„Už od dospívání se potýkám s nechápáním bytí a všeho kolem. Vše se vystupňovalo po odchodu z rodinného hnízda a po rozchodu s prvním partnerem, kdy mi bylo kolem dvaceti a postavila jsem se na vlastní nohy,“ napsala nám čtenářka Andrea.

Začaly první deprese. Ještě nepojmenované, ale stále přítomné jako špatná nálada ze samoty a z nedostatku pohodlí. Vše vyvrcholilo zjištěním diagnózy: endometrióza 4. stupně. U jednadvacetileté dívky nedobrá prognóza budoucího mateřství, nemluvě o projevech nemoci samotné. Pro někoho, kdo šel studovat obor dětská zdravotní sestra a miluje děti, dost bolestné zjištění.

Následovaly další a další operace a hormonální léčba (třikrát navození umělého přechodu), která po pár letech dokonala to, co bylo předem jasné. Deprese jako poleno. Hlavně nikdy nikomu nevysvětlujte, že víte, co je to mít deprese, pokud je opravdu nemáte.

• Jste v bytě a máte pocit, že na vás stěny spadnou, dusíte se a musíte ven…
• Venku? Tam je tolik prostoru, že myslíte, že nikam nepatříte a chcete domů…
• Kam? Tam, kde to na vás všechno padá?! Pomooooc!!!

Pomohly jen prášky a pak odjezd do ciziny. Vnitřní prázdnota a pocit „kam to vlastně patřím“ však nezmizely. Alespoň jsem už stála nohama na zemi a  mozkem tam, kde má být.

Hledám pomoc

A co dál? Ten „pravý“ partner nikde, roky přibývaly, blížila se třicítka, vidina založení rodiny mizivá. Člověk se neustále babrá v minulosti, co udělal špatně nebo neudělal vůbec, a už nechápe vůbec nic. Začaly se klubat další projevy vnitřní nespokojenosti. To mě přivedlo ke kineziologii. Neskutečná věda, stejně jako každá, která vám pomůže, nebo alespoň nasměruje.

Po zkušenosti s ní jsem měla pár měsíců v hlavě guláš, protože jsem zjistila, že na mém způsobu života je vlastně všechno špatně. Že se musím začít starat taky o to své království (svou duši) a ne jen o ty druhé, pro které jsem byla vrbou a pak už nezbýval prostor ani chuť na to si „uklidit“ ve svém království. Začala jsem spát a dokonce jsem přestala i kouřit. Vše se najednou nějak uklidnilo  a já se mohla zase trochu nadechnout.

Jak jinak nám má naše duše říci, že je nemocná, než skrze vnější projevy, ať už nemocí nebo neadekvátním chováním?

S tím jsem vydržela nějaký pátek a přišlo to znovu. Mezitím jsem stihla další (asi sedmou, pak následovaly ještě další tři) operaci a vidina stát se matkou byla nižší než ve dvaceti.

Stále mi zněly v hlavě otázky typu Proč tu jsme? Co tady děláme a kam míříme? Jak najít vnitřní klid? Vnější projevy vnitřní nespokojenosti lezly ven jako červi z plesnivého jídla. Tak totiž vypadají naše duše, když je neřešíme a staráme se jen o fyzické tělo. Bičujeme se v tělocvičnách a v posilovně, chodíme do sauny, na masáže, kosmetiku a ke kadeřníkovi. A co naše duše? O tu se starat nemusíme? Negativní myšlenky a s tím spojené emoce se očistí jak?

Jak jinak nám má naše duše říci, že je nemocná, než skrze vnější projevy, ať už nemocí nebo neadekvátním chováním? U mě se to projevovalo nemocemi i nepřiměřenými reakcemi na okolí.

Psychoterapie. Aha, tak takhle to je

Už předtím jsem se setkala s pojmem psychosomatika a  možnost, že na tom něco pravdy je, mě nenechala spát. Problémy s dělohou = problémy s matkou. Když vyřeším vztah s matkou, tak se moje tělo i děloha uzdraví a já budu mít možnost se stát maminkou. Pokusit se porozumět tomu, proč mě nemá ráda moje vlastní máma a co je už od dospívání příčinou jejího postoje a chování ke mně. Ke své dceři, na kterou by mohla být právem hrdá!

Nemohl mi pomoci nikdo, jen já sama, ale v té době jsem nebyla tak „moudrá“ a vyhledala odbornou pomoc. Psychoterapie byla bolestivá, teklo hodně slz, ale efekt to mělo.

Má hodnocení mínusů se měnila v plusy i v nepatrných prožitcích. Vše viděno zpětně, samozřejmě. V přítomnosti to člověk ani nepostřehne, proto je dobré se k zápiskům pak vrátit.

První úkol psychologa zněl, že mám napsat dopis své matce, což jsem považovala za nemožné (bez ohledu na to, zda bych dopis poslala či ne). Opravdu přínosné pro mě byly zápisky: hodnocení každého dne, který jsem prožila, od –4 do +4. Po pár dnech jsme došli k názoru, že moje hodnocení se rozchází se standardem.

Moje 0 či +1 by prý jiní  hodnotili –2 či –3, což bylo vysvětleno mým posunem prahu vnímání bolesti či negativních věcí. Po mých zkušenostech nic zvláštního, ale tehdy se tím ukázalo, že na sebe nakládám víc, než bych byla schopna unést. Při zpětném pročítání mých zápisků, asi za tři měsíce, se na mé tváři poprvé vyloudil úsměv. Pomalu, ale jistě jsme se dostávali k vidině světla… nekonkrétního, ale světla. To někdy opravdu postačí!

Jsem hodně senzitivní člověk, takže u mě terapie měla rychlejší  průběh a dostavovaly se i výsledky. Možná opravdová touha něco změnit byla mým hnacím motorem. Má hodnocení mínusů se měnila v plusy i v nepatrných prožitcích. Vše viděno zpětně, samozřejmě. V přítomnosti to člověk ani nepostřehne, proto je dobré se k zápiskům pak vrátit.

Každopádně se začaly uvolňovat emoce, které jsem už definitivně pohřbila, a mohla jsem se tak znovu pokusit navázat komunikaci s matkou. Do té doby jsem to zkoušela už několikrát a pokaždé to skončilo odcizením a přerušením kontaktu. Moje přesvědčení, že už nikdy s matkou nepromluvím, že takhle se maminky přece nechovají, se začal pomalu měnit na další šanci udělat zase první krok k ní. Po roce komunikace ale vše upadlo tam , kde to bylo před terapií. Nepochopení  z matčiny strany a následná apatie. K většímu úspěchu je zkrátka potřeba zpětné vazby druhé strany… Snad někdy v budoucnu. Pevně v to věřím. Každopádně jsem si přestala dávat za vinu, že já jsem ta špatná dcera, která si nezaslouží lásku své matky (a nejen její).

V každém věku, ve kterém jsem něco řešila, se mi dostalo toho nejlepšího, co jsem byla zrovna schopná pobrat. I psychologové podávají rady, které jsou momentálně pro aktuální stav klienta nejvhodnější.

Psychoterapie trvala něco přes šest měsíců a skončila před dvěma lety. Když si teď pročítám své zápisky, musím se opravdu pousmát. Nejtěžší kus cesty je za mnou, ale ten přede mnou je mnohem větší. Ale ten už bude v přítomnosti a s mnohem větším prožitkem. Uvědomění si sama sebe je nádherný prožitek, který se nedá ničím nahradit!

V psychoterapii jsem našla pojmenování mnohého neznámého a pracovní materiál na nějaký čas… do doby, kdy jsem se začala pídit po dalších odpovědích. Hledat příčiny „chladného“ chování matky ke mně hlouběji. Hledat převzaté vzorce chování, dostat je na vědomou úroveň a konečně se začít samostatně rozhodovat o svém životě.

Hledání nekončí

Tak jsem se dostala ke svému nitru mnohými cestami a jednou z nich byly i konstelace. Možnost podívat se do mého dětství, co člověk zapomněl nebo vědomě či nevědomě vytěsnil. Nebo ještě někam dál do minulosti. V tu chvíli je to 13. komnata , která se otevře a tím nastíní nebo odhalí příčiny. Nenašla jsem nic nového k objevení, jen jsem se s tím ztotožnila a po své vlastní zkušenosti se o to dělím.

Díky za pohled dovnitř! Nedá se popsat, natož vysvětlit, jak to funguje, ale když to k sobě pustíte, tak se vám to vrátí. Ale toho se právě spousta lidí bojí. Otevřít se sami sobě a věřit si. Milovat se a přijmou se takoví, jací jsme. Vidět se v  nepokřiveném zrcadle. Pak jsme teprve schopni vidět okolní svět takový, jaký je, a chápat (nebo se alespoň pokusit chápat), co vede ostatní k jejich chování a k jejich reakcím.

Všichni hledáme svou druhou půlku (ne vždy to musí znamenat milostný vztah) a snažíme se najít  vnitřní klid a štěstí, které druhý den nezmizí, ale vydrží i bouřku v práci, hádku s kamarádkou, rozepři s rodiči nebo prostě nepochopení jako takové.

Na své cestě jsem zjistila, že všechno bylo, je a bude přesně tak, jak má být.

Dnes je mi 36, stále bez  pana Božského, ale poprvé si to užívám a žiju ze dne na den s prožitky, jaké jsem předtím nezažívala. Vím, že jsem změnila vnímání sebe a tím i svého okolí. Čekám, až mě objeví ten, který doplní mou podstatu a spolu vytvoříme další kousek již zmiňovaného puzzle. Puzzle naší planety a společného bytí. Teď to zní trochu jako inzerát :-)

Tímto popisem mé cesty k sobě sama jsem chtěla říci vlastně jen jedno, a inspiroval mě k tomu tento článek. Moje zkušenost je, že v každém věku, ve kterém jsem něco řešila, se mi dostalo toho nejlepšího, co jsem byla zrovna schopná pobrat a k čemu mě má vlastní vnitřní autorita dopostrkala. I ti psychologové jsou jen lidé a podávají rady, které jsou momentálně pro aktuální stav klienta nejvhodnější.

Také v knížkách mě vždycky oslovilo to, co jsem v danou chvíli byla schopná pochopit – a když jsem například Moc přítomného okamžiku Eckharta Tolleho znovu otevřela po letech, byla bych přísahala, že knížku mezitím někdo přepsal. Teprve teď chápu, co je v ní napsáno, nebo aspoň většinu z toho.

Na své cestě jsem zjistila, že všechno bylo, je a bude přesně tak, jak má být. Věřím, že by moje slova mohla být nápomocná druhým k utříbení jejich vlastních myšlenek a malému nasměrování jejich vlastní cesty společného bytí.

Andrea, čtenářka Psychologie.cz

Chcete‑li se podělit o svůj příběh formou článku, napište nám na mail redakce@psychologie.cz