Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Bolest, o které se nemluví

Bez deprese bych nebyla tím, kým dnes jsem.

8:43

Když se mě nedávno jeden blízký člověk zeptal, jestli bych dokázala vyprávět o nejsilnějším okamžiku ve svém životě, trochu ve mně zatrnulo. Ne snad proto, že bych neměla o čem mluvit, spíše naopak. Nebyla jsem si jistá, jestli zvládnu vést řeč o něčem, co mě téměř na dva roky vyřadilo z provozu. Tehdy jsem totiž seděla zhroucená v křesle u psychologa, celá ubrečená a neschopná ze sebe vypravit kloudné slovo. Kdo by to byl řekl, že dnes prohlásím s jistou dávkou hrdosti v hlase: „Deprese byla tím nejlepším, co se mi kdy v životě stalo.“

Nádech a výdech… Nádech a výdech. Něco tak samozřejmého, a přitom tak důležitého. Nechávám jej v hrudi doznít, vychutnávám si čerstvý vzduch, který mě obklopuje. Porazila jsem ji? Jde to vlastně vůbec takhle říct? Jak mám vylíčit něco, co je nepřenositelné a co je součástí tak komplikovaného vnitřního světa osobnosti, jehož prožívání má navíc každý jinak? Uf… postesknu si. Už zase mám víc otázek než odpovědí.

Vždycky jsem měla za to, že na emocích (ať už jsou jakékoliv) je nejkrásnější to, že nejdou racionalizovat. Neměla jsem však dojem, že bych měla problém vyjadřovat, co doopravdy cítím. Když ale deprese ovládla můj život, zatemnila rozum a zdevastovala emoční prožívání, najednou bylo všechno jinak.

Izolovala mě a mezi mnou a ostatními lidmi se vytvořila jakási propast, přes kterou jsem pak pracně musela znovu postavit most. Ocitla jsem se v situaci, kdy jsem neměla tušení, jak mám okolí vysvětlit, jaké vnitřní peklo někdy prožívám. Zároveň jsem však často zažívala odmítnutí ze strany mých nejbližších. Byla jsem jako slon v porcelánu, u kterého si přáli, aby co nejrychleji zmizel.

Vysoce hořlavá

Zachvacoval mě neuvěřitelný koktejl emocí. Spíš tak trochu Molotovův koktejl. Byla jsem křehkou nádobou, která v sobě skrývala něco vysoce hořlavého. Úspěšně jsem si nastřádala do zásoby těžké chvíle a pak už stačilo málo, aby se skleněná nádoba roztříštila na tisíce drobných kousků. A já je poté musela kousek po kousku začít sbírat, zkoumat a s nutnou dávkou laskavosti lepit zpátky k sobě.

Deprese se ke mně zřejmě už nějaký čas plížila, já jsem ji však nebyla schopná vidět. Pomalu se mi omotávala kolem paží, trupu i krku. Živila se strachem, vinou i pochybnostmi, které jsem v sobě roky dusila a živila zároveň.

Záludná byla v tom, že neudeřila hned zčistajasna. Nejdřív se ohlásilo tělo. Bolest krku, kloubů, šílená únava. I nosit vlastní hlavu na krku byl problém. Kolečko doktorů, žádné zjištěné fyziologické příznaky, pak další kolečko, a nakonec do třetice všeho dobrého. Nikdo (včetně mě) nepoznal, že primárně netrpí moje tělo, ale duše.

Morous roku

Kromě fyzického strádání – nechutenství, únavy, spánku nanejvýš tři hodiny se ztrátou schopnosti v klidu usnout, ranní pessima, kdy jsem měla tak extrémně špatnou náladu, že kdyby vyhlásili soutěž morous roku, bezpochyby bych ji vyhrála – se zanedlouho dostavila i nesnesitelnost vlastního bytí. Když totiž každý den místo kvalitního spánku zíráte několik hodin do bílého stropu, hlava si s vámi začne hrát.

Jako plastický obraz negativních vjemů se přede mnou otevřely všechny nezahojené rány a šrámy, které jsem po cestě stačila nasbírat. Za některé jsem si mohla sama, jiné mi do života přihrál osud a části z nich se dopustili ostatní.

Teď je však čas bilancovat. Sečíst škody a vyrovnat ztráty. Co mi deprese vzala? Dva roky života. Byly chvíle, kdy jsem byla naprosto přesvědčená, že ráno nemám sebemenší důvod vstát. Že nestojím za to, abych byla na tomto světě, a prožívala velmi silnou existenciální krizi s otázkami typu: „Tak proč tu vlastně jsem?“ Deprese umí našeptávat různé věci. Jedním jsem si však zcela jistá: všechno jsou to lži.

Beznaděj, nebo spása?

A pak přišlo období útlumu. Když vám lítají sem a tam emoce, je to špatný, když ale necítíte nic než velkou prázdnotu, je to špatný na druhou. Prolomí se určitá hranice a najednou vás dostihne nesmyslnost vlastního bytí.

Začnete myslet na to, o čem nikdo nechce slyšet. Na to, co je v naší společnosti zahaleno bahnem studu a čeho se všichni tolik bojí. Myšlenky na sebevraždu vás začnou pomalu stravovat a plnit každý kousíček mysli. Deprese začne dýchat na krk a potichu našeptávat: ulev si. Bolest vnitřního prožívání je natolik silná, že taková cesta se nejeví jako beznaděj, ale spása.

Ano, deprese mi toho vzala hodně. Vzala mi zdraví, sebevědomí, práci, schopnost se soustředit, rozpadl se mi dlouholetý partnerský vztah, zanechala hodně jizev… Ale i když jsem metaforicky (a někdy i v představách) stála na staré rozviklané židli, lehce se kymácející ze strany na stranu, s uvázanou smyčkou na krku, mohu nyní s klidem říct, že jí vděčím za mnoho.

Zhluboka dýchej, je tu s tebou…

Díky depresi se dokážu na svět dívat jinýma očima. Někdy mám chuť vidět východ slunce, prostě jen proto, že byly dny, kdy jsem nevěděla, zda ho ještě někdy budu smět spatřit. Dovolila jsem si prožít zasunutou bolest, která ležela někde na dně mě a dala jí průchod. Srovnala jsem se sama se sebou a dovolila si být k sobě maximálně upřímná. Směle říkám, že bez deprese bych rozhodně nebyla tím, kým jsem dnes.

Občas se ráno vzbudím a cítím, že něco není úplně v pořádku. Trochu mě paralyzuje lehké chvění v těle. Je zpět? Je tu zase se mnou? Pravdou je, že nikdy zcela nezmizí. Je však na mně, zda dovolím, aby mi znovu ukrojila z mého vzácného času. Už to není černá příšera, která mi usedá za krk, aby se na mně živila. Je to připomínka mé zranitelnosti, ale i cesty, na kterou jsem se vydala.

Možná nyní také bojujete s vlastní těžkostí bytí duše a těla, a je to tak naprosto v pořádku. Bytí se jeví jako jednoduchá záležitost, opravdová lehkost života však může být skutečně nesnesitelná.

Vyjděte vstříc vlastní zranitelnosti, přijměte tuhle část sama sebe a dívejte se na to, co se s vámi stane. A vězte, že „to“, o čem se někdy bojíme mluvit (naše strašáky, deprese, neduhy, slabiny…), má vždy své pojmenování. A jestli jsem se něčemu v terapii přiučila, tak tomu, že když dané věci správně pojmenujete, ztratí nad vámi svou sílu.

Nevzdávejte to! Vy za to stojíte.

Klára Kučerová, publicistka

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e-mail redakce@psychologie.cz.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Toxické aktivity

Všímejte si, co vaše mysl dělá, když jí není dobře.

9 min

Řeč nevědomí

Naučte se využívat pro práci se sny metodu amplifikace.

9 min

V pasti mindfulness

Nenechte ze sebe udělat mindful zombie. Rozhovor s psychologem Janem Bendou.

27 min

Sebeláska jako vývojový úkol

Ve formování zdravé sebelásky má své místo i fáze narcismu a velikášství.

16 min

Kým budu dnes?

Zasekli jste se v hlavě? Malý experiment vám dá novou energii.

10 min

Otevřít audio sekci