Sexualita, pohlavnost, erotika, smyslnost, zkrátka vše, co patří k člověku jako párovému tvoru, je důležitou součástí našich životů – ať chceme, nebo nechceme, ať tuto svou stránku rozvíjíme, nebo se k ní stavíme s určitou předpojatostí, opatrností či studem. Tento projev životní síly, schopné tvořit další život, je to, čím se naše partnerské vztahy odlišují od vztahů kamarádských (pomineme‑li známý jev současnosti „kamarád/ka s výhodami“). Často je hlavní příčinou partnerských neshod a nespokojenosti. Je tomu tak proto, že nejde jen o naši živočišnost a zachování druhu, ale také o most k intimitě, souznění, otevření se nejen druhému, ale i sobě, radosti, potěšení a hlubokému pocitu pohody.

Když s klienty mluvím o jejich sexuálním životě a jeho oživení či rozšíření možností, doporučuji často knihu s názvem Sex je umět, chtít a vědět od Paula Joannidese. Pokládám ji za jednu z nejkvalitnějších, která u nás v této oblasti vyšla. Nemusíte se v ní prokousávat nánosem jiné kultury (tantra) ani odborným jazykem, tak typickým pro publikace o poruchách či deviacích sexuálního života.

Autoři se věnují především „normálnímu“ sexuálnímu prožitku a sdílejí zkušenosti, které by rádi měli, když jim bylo dvacet. Knížka je psána s nadhledem, vtipně a přesto odborně. A tak než znovu vytvářet již popsané, dovolím si můj příspěvek k rozvoji sexuálního života pojmout jako doporučení této vydařené publikace.

Kniha je psána populárně naučnou (naučnou proto, že je možné se z ní něco naučit) formou, obecné úvahy jsou vždy proloženy množstvím konkrétních tipů a triků ke zkvalitnění nejen prožitku sexuality, ale i ke zkvalitnění partnerského vztahu, v jehož rámci se sex jako činnost nejčastěji odehrává. Cílem je podle autorů především odhalit „nepoznaná zákoutí poskytování a přijímání rozkoše a potěšení ze sexu“.

Je dobré občas přinést do našeho sexuálního života něco nového. Nemusí jít vždy o novou techniku, ale třeba jen jiný způsob kontaktu, slov, prožitku…

Správný prstoklad, zóny slasti, orální i anální sex, méně obvyklé praktiky, sny a fantazie, udělej si sám, sexuální pomůcky, ochrana proti početí, umělé přerušení těhotenství, to jsou některá témata, jimž je v pětisetstránkové knize věnována pozornost.

Mým záměrem je především dát nahlédnout do široké studnice této publikace a upozornit případného čtenáře nejen na dobrou praktickou využitelnost nápadů, ale i na pohled ukrytý mezi řádky. Tedy že sexuální činnost může být zdrojem nejen velké zábavy a potěšení, ale hlavně prohloubení mezilidských vztahů.

Stereotyp již narušil mnohá (jinak dobře fungující) partnerství a stejně jako nemůžeme jíst třikrát týdně smažák, je dobré občas přinést do našeho sexuálního života něco nového. Nemusí jít vždy o novou techniku, ale třeba jen jiný způsob kontaktu, slov, prožitku: s pohledem do očí či bez, s hudbou nebo bez, ve tmě nebo za světla, v posteli nebo v kuchyni, doma nebo venku…

Předehra, svlékání a nejlepší přítel muže

Jako ukázku stylu knihy nabízím pohled na předehru: „Ze samotné filosofie předehry bohužel vyplývá, že vzájemné mazlení je jen o málo více než zahřívací kolo před pohlavním stykem. Nesmysl. Po něžných polibcích a dotecích nemusí nutně následovat soulož, aby teprve jí získaly na významu a prokázala se jejich nezbytnost. Kdepak, jsou stejně důležité, ne‑li důležitější, než samotné milování.“

Ve skutečnosti je předehra skoro vše, co se odehrává mezi partnery: to, jak si navzájem oba naslouchají či ne, jak se o sebe pečují a věnují si pozornost, dochází‑li k mimovolným láskyplným dotekům i mimo kontext ložnice, ale třeba i cestou do sklepa pro brambory atd.

I svlékání je možno prožívat v širších možnostech než jen za účelem dosažení orgasmu. Společné zkoumání zkušeností dotyku lidských těl, ale i zkušenost „emocionální nahoty“, otevření se druhému, komunikace o obavách souvisejících s pohledem na své tělo, to vše jsou jen střípky toho, jak může pomalé (či rychlé) svlékání jednoho či obou partnerů přispět k větší intimitě. A to přesto, že většina z nás je se svým tělem do nějaké míry nespokojená (pokud to o vás neplatí, gratuluji).

Strach ze selhání a nepodání výkonu navíc nemusí přicházet od našich partnerek, ale spíše zevnitř, z našich hluboce zakořeněných představ, že správný muž je „vždy připraven“.

V kapitole věnované mužskému pohlavnímu údu (psané především pro ženy) autoři upozorňují, že je až neskutečné, jak vážně je pánové berou, jak velikou důležitost jim připisují. Důvody jsou však nasnadě: „Penis je jediná hračka z dětství, která muže doprovází celý život a je mu neustále k dispozici. Je zdrojem potěšení, když za ni tahá, neustále mění tvar a velikost a podněty pro její oživení přicházejí z říše pocitů a smyslového vnímání.“

Navíc se ho dotýká nejen ráno a večer, ale i při každém močení (tedy několikrát denně) spojeném třeba i se „střílením“ po pomyslných cílech (nebo s honěním špačka cigarety v pisoáru), což je činnost pro ženy možná málo pochopitelná, ale mužům „napomáhá k dosažení značného stupně familiarity, přátelství a dokonce určitého vzájemného pouta mezi ním a jeho penisem“. Pobavila mě věta: „Když je život plný zoufalství, pak jediné, v čem muž obvykle spolehlivě nalézá útěchu, je jeho penis.“

Na druhou stranu spíše smutek vyvolává upozornění, že společnost nás učí, že sexuální soulad mezi mužem a ženou závisí na schopnosti muže dosáhnout a udržet erekci. Existují také muži, kteří se přespříliš zhlédli ve svém orgánu mužskosti a nevnímají pak moc partnerku, ale spíše sebe. Někteří pánové také „ztrácejí emocionální kontakt s partnerkou ve chvíli, kdy do ní vstoupí… Milování se redukuje na pohyb pístu ve válci, kdy muž používá soulož jako nástroj k prokazování toho, že tam dole opravdu za něco stojí.“

Strach ze selhání a nepodání výkonu navíc nemusí přicházet od našich partnerek, ale spíše zevnitř, z našich hluboce zakořeněných představ, že správný muž je „vždy připraven“. A když není, pociťuje to jako zklamání (a to i v případě věku nad 60, jak jsem několikrát v terapii slyšel).

Méně známým aspektem erekce je to, že když se dostaví, neznamená nutně mužovo vzrušení. V případě ranních erekcí se např. žena může snažit vyhovět muži, o kterém si myslí, že je vzrušený, a může tak dojít k mnohým nepříjemným situacím. Erekce je, jak známo, jev dočasný a ovlivnitelný mnoha okolnostmi a příčinami, jimž jsou věnovány mnohastránkové studie.

Sexuální život by se neměl točit výhradně kolem něčeho tak vrtkavého, jako je mužská erekce. Vždy existuje mnoho dalších způsobů sexuálního i emocionálního uspokojení. Jinými slovy: „Nikdy, opravdu nikdy nedopusťte, aby vám vzdorovitý penis pokazil náladu.“

Bod G, Ježíšek a orgasmus

Sexuální anatomii ženy přenechávám odborným publikacím, z praktického pohledu je důležité, že „neexistuje dvojice žen, které by byly ze sexuálního hlediska vybaveny úplně stejně. Každá žena musí sama prozkoumat svůj jedinečný erotický vesmír.“ Podobné je to i „se slavným bodem G, se kterým se to má jako s Ježíškem. Někteří na něj přísahají, podle jiných neexistuje“.

Pravděpodobně mají ženy, které cítí větší vzrušivost v této oblasti, více nervových zakončení, zatímco jsou i takové, kterým bychom mohli bod G stimulovat měsíc a viditelně významnějších rozdílů v ženině vzrušení bychom nedosáhli.

Zdá se tedy, že neexistuje žádný jednoznačný návod, kterým by žena byla vždy přivedena k vyvrcholení. Znalost své citlivosti a ochota o ní s partnerem komunikovat je jeden aspekt, dalším je ochota partnera respektovat rytmus partnerky, učit se větší něžnosti nebo naopak tvrdosti. Jako ve všem i zde platí: mluvte spolu a nebojte se vyjádřit „tajná“ přání.

Mnohokrát jsem se setkal s tím, že partnerům spíše než sex sám o sobě chybí nějaká míra intimity, sdílení a hlubokého přijetí.

Orgasmus. Vyhledejte v nějaké odborné knize definici orgasmu, a povětšinou vás přejde chuť na sex. Proto oceňuji tuto definici: „Nejlepší způsob, jak definovat orgasmus, je vložit ruku do kalhot a nějaký si přivodit.“ Zajímavý je poznatek, že „někteří lidé mohou prožít sexuální vyvrcholení při absenci genitální stimulace, ale i zcela spontánně bez jediné ‚hříšné‘ myšlenky či představy… k orgasmu tedy přispívá něco jiného než jen bezprostřední kontakt s pohlavními orgány“.

Píšu to především proto, že výše zmíněné může znamenat, „že i mnozí z nás by mohli dosahovat většího erotického potěšení prostřednictvím jiných částí těla“. Ne nadarmo se říká, že největší sexuální orgán nemáme mezi nohama, ale mezi ušima. Nevěříte‑li, zavřete si na chvilku oči a pusťte si fantazii na špacír. Kromě chvilkového odpočinku tak můžete zažít, že naše fantazie a představivost dělá něco nejen s vnitřním prožitkem, ale i s odpovídající tělovou reakcí. Možná by stálo za to vyzkoušet sílu našich představ, až budeme příště poskytovat a přijímat erotické potěšení v našem partnerském vztahu.

Úchylka, nebo přirozenost?

Autoři se zabývají i některými projevy lidské psychiky, které mohou (ale také nemusí) stát v cestě uspokojivému sexuálnímu životu. Od stydlivosti přes tendence naplňovat prázdná místa sexuálními zážitky na jednu noc a nedůvěru v sebe a ve svůj vzhled až k předsudkům o druhém pohlaví a přátelství mezi mužem a ženou bez sexuálního náboje.

Někdy se také stává, že potřebujeme spíše někomu spočinout v náručí, aby nás podržel v těžší chvilce. Ze strachu z neznámého pak spíše iniciujeme sex, zatímco většinou toužíme po něžnosti a intimitě. Není se pak co divit, že jednou z nejčastějších terapeutických zakázek je nevěra.

Mnohokrát jsem se setkal s tím, že partnerům spíše než sex sám o sobě chybí nějaká míra intimity, sdílení a hlubokého přijetí. A protože tyto silné pocity patří k začátkům vztahů, kdy fascinace druhým je na hony vzdálená skutečné intimitě, končíme pak v různě zamotaných vztahových trojúhelnících a čtyřúhelnících.

To, co nám osobně může připadat nenormální až úchylné, může být prosté, i když nezvyklé vyjádření sexuality jedince.

V kapitole věnované kultuře a úchylkám mě zaujal názor, že se zdá, že muži jsou k sexuálním úchylkám náchylnější než ženy. Především pak z toho důvodu, že společenský úzus vnímá muže a ženy jinak, ženám toleruje to, co by u muže označila už za úchylku. „Žena, která má ve zvyku svlékat se před otevřeným oknem, je vítaným zdrojem zábavy všech sousedů, což dvojnásob platí pro dámy, které si hrají s vlastním tělem… Muž, který dělá totéž, je považován za perverzního.“

To, co nám osobně může připadat nenormální až úchylné, může být prosté, i když nezvyklé vyjádření sexuality jedince. Mezi tyto praktiky patří třeba lehká bondáž, která znamená „omezení pohybu nebo aplikaci jisté míry bolesti nebo ponížení či pokoření osobnosti způsobem, který někteří lidé považují za erotický nebo sexuálně uspokojující“.

V praxi jde o lehce svázané ruce či nohy, v kteréžto pozici dochází k sexuální stimulaci. Jedinec se může v podřízené roli „oběti“ cítit velice dobře (nemusí řešit svoji aktivitu a třeba i obavy s ní spojené), ale také nemusí, což ale překračuje rámec tohoto článku.

Samoobsluha je také dobrý obchod

Co se týče onanie (či masturbace), zaujala mě myšlenka, že pokud „při masturbaci používáte stále stejný hmat a rytmus, hrozí nebezpečí, že své tělo vycvičíte tak, aby pokaždé očekávalo právě toto a nic jiného“. I v této bohulibé činnosti je dobré být tvořiví a otevření novým možnostem.

Platí to i pro muže, kteří při onanii často bezdůvodně spěchají, ať už proto, že se chtějí rychle a bez čekání dostat až k slasti nejvyšší, nebo jde o otázku nedostatku soukromí a zvyku z mládí (vojna, internáty), kde šlo hlavně o to nebýt přistižen s rozpumpovanou rukou a v hlasitých výkřicích. „Jenže pokud se muž při sebeukájení řídí základní rovnicí masturbační relativity M = R x T (masturbace se rovná součinu rychlosti a ticha), značně sám sebe ochuzuje.“

Dovolit si vnímání i jemnějších stimulů a prodlužování sexuální rozkoše v masturbaci se tak může stát výborným základním kamenem prodlužování rozkoše s partnerkou a možná i cestou k jejímu lepšímu uspokojení.

Mohl bych psát dál a dál, ale podstatnější je vlastní zkušenost a otvírání se zdrojům, které máme ve svých tělech. Čiňme tak zdravě, odpovědně a s radostí…

Sex je všude, kromě toho, kde by měl skutečně být – v našich intimních vztazích: Nesvobodní uprostřed sexuální svobody