Jedni vyrážejí tradičně na Moravu za burčákem, jiní do Německa na pivní Oktoberfest. Pro mě je začátek podzimu časem kouzelných houbiček, které rostou na lukách českých lesů a hor. Jsou zadarmo a nezpůsobují závislost ani kocovinu.

O mém vztahu k lysohlávkám jsem ještě nikdy nepsal. Ani o nich raději moc nemluvím, dokonce ani mezi přáteli. Psychedelické houbičky jsou pro většinu lidí něco podobného jako šňupání bílého prášku nebo píchání kdejakého sajrajtu do žíly. Kdybyste, lidi, tušili…

Co houbičky umí?

Najdete je v trsech trávy na obyčejné české louce. Když se vám ukáže jedna, víte, že jich jsou na pár metrech okolo vás nejspíš desítky. Ale tolik jich nepotřebujete.

Viděl jsem film Cesta do lesa, ve kterém lysohlávky způsobí několik dějových zvratů. Už během promítání se mi v hlavě ozývalo: K tomu bych rád něco dodal.

Sníst je můžete rovnou čerstvé, chutnají prostě jako jemné syrové houby s kořeněným ocasem. Můžete si je nasušit (pak chutnají trochu jako oříšky) nebo naložit do medu a jednou dvakrát za dlouhou zimu si je zobnout v příjemném prostředí vlastního domova. Nic se ale nevyrovná zážitku s čerstvými lysohlávkami v přírodě, za krásného slunečného podzimního dne. Účinky jsou silné, zásadní, jak to říct, prostě kouzelné.

Nejprve se změní barvy. Zvýrazní se, září, smějí se na vás. Jako výtahem z vašeho nitra vyjede do hrudi lechtavý pocit euforie. Svět je zvláštní, překrásné, fascinující místo. A vy v něm jako jeho přirozená součást. Harmonie. Koukáte kolem sebe jak ten avatar na planetě Pandora.

Jenže podobné dojmy vám budou popisovat i vypatlaní uživatelé “poctivé chemie”. Následující odstavec jsem chtěl věnovat vysvětlení, v čem je užívání houbiček tak jiné, ale vzdávám to. Cokoli jsem zkusil napsat, bylo příliš podobné tomu, co by vám mohla o svých stavech navykládat každá dočasně příčetná smažka.

Snad tedy aspoň zmíním hlavní rozdíly, které (dle mé osobní zkušenosti) odlišují houbičky od jiných látek měnících vědomí, včetně alkoholu. Když si na pár hodin užijete lysohlávky,

• nenásledují tísnivé pocity
• nepřichází nevolnost ani kocovina
• nemáte potřebu ponořit se co nejdřív zpátky do jiného světa
• cítíte se spokojeně (asi jako havíř, co si dal po šichtě očistnou saunu – tenhle příměr jsem si před lety přečetl v nějaké knížce, sedí to).

Není to jízda, je to procházka přírodou

Houby se samozřejmě můžou změnit v noční můru, když nevíte, co děláte. Když vám nic neříkají pojmy set a setting. Když si po prvním zážitku s pěti houbičkami vezmete do hlavy, že celá hrst vám přinese ještě víc radosti. Když si houbičky spletete s tanečními drogami. Když jste zkrátka ten typ, kterému nestačí dechberoucí zkušenost z prosluněné podzimní louky nebo intimní, hluboké sdílení s blízkými přáteli u krbu.

Slyšel jsem o partičce severočeských kluků, kteří si několik stovek lysohlávek “vymačkali” přes ponožku do skleničky, natáhli do injekce a prdli si to rovnou do žil, jak byli zvyklí. Jízda zadarmo! V nemocnici už jim nepomohli.

Psychicky zdravým lidem v dobrém settingu může dobře vedený psychedelický prožitek pomoci rozšířit obzory, porozumět víc sobě samotnému, změnit pohled na život.

Proč o houbičkách poprvé veřejně mluvím? Jako příležitostný publicista jsem na novinářské projekci viděl film Cesta do lesa, ve kterém se lysohlávky postarají hned o několik dějových zvratů. Už během promítání se mi v hlavě ozývalo: K tomu bych rád něco dodal.

V médiích se bude rozebírat, jak Tomáš Vorel zvládl kameru a režii, recenzenti se budou rozplývat nebo pohoršovat nad hereckými výkony a scénářem. Diváci, zvlášť ti mladí, budou ale mluvit hlavně o houbičkách. Budou je chtít vyzkoušet. V ideálním případě to pro ně bude zážitek, jaký mi pod příslibem anonymity popsal podnikatel, do něhož by to nikdo z jeho zaměstnanců nebo obchodních partnerů neřekl:

Magické houbičky pochází z lesů a lesních luk a mají nejradši, když se časem profiltrované skrz naše vědomí vracejí tam, kde jsme je sebrali. Postupně prorůstáme s lesem, barvy podzimního listí září, příroda kolem je jeden propojený organismus, jehož fungování dává dokonalý smysl a my jsme jeho součástí. Po chvilce začnou být i hranice “našeho” lesa těsné a my se rozlétáme do všech světových stran. Prostředí kolem nás dýchá životem a my s ním. V takovém rozpoložení vnímáme les jako to nejpřirozenější prostředí. Nejradši bychom se schoulili v měkoučké trávě a přečkali tak celé dlouhé měsíce. Městskému prostředí přestáváme rozumět. Nechápeme, jak tam můžeme přežívat. Auta, tramvaje, smog, do práce, z práce, pořád dokola. Proč? Město je šedé, nepřátelské, nic dobrého z něj v takových chvílích nekouká. Pak se začne stmívat, pomalu ochlazovat a nám dochází, že se musíme vrátit. Nejen k našemu běžnému vědomí, ale i našim každodenním povinnostem. Něco nám ale houby zanechají – nové vhledy a jakýsi nadhled. Les, město, rodinu, přátele i “nepřátele” najednou dokážete vnímat v novém světle, možná s větším pochopením, smířlivě, v souvislostech.

Meditace rozšiřující obzory

Jak jsem se dočetl tady na webu Psychologie.cz, ani čeští odborníci už dnes netrvají rigidně na tom, že experimenty s látkami měnícími stavy vědomí jsou něco špatného nebo že patří pouze na vědecká pracoviště. Koneckonců, i kdyby trvali, nebude jim to nic platné.

Nejlepší, co mohou udělat, je mluvit o psychedelikách a podobných látkách otevřeně a pomoci mladým, experimentujícím lidem, aby si neublížili. Jako to v nedávném rozhovoru udělal psychiatr a přední český expert na halucinogeny Tomáš Páleníček:

Nedávno byla publikována studie, kdy byl zdravým lidem bez zkušenosti s psychedelikem podán psilocybin (halucinogenní látka obsažená v lysohlávkách – pozn. red.). Výsledkem bylo, že se u těchto lidí zlepšila kvalita života, z hlediska tzv. wellbeing. Byli také mnohem lépe vnímáni svým okolím – jako otevřenější, komunikativnější. Nicméně se jednalo o kontrolovaný experiment ve velmi dobře ošetřeném prostředí. Obecně se domnívám, že platí, že psychicky zdravým lidem v dobrém settingu může dobře vedený psychedelický prožitek pomoci rozšířit obzory, porozumět víc sobě samotnému, změnit pohled na život.

Že nejde o ojedinělý osvícený (nebo naopak nezodpovědný, chcete‑li) postoj, mi potvrdil i psychoterapeut, se kterým jsem konzultoval některá rozhodnutí v mém osobním životě. “Jestli bych vám rozmlouval občasné experimenty s houbičkami? Proč? Když s tím člověk umí pracovat, je to nádherná forma meditace. Užijte si to a vždycky si z toho odneste něco o sobě.”

Martin, čtenář Psychologie.cz

Chcete‑li se podělit o svůj příběh formou článku, napište nám na mail redakce@psychologie.cz