Četla jsem návod, jak být pravým Čechem. Cílovou skupinou byli Američané, a tak byl text pro mě velmi vtipný. Co nejkratší sukně u žen, dlouhé vlasy u mužů, pivo, čeština a knížka v ruce, kdekoli jste, tohle z vás prý bleskurychle udělá pravého Čecha. Zamyslela jsem se a sepsala jsem si, jak vypadá typický Čech z mého pohledu.

• Pravý Čech je vystresován nedostatkem financí, špatnou politickou situací, špatným počasím a dlouhou pracovní dobou, která není adekvátně zaplacena.
• Pravý Čech si na toto všechno často a rád stěžuje. Spolu s dalšími Čechy se utvrzuje v tom, jak jsme na tom všichni špatně, což podkládá statistickými údaji a zkušenostmi ostatních (pokud možno vybírá ty nejtragičtější události a při vyprávění je ještě o něco zdramatizuje).
• Pravý Čech je obětí systému, se kterým nemůže nic dělat, protože nic nemá a nic nemůže. Pravý Čech je oběť, která by se v časech minulých měla lépe!

Když jsem tak poslouchala další a další stížnosti, které mi dokreslovaly obraz typického Čecha, který nic nemůže, za nic nemůže a všichni mu ubližují (od souseda a šéfa v práci až po abstraktní stát a počasí), padla na mě beznaděj. Vypadalo to, že jsme všichni rezignovali na život.

Stále jsem potkávala zoufalé lidi bez zaměstnání a tedy i bez peněz, kteří jsou na úřadě práce a „nejsou zaměstnatelní“. Překvapivé pro mne bylo, že jsem potkávala také podnikatele a majitele malých firem, kteří si stěžovali, že nemůžou sehnat spolehlivé pracovníky.

Někde zkrátka došlo k chybě, která zapříčinila všeobecnou nespokojenost ve všech vrstvách společnosti a to, že máme na jedné straně spoustu nezaměstnaných a na straně druhé spoustu nezaplnitelných pracovních míst.

Inspirace podle Hanky

O týden později, kdy mě zachvátil smutek nad naší celospolečenskou krizí, která nemá s financemi ani mírnou zimou nic společného, jsem si přečetla příběh Hanky Kostovičové. Ta se rozhodla nebýt typickou Češkou a místo úpění na úřadě práce vzala život do svých rukou. Vnukla mi tak myšlenku, že pokud chceme získat práci svých snů, stačí si přestat stěžovat a něco pro to udělat. Jak to udělala Hanka?

• Vytvořila web Marketing dělám ráda a dobře. Chcete mě?
• Publikovala ho a rozšířila přes Facebook mezi svými přáteli.
• Odpovídala na všechny nabídky.
• Šla na patnáct schůzek a vybrala tu firmu, kde se cítila nejlépe.
• Nastoupila do zaměstnání svých snů.

Proč to neudělají i jiní? To byla otázka, která se mi hlavou honila další dva týdny. Proč i ostatní nenabídnou to, co dělají rádi, a proto i dobře? Je tak těžké vymyslet, co mě baví, nebo je ještě těžší vymyslet, jak bych mohla to, co chci dělat, nabídnout dalším?

1. Položte si otázku, co byste dělali, kdybyste se probudili v pohádce a mohli cokoli. Pokud se to shoduje na více než 90 % s vaším současným životem, můžete zde skončit.
2. Sepište si, co vás v životě baví a v čem jste dobří. Pokud je tento krok hodně obtížný, zeptejte se svých přátel a rodiny.
3. Vyberte alespoň jednu věc, kterou zařadíte do svého života. Začněte tím, že o tom budete mluvit, přečtete si knížku, články, zjistíte, kde jsou lidé s podobnými zájmy…
4. Jakmile získáte zkušenost, že nemožné je možným, můžete vzít další část svého pohádkového seznamu a pozvolna se přibližovat ke svému životu jako v pohádce.

Je jednoduché říct, že něco nejde, a ještě jednodušší je o tom vůbec nepřemýšlet. Pokud ale chcete být spokojení a tím i zdraví, krásní a šťastní, inspirujte se a také vykročte z řady typických českých obětí!