Co všechno potřebuje psychoterapeut k tomu, aby mohl rozumět svým pacientům či klientům? Jak si vybrat terapeuta, který mi bude rozumět nejlépe? A nemůže se terapeut ve své snaze o porozumění identifikovat se svým pacientem až příliš?

Co všechno člověk při terapeutickém rozumění klientovi či pacientovi potřebuje? Intelekt? Emoce? Intuici? Něco jiného?
Velmi dobrá a těžká otázka. Terapeut potřebuje nejdřív rozumět sám sobě. Do nějaké míry, dokonalé porozumění je iluzorní. Nikdo nejsme v cíli a nemůžeme podle mě přistupovat ke klientům z pozice toho, kdo vše ví. Pokud je terapie léčba vztahem, jde u terapeuta také o velkou autenticitu a pokoru. Terapeut potřebuje odolnost vůči lichocení a idealizujícím projekcím klientů, když se terapie daří, a odolnost, když na něj míří opačné projekce. Aby porozumění klientovi bylo co nejpřesnější, musí vnímat, čím by mohlo být na jeho vlastní straně deformováno, kde má své slepé skvrny, kde se nemůže spolehnout na některé své emoce či intuici, a kde naopak ano.

Bez čeho se tedy terapeut neobejde?
Určitě potřebuje zkušenosti, rozum a city. Empatie znamená také ověřování si, že rozumím. V opačném případě je podporováno jen zdání toho, že rozumíme. Terapeutovo porozumění klientovi se v terapii může zobrazit a potvrdit i tím, jak postupně klient získává náhled na sebe a sám sobě rozumí. Někdy nastává změna v pohledu na klienta a porozumění jemu nejdřív v duši terapeuta a klient do toho – velmi zjednodušeně řečeno – doroste. Ale to je trochu tajemný proces, který nelze popsat pár slovy.

Do jaké míry vůbec může terapeut rozumět klientovým pocitům, aby mu mohl pomoci? Přece s ním nemůže spoluprožívat depresi, strach, vztek…
Terapeut je s klientem jakoby jednou nohou namočený v jeho příběhu a jeho světě prožívání. Pokud si nevybere obranu, že se zaštítí nějakou terapeutickou „technikou“ (některé terapeutické školy k tomu trochu svádí), myslím, že se nevyhne ochutnávání řady těžkých pocitů, zmatků a emočních gulášů, které klient prožívá. Někdy ani klient nemůže komunikovat vše verbálně a např. vyvolává nevědomě v terapeutovi pocity, které sám prožívá, se kterými si neví rady a které potřebuje získat zpět zpracovanější. Terapeut v určitém smyslu musí unést bezmoc a nějak se nechat zasáhnout. Jinak se těžko zahojí i klientovy rány.

Takže čím větší empatie, tím lépe?
Další část pravdy je, že ta druhá noha musí být vně klientova příběhu. Terapeut v sobě vede vnitřní dialog i během reagování na klienta – musí vnímat své tělo, své emoce, své myšlení, to, co se s ním odehrává, jak sezení probíhá. Určitá část vnitřního světa by měla zůstat klientem nedotčená. K tomu patří práce s přenosem a protipřenosem, téma vlastní stability, naplnění terapeuta v životě mimo terapeutickou práci a další věci. Je to stále živý proces, kdy hrozí obě rizika – příliš slabý kontakt s klientem či schování se do role odborníka, ale i příliš velká empatie až identifikace s klientem, která také ztíží účinnou pomoc.

Terapeut se stále učí. Musí počítat s tím, že bude zažívat i těžké pocity, a také mít způsoby, jak s nimi zacházet a umět je zpracovávat i odkládat zároveň. Kdyby se úplně uzavřel, nedojde k setkání duší, které má sílu proměny. V tom je živý a emočně dostupný terapeut nenahraditelný. Jinak by stačilo číst knížky nebo poslouchat programy proti depresi a podobně. Duše ale pozná, co léčí a co je jen náhražka.

Občas mi lidé říkají, že chtějí chodit k terapeutovi stejného pohlaví, protože jen žena může porozumět ženě nebo muž muži. Souhlasíte?
Pohlaví klienta a terapeuta je jedním z důležitých faktorů, které hrají v terapii roli. Takových faktorů je však celá řada. Řekl bych, že pohlaví terapeuta a hlavně volba klienta, že si vybírá muže či ženu, nějak spoluurčuje, o čem terapie bude a jak bude probíhat. Je spousta důvodů, proč si lidé vybírají terapeuta stejného pohlaví, nebo naopak. Zjednodušeně řečeno – terapeut muž snáz evokuje téma otce a vše s ním spojené a terapeutka zase téma matky. Terapeut je ale emočně v podstatě otcem i matkou a každý používá principy, které lze přisuzovat spíše mužům či spíše ženám podle svého uvážení, povahy, zkušeností atd. Je zajímavé ptát se klientů, proč si vybrali, jak si vybrali. Neplatí vždy, že si lidé volí terapeuta stejného pohlaví, někdy naopak chtějí mít pohled někoho „z druhého břehu“ nebo jsou pro ně prostě jiné charakteristiky terapeuta důležitější.

Je otázka, kolik z motivace hodně mladých terapeutů tvoří ambice či důvody související spíše s egem než s duší.

Jsou přece jen nějaká témata, která si musí zpracovat muž s mužem nebo žena se ženou?
Nemyslím, že se to dá obecně říci. Každá volba jen naznačuje cestu, kterou se půjde. Některá témata asi budou pro více lidí snazší na probírání se terapeutem stejného pohlavím, např. u témat jako znásilnění bych minimálně na začátek ženám doporučil terapeutku ženu – zásah do jejich ženství je tak velký, že i citlivý terapeut muž stále nějak bude připomínat zranění ze strany muže.

Ale u méně dramatických zranění i v oblasti mužství/ženství je docela zajímavé být doprovázen opačným pohlavím. Mám zkušenost, že klientky po rozvodu si vybírají docela často muže, protože chtějí zažít kontakt s mužem, který nezraňuje, který jim dá naději, že má časem smysl pokusit se o vztah s dalším mužem. Každého v tom nějak vede intuice, očekávání nebo strach, ale v každé konstelaci se dá působit pozitivně.

Lidé občas nedůvěřují „příliš mladým“ terapeutům, protože ještě prý nemají dost životních zkušeností, a nemohou tedy člověku porozumět a následně pomoci. Může to tak být?
Nechci generalizovat – určitě existují mladí terapeuti, kteří mají talent a jejich duše je v určitém smyslu „stará“ a zkušená; to myslím jako metaforu, ne jako odkaz k reinkarnaci. Každý terapeut má také své způsoby, jak na své cestě postupovat a zrát – vždy je to kombinace vzdělání, schopností, umění, životních zkušeností, počtu lidí, kterým naslouchá, toho, jak sám prošel terapií (to je podle mě zásadní a nenahraditelné téma), vlastního životního příběhu apod.

Celkově bych se však přiklonil spíš k tomu, že v 25 letech má málokdo většinu těchto faktorů nasbíranou a terapeut by měl být spíš někdo aspoň trochu vyzrálejší. Na nějaké podprahové rovině terapie vyvolává i archetyp mudrce či vědmy a to lze těžko realizovat v 25 letech. Je také otázkou, kolik z motivace hodně mladých terapeutů tvoří ambice či důvody související spíše s egem než s duší. Nechci ale moralizovat, to si každý musí zodpovědět sám.

A nakonec se ten duševní trh nějak uspořádá – lidé mají volbu si vybírat mladší či starší terapeuty, a tak by to mělo i být. Implicitně je v této otázce obsaženo i to, nakolik má mít terapeut sám zkušenost s něčím těžkým a podobně. Někdo by měl rád nezranitelného terapeuta, gurua, který ví a je už v cíli, což je ale nenaplnitelná iluze či projekce nějaké touhy. Myslím, že měl pravdu Jung, když pronesl, že jen zraněný lékař může léčit.