Pracuji jako psychoterapeut a opakovaně se u svých klientů setkávám s pocity studu nebo trapnosti za to, že psychoterapii podstupují. A co vy? Zkuste si představit, že chodíte k psychoterapeutovi. Jaké by to bylo pro vás? Jak byste se cítili před přáteli, v rodině, v zaměstnání? Třeba do terapie skutečně chodíte nebo jste chodili. Jak se cítíte nebo jste se cítili před ostatními? Možná jste s tím „v pohodě“, ale dovedu si představit, že ne pro každého (a ne před každým) je snadné o takové zkušenosti mluvit, sdílet ji, být v tom otevřený. Mohou se objevit obavy z toho, co by na to ostatní řekli, jak by reagovali, co by si mysleli.
O každé oblasti existuje nějaké obecně rozšířené povědomí. Stejně tak u psychoterapie. Individuální pohledy se mohou různit, nicméně je tu určité nastavení, tendence, vliv, který ve společnosti určuje, jak na danou oblast lidé pohlížejí, jak o ní přemýšlejí a mluví. Někdy se tomuto nastavení říká diskurz. Diskurz spojuje asociace a chápání určité oblasti a vychází z aktuální doby.
Zkusme se zamyslet, jak asi mají lidé sklon chápat psychoterapii.
- Je to léčba bláznů?
- Je to služba pro ty, kdo něco nedokázali zvládnout sami?
- Je to forma rozvíjení se?
- Je to věc užitečná k tomu, abychom z „nenormálů“ dělali „normály“?
- Je určena lidem, kteří selhali, jsou slabí nebo přecitlivělí?
- Je to práce pro ty, kdo neumí nic jiného než dělat hmm, hmm (a ještě za to mají zaplaceno)?
- Je to obor, který pomáhá lidem žít lépe a vyrovnat se s tím, co je potkalo, co je aktuálně trápí?
Řekl bych, že obecné povědomí je spíše stigmatizující. Je prostě snadnější říct, že chodím každý týden plavat a dělám tak něco pro své tělo, než že chodím každý týden ke svému terapeutovi a dělám tak něco pro svou mysl.
Co nám dospělí neřekli
Překvapuje mě, jak často se lidé cítí hloupě za to, že psychoterapii využívají, jak se stydí nebo je to pro ně známkou osobního selhání. Po ulicích chodí lidé s různými osobními potížemi a trápeními, radostmi a starostmi. Všichni se během života setkáváme se situacemi, které vyžadují, abychom se s nimi vyrovnali, překonali je, našli skrze ně cestu. A ne všichni jsme získali během svého života dostatek výbavy, která by nám pomáhala obtíže překonávat.
Naučili nás počítat, ale ne počítat s tím, jak těžké to někdy může být. Naučili nás číst, ale ne číst v mezilidských vztazích.
Ne vždy máme rodiče, kteří nám dali dostatek lásky a pozornosti k tomu, abychom se o tento vklad mohli později opřít. Možná měli dost co dělat sami se sebou. Nejspíš se snažili, co to šlo, v rámci svých možností, a zbytek je na nás. Ani ve škole nás nenaučili mnoho o tom, jak zvládat všemožné situace, se kterými se v životě setkáváme. Naučili nás počítat, ale ne počítat s tím, jak těžké to někdy může být. Naučili nás číst, ale ne číst v mezilidských vztazích. Učili jsme se chápat historii lidstva, ale nikdo nás neučil chápat naši vlastní historii a to, jaký dopad má na naši přítomnost.
Proto je na místě mít k dispozici prostředky, které to, co nám k vyváženému žití chybí, mohou doplnit. Může jít o dobrou literaturu věnující se lidskému růstu, oporu v přátelích, sebezkušenostní a rozvojové kurzy a skupiny, získání rozhledu díky cestování – a také o psychoterapii.
Cesta ke změně
Tady se dostávám k tomu, jak se dívám na psychoterapii. Je podle mě prostředkem, jak v životě doplnit to, co nám chybí. Prostředkem, jak k tomu nacházet cestu, jak se vyrovnat s tím, co nejde změnit. Je cestou k objevování nových možností, skrytých zdrojů, nevyužitého potenciálu v nás. Vyžaduje upřímnost k sobě, ochotu zkoumat sebe sama, poznávat, hledat nové cesty a vyžaduje odvahu skutečně něco udělat.
Už samotné rozhodnutí se na psychoterapeuta obrátit je uvědomělou akcí na základě zhodnocení vlastní situace. A je odvážným krokem. Obdivuji každého, kdo se odhodlá k psychoterapeutovi jít. Jsem si vědom, že není snadné se k tomu rozhodnout, zvednout telefon, napsat e mail a především… přijít na první setkání, kde najednou mluvíte o svém prožívání tak, jak jste o něm možná nikde jinde s nikým jiným nemluvili. A tím cesta ke změně teprve začíná. Práce na sobě vyžaduje mnohdy odhodlání, trpělivost, může být bolestná. Nicméně přináší často úlevu, je obohacující, osvobozující.
Když je klient motivovaný, pro terapii připravený a vhodný, terapeut a jeho styl práce mu sedne a společně pracují dostatečně dlouho na změně, tak je jí většinou dosaženo.
Vážím si těch, kteří tuto cestu podstupují, vědom si toho, že není vždy lehká. Jsem pravděpodobně zasažen profesionální deformací, ale někdy mi přijde opravdu škoda, že mnoho lidí své trápení, bolest, zatrpklost, zacyklení se v destruktivních vzorcích nese životem i tehdy, kdy by bylo možné je odžít a odložit, vystoupit z nich nebo alespoň zmírnit jejich dopad a objevit nové možnosti.
Netvrdím, že psychoterapie je všespasitelná. Má své meze. Důležitým kritériem je závažnost potíží. Například u duševních onemocnění v pásmu psychóz, jako jsou různé druhy schizofrenií, není možné počítat s úplným vyléčením jen díky psychoterapii. Zde je třeba také medikace a širší spolupráce s rodinou (a i přesto je vyléčení zpravidla uváděno jen u třetiny nemocných po první epizodě). U většiny potíží také záleží na tom, do jaké míry jsme na spolupráci nastaveni a připraveni.
Objevit svou Ameriku
V odborné literatuře se mluví o fázích změny, které mají dopad na účinnost psychoterapie. Jinak bude v terapii postupovat klient, který změnu teprve zvažuje, jinak klient, který je k ní rozhodnut. V obou případech však může rozhovor s terapeutem pomoci se posouvat dál.
V terapii hraje také roli to, jak vnímáme své možnosti ovlivnit danou situaci. Ze sociální psychologie je známa teorie locus of control, která mluví o tom, do jaké míry přikládáme výsledky své činnosti sami sobě a do jaké vnějším okolnostem mimo naši kontrolu. Pro terapii je samozřejmě výhodnější startovní pozicí, když přisuzujeme více kontroly sami sobě. Nakonec terapie kromě jiného vede k většímu převzetí odpovědnosti za sebe sama. Ale někdy může být nadměrný pocit, že za vše si můžeme sami, který obrátíme proti sobě, naopak problémem.
Kolumbus vyplul na moře, aby našel novou cestu do Indie. I přesto, že nedorazil do plánované destinace, je jeho cesta považována za úspěšnou.
I přes zmíněná ale, kterých by se dalo najít jistě mnohem více, jsem přesvědčen, že když je klient motivovaný, pro terapii připravený a vhodný, terapeut a jeho styl práce mu sedne a společně pracují dostatečně dlouho na změně, tak je jí většinou dosaženo. I když změna může někdy vypadat jinak, než na začátku očekáváme.
Moc se mi líbí metafora britského psychoterapeuta Kena Evanse, který psychoterapeutický proces přirovnává k cestě Kryštofa Kolumba. Ten vyplul na moře, aby našel novou cestu do Indie. Jednou vál vítr do plachet a cesta ubíhala, jindy strávily lodě týdny v bezvětří, pak přišly bouře nebo se místo počasí bouřila posádka. A nakonec nedorazil do Indie, ale objevil Ameriku. I přesto, že nedorazil do plánované destinace, je jeho cesta považována za úspěšnou.
Stejně tak klient v psychoterapii se může zpočátku vydat na cestu s určitou představou, co by chtěl získat nebo čeho by se chtěl naopak zbavit. A pak cestou objevuje sám sebe v jiných souvislostech, jeho očekávání či přesvědčení se mění. Během procesu mohou nastat období, kdy cítí vítr v plachtách, která mohou být vystřídána pochybnostmi, beznadějí, pocitem, že se nikam nepohne. Někdy se posádka bouří, když si říká, že tohle už nemá cenu, je to příliš těžké… a jindy s radostí oslavuje nově objevená území vlastní zkušenosti. S čím nakonec člověk z terapie odchází, může být od počátečního očekávání v mnoha ohledech odlišné. Nicméně doufám, že většinou odchází vnitřně obohacen a posílen.
Může se vám zdát, že v tomto článku psychoterapii propaguji. A vlastně je to tak. Myslím, že když si vyberete terapeuta s patřičným vzděláním, který vám sedí, je psychoterapie skutečně cestou k pozitivní změně. Vyzkoušel jsem to sám na sobě, vidím to u svých klientů, slyším to od kolegů, čtu o tom ve výzkumech zaměřených na účinnost psychoterapie. Mohl bych říct, že v psychoterapii věřím. Ale lepší formulací asi je, že dobré psychoterapii důvěřuji na základě zkušenosti.
