane. Staré báby půjdou do hrobu bosy, tchýně si budou péct vlastní bábovky, protože ty jejich jsou beztak nejlepší a já budu sedět na sedadle pro spolujezdce a jíst krájené žampiony ze supermarketu.

Využívejte celý web.

Předplatné

Není tak těžké tolerovat to, že druhému něco nejde, jako skutečnost, že se to vlastně vůbec nechce naučit. Prominout aspoň občas něčí nezájem, lenost nebo strach. Uvědomit si, že ty umíš to a já zase tohle a spolu to tady můžem při troše lásky v pohodě přežít.

Autorka publikuje na svém blogu.

Diskuse 0
Fejeton RV
Seriál

Je fajn vzdorovat. Psát si svůj životní příběh a neopisovat. Tak psala spisovatelka Radka Třeštíková za svobodna.

Radka Třeštíková

  • Vztahy a sex