Bludy se nevyhýbají žádnému oboru poznání, tedy ani oblasti péče o lidskou duši. Zatímco věda je založená na soustavném zpochybňování svých dosavadních hypotéz, různé sekty a podivná učení na omylech cíleně profitují. Jedním z falešných lákadel je slib k návratu do jakéhosi původního stavu zdraví a štěstí, pohody a lásky.

Slib zdraví, jak fyzického, tak psychického, je mocným nástrojem. Valí se na nás z internetu, novin, televize a bůhví odkud ještě. Nejedna publikace, nejedna reklama a nejeden podvodník se nám společně snaží namluvit, že zdraví je přirozeným stavem člověka (nebo jakékoli jiné přírodní bytosti či entity). I laickým pozorováním přírody můžeme zjistit, že tomu tak není.

Tohoto bludu jsou schopni využít pro svůj výdělek různí podnikavci a tmáři. Tak kupříkladu nás nabádají k převibrování, postupu do jiných dimenzí (kterých existenci a priori nepopírám – zatím však o nich není důkazu a sektáři nám ho nikdy ani nepodají). Pro duši člověka to není nic jednoduchého, neboť nám vlastně říkají: nežiješ přirozeně. Mohou, kromě jiného, způsobovat pocity viny. Slibují únik před duchy, přeludy, rakovinou nebo různymi plazy, kteří na nás útočí z vesmíru nebo odkud.

Šarlatáni často argumentují, že pro zdravého člověka je přirozené usmívat se a mít se celkově dobře, čímž však říkají jenom to, že zdravý člověk je zdravý.

Idylu v přírodě nehledej

Náhodou právě ještěry jsem nějaký čas choval a brzy jsem si všiml, že právě hadi nebo ještěrky, které jsem odchytil ve volné přírodě (a následně vypustil zpátky, neboť všichni plazi jsou u nás i na Slovensku chráněni), měli mnoho parazitů. Zvířata žijící přirozeně ve volné přírodě mají hodně klíšťat a dalších jiných neduhů. Snad nežijí tak, jak by měla?

Žijí, jenomže je taky trápí zdraví. Představa, že zvířátka se usmívají na loukách, svorně si bručí, pískají a navzájem se nahánějí čistě pro zábavu se hodí leda tak do omalovánky pro děti. Ani nemoci, které považujeme za neduhy moderní doby, zase tak nové nejsou, dokonce ani rakovina: trpěli jí (i když jen vzácně) i dinosauři. Kterýkoli dokumentární film nám ukazuje, že příroda není rajskou zahradou, ale bojištěm, ve kterém gen soupeří s genem, živočich s jiným živočichem.

Možná si někdo řekne, že to zas tak špatné není, neboť naděje pomáhá přežít. Že celý byznys s nadějí a návratem do rajské zahrady je založen na placebo efektu a tudíž na něm není nic špatného. Placebo efektu někdy opravdu dělá divy. Duše dokáže mnohé věci: vytvořit fiktivní těhotenství, přemoci bolest, oddálit smrt. Ani lidský duch však není všemocný a placebo efekt má své hranice – docela dobře pomáhá proti bolestem, ale třeba nefixovanou zlomenou ruku nikomu nenapraví.

Mýtus přirozeného zdraví

Jenomže reklamy na návrat do ráje zdraví nám slibují vyléčení všeho: nenápadně přejdou od myšlenky radostné přírody k našemu fyzickému zdraví a šup – už řeší naší duši. Bohužel nás neléčí námi samými, jak to říkal Jung nebo třeba Yalom, kteří svorně tvrdí, že je důležité léčit člověka v rámci jeho víry nebo světonázoru, ale snaží se vnutit nám své paradigma. V lepším případě jde jenom o detaily, v těch horších různé sekty straší tím, že se nám zdraví nedostane, jestliže nepřijmeme jejich učení. Jak vzdálené skutečným psychologům a lékařům, kteří to myslí vážně, ateistu léčí jako ateistu a muslima jako muslima.

Šarlatáni často argumentují, že pro zdravého člověka je přirozené usmívat se a mít se celkově dobře, čímž však říkají jenom to, že zdravý člověk je zdravý. Nic nového pod šťastným sluníčkem. Jejich sliby jsou krásné, a proto jim mnoho lidí uvěří. Bohužel, péče o duši, zejména dlouhodobá, je náročnější cestou než jenom sedět a vysílat lásku. Oproti konceptu well‑being, jehož ideou je životní spokojenost a subjektivní pocit pohody, jdou teze šarlatánů dál, neboť namísto duševní pohody slibují třeba i při vážné nemoci absolutní vyléčení – namísto pochopení nemoci a jejího přijetí, když je to jediná cesta.

Duševní pohoda nemusí být něčím, čeho se dosáhnout nedá. Je to však často tvrdá práce a neznamená a priori, že je člověk zcela fyzicky zdráv.

Nic proti holistickým metodám, meditaci, relaxačním technikám nebo alternativním přístupům (sám mám leccos odzkoušeno). Psychologie se přece často opírá o mýty, legendy, analýzy pohádek a podobně. Je to její způsob a domnívám se, že je uveden na správnou míru v literatuře i praxi. Psychologie neslibuje rajskou zahradu Adama a Evy, a to ani v hi‑tec vesmírné podobě, nýbrž ukazuje, jak se prostřednictvím příběhu či mýtu můžeme učit, jak se vyléčit. Tedy zdraví dosáhnout namísto fiktivní „přirozené zdraví“ navracet sobě nebo jiným.

Normální bída obyčejného dne

Zdraví zahrnuje všechny složky člověka a jako takové je téměř nedosažitelné. Jistě, i když nejsem zcela zdráv, můžu mít v životě relativní pohodu. A to i při vážných nemocech, jak dokazuje třeba Irvin Yalom v knížce Máma a smysl života, ve které píše o terapii lidí trpících rakovinou. Duševní pohoda nemusí být něčím, čeho se dosáhnout nedá. Je to však často tvrdá práce a neznamená a priori, že je člověk zcela fyzicky zdráv. Tak jako fyzické zdraví nezaručuje psychickou pohodu.

Sigmund Freud jednou napsal, že úlohou psychologie je změnit extrémní utrpení neurotika na normální bídu obyčejného dne. Ano, vždycky se něco najde. Někdy jsou starosti vážnější, jindy jde spíš o nepříjemnosti. Neříkám, že bychom si měli každou maličkost brát k srdci. Jenom to, že se i nepříjemné věci neustále dějí a ač se nám to líbí nebo ne, nežijeme v ráji.