Mít vedle sebe někoho, díky komu jste lepší nebo kvůli komu aspoň nejste horší, je obrovská výhra. Jestli takového partnera doma nemáte, vyměňte ho dřív, než z vás udělá někoho, kým být vůbec nechcete.
„Na večeři jsem doma,“ napsal.
„Na kterou?“ napsala jsem já o dva dny později.
Když se konečně vrátil, praštila jsem ho místo pozdravu do holeně lampičkou z IKEA. Tenkrát byly strašně v módě. Koupili jsme si rovnou tři a dostali k tomu zdarma deku Henriku, pod kterou si on rychle zalezl.
Přikrčený v pozici mraženého kuřete si stěžoval, že jsem mu nejspíš zlomila nohu. Ke stropu se vznášel pach lihu, cigaret, připáleného oleje a nevěry. Stála jsem tam nad ním jako nějaký bůh pomsty ze špatného švédského vtipu. Ostře zelená hrozba za dvě stě padesát korun s prasklou žárovkou, protože nebyl důvod tu poslední měnit. Proč svítit na něco, co dávno zhaslo. Sbohem.
Žádného dalšího chlapa už jsem nikdy neuhodila a nepředpokládám, že bych chtěla jeho nebo sebe ještě někdy podobným způsobem ponižovat. Jistá si být ale nemůžu.
To, jak se chováme, závisí do velké míry na tom, s kým žijeme. Znám například jednoho, co si pořád čte o Mašínech. Večer, co večer. Prej toho je přes osm set stran. Podle mě to ale musí mít těch stran minimálně jednou tolik a některé čte stoprocentně dvakrát. Myslím, že toho nakonec o těch bratrech přečte nesporně víc, než o nich vůbec kdy někdo napsal. Řeknete si, že takový chlap bude určitě v pohodě, ale já tuším, že to bude zrovna ten typ, co ho pak praštíte nějakým laciným kusem bytového doplňku do holeně.
Něco tak trochu předstírat a hrát není těžké. Vím to, protože jestli v životě něco umím dobře, tak dělat se lepší.
Chci tím říct, že něco tak trochu předstírat a hrát není tak těžké. Vím to, protože jestli v životě něco umím dobře, tak dělat se lepší. A chlapi to umí zaručeně taky. Budou vám nosit bonbóny a denně volat, vůbec nebudou žárlit, odmlouvat ani lhát a občas vás dokonce překvapí tím, že doma uklidí.
Kamarádka vám řekne „Holka, toho se drž, to se hned tak nevidí!“. A tak se ho teda držíte, ale časem zjistíte, že už se vlastně držíte někoho, koho byste měla radši pustit. Z toho hodného chlapa, kterým jste se chlubila mámě u nedělního obědu, je rázem někdo, po kom ten oběd rozčíleně hodíte, v horším případě někdo, kdo před ním uhne a vám nezbude než znovu vymalovat.
„Že bych to máznul rovnou ňák nabarevno, paninko, co?“ zeptá se vás malíř, co za poslední půl rok přišel už počtvrté. Místnost protne kašel ze startek a absence deodorantu. „Upřednostňuji bílou,“ řeknu a jdu vyvětrat. Otvírákem zavěšeným na krku si on mezitím otevře Plzeň nebo nějaké jiné město, pochybovačně si mě změří, a když to za dvě hodiny domaluje, tak mi doporučí, ať počkám do zimy a házím radši už jenom sněhem.
Sám sebou může být člověk jen tehdy, když je úplně sám.
Do zimy bych počkala snad jedině za předpokladu, že bych se nenechala vytočit už na jaře. Bouchala jsem dveřmi, zamykala se v koupelně, demonstrativně ze skříně sundávala kufr a ještě demonstrativněji ho tam nahoru zas vracela. Házela jsem melouny, a to dokonce i v době, kdy nebyly zrovna v akci. Dělala jsem větší virvál než naši ukrajinští sousedi, kteří na mě zmateně zvonili s pomlázkou, protože byli přesvědčení, že tohle už musí být nutně velikonoční pondělí.
Když ten vztah na podzim skončil, byla jsem zralá na klecové lůžko. Přestala jsem jíst, začala jsem pít, kouřit, vysedávat po barech a číst Schopenhauera. Po roce jsem toho nechala a začala jsem místo toho cvičit jógu, meditovat, běhat a psát, protože zcela sám sebou může být člověk jen tehdy, když je úplně sám.
A tak jsem sama, jsem sama sebou a vlastně už ani nevím, co pro sebe ještě můžu udělat víc. Ale jedno vím jistě – nenechám nikoho, aby ze mě dělal většího blázna, než ve skutečnosti jsem. Jestli se ještě někdy vedle takového probudím, praštím ho tou knížkou o Mašínech a okamžitě ho vyměním. Udělám za tím vším bez váhání tečku. Jedním prudkým hodem zmrzlou sněhovou koulí. A třeba se konečně trefím.
