„Potřeboval bych, abys všeho nechala a vrhla se tohle.“ Na stůl pleskly objemné desky. „Nějak to shrň. Propoj to s demografickými daty a dej to do prezentace v angličtině. Klidně si pak vezmi volno, kolik budeš potřebovat.“ Byly dvě hodiny odpoledne, právě jsem vypínala počítač a chystala se na schůzku s klientem. „Zruš všechno, co máš, do zítřka do oběda to potřebuji mít na stole. Je to důležité. Jde o veliký kšeft.“ A dveře se zavřely.
Co teď? Studie v deskách obsahovala téměř 300 stran hustě psaného textu a grafů. Cítila jsem rychle se blížící paniku. To se přece nedá zvládnout?
Ale dá, našeptávala mi ukázněná loajalita. No tak si sedneš na zadek a nevstaneš, dokud to nedoděláš. Do 22:00 máš osm hodin času, 50 stran za šedesát minut proběhneš a ještě máš rezervu na prezentaci. To by asi šlo, uklidňovala jsem se. A když to nepůjde, ať si mě třeba zastřelí (nemyslela jsem to doslova).
Podlehla jsem myšlence, že bych se měla obklopit vším potřebným, a vyrazila jsem pro kafe. Až v kuchyňce jsem si uvědomila, že bičování mozku kofeinem mě nezachrání, pokud mu nevytvořím takové podmínky, aby se mu dobře přemýšlelo. Chybělo málo, a dopustila jsem se fatálních chyb.
Nevstaneš, dokud to nedoděláš!
Víme už od školy, jak i krátká přestávka dokáže osvěžit. Na základní, na střední, na vysoké, ale i při dalším vzdělávání se nepřekračuje limit 90 minut pro soustředěnou práci mozku, a pak následuje přestávka alespoň 15 minut. Jinak účastníci ztrácejí schopnost vnímat.
Mozku prospívá pravidelné a důsledné střídání práce a odpočinku, ale neumí si o to říct. Profesionálové to respektují, a proto jsou schopni podávat špičkové výkony.
Mozek mlsá rád. Právě touha po dopaminové náloži je příčinou, proč má tendenci velké úkoly odsouvat.
Jak je možné, že při duševní práci na přestávky nikdo moc nemyslí? Každý ví, že unavené svaly dělají chyby, a to jak při manuální práci, tak i u sportu. Také každý ví, že mozek je něco víc než jen sval. Je to řídící centrum, které spotřebuje téměř 20 % energie celého těla.
Ale když se mu jí nedostává, málokdo je schopen si uvědomit, že právě přehodil výhybku z tvůrčího procesu na osvědčené a opakující se postupy. Že už jeho mozek nemá sílu, aby mohl těžce pracovat = budovat nová spojení v mozku = přemýšlet.
Zadarmo ani kuře nehrabe
Mozek potřebuje své úkoly dokončovat. Dočíst knížku, dokoukat film, dohrát hru, dopsat článek, dokončit puzzle, dovařit oběd. HOTOVO pro něj znamená příliv libých pocitů v mezolimbické dopaminové dráze, která hraje zásadní roli ve vzniku motivace, emocí, ale hlavně v systému potěšení a „odměn“. A mozek mlsá rád. Právě touha po dopaminové náloži je příčinou, proč má tendenci velké úkoly odsouvat. Jejich dokončení je příliš vzdálené a lákadel, jak se odměnit snadno a rychle, je přehršel.
Stává se ale, že nás potřeba mozku úkoly dokončovat dostane do opačného extrému. Aby se mohl co nejdříve poveselit, chce práci dodělat bez ohledu na kručení žaludku, noční hodinu a nespokojeného partnera. Sám si o přestávku neřekne. Určitě také znáte, jak si člověk myslí, že ještě udělá tohle a tohle, a místo pocitu dobře odvedené práce si přivodí stav úplného vyčerpání.
Dvakrát měř, jednou řež
Potřebuji se pořádně zamyslet. A tak jsem se nadechla a otevřela ty desky. Při pohledu na popsané stránky se o mě znovu pokusila panika.
Hele, tady mi píše kolegyně, hlásila ikonka vpravo dole, copak asi chce? Alespoň malý bonbónek z malé dokončené odpovědi, žadoní mozek. Mobilizací své soudnosti jsem se donutila zavřít všechna otevřená okna. Dále jsem se musela vyrovnat s pokušením zalít kytky a trochu si uklidit. Každá malá práce totiž slibovala mozku okamžitou odměnu. Já jsem mu místo toho neslíbila nic. Zatím.
Teprve tehdy, když zvolíme úplně jiný postup, než jsme zvyklí, se naučíme něco nového. Když si uvědomujeme, proč děláme, co děláme, a jaký má být výsledek.
Přemýšlení konečně začalo fungovat. Ještě než jsem začala číst tu protivnou studii, položil mi můj mozek zásadní otázku: Opravdu na to jdeš chytře?
Otázka mě inspirovala, abych přestala přemýšlet, jak tu práci zvládnu, a znovu se vrátila k zadání, co se po mně chce. Vysoký management nepotřebuje záplavu čísel, ale jednoduše uchopitelný příběh. Všeobecný přehled a souvislosti, které jsou důležité pro jeho další rozhodování.
Dokážu takový přehled zpracovat za pár hodin? Nabízí se vyjádření klasika: Napsal bych to kratší, ale nemám tolik času. Mně také chybí čas.
Rozhodující je výsledek
Jaké mám další možnosti? Nevím, jak vy, ale já si takovou otázku pokládám málokdy. Prostě jdu cestou, která mě napadne jako první, a čas k tomu přiřadím. Za jiných okolností bych si vyhradila dva až tři dny. To si teď nemůžu dovolit. Co by mi nejvíc pomohlo? Že najdu pomocníka ve světě kolektivní internetové inteligence, je víc než pravděpodobné.
Nebudu vás déle napínat – tu příšernou práci jsem zvládla v termínu, ale kolečka mozku se mi točila na plné obrátky. Samozřejmě neexistoval žádný zdroj, ze kterého bych udělala CTRL+C/CTRL+V, a musela jsem si dávat bedlivý pozor, co přesně hledám a jak s tím naložím, ale pořád bylo efektivnější využít polotovary připravené někým jiným, než kopat brambory na vlastním poli.
Duševní práce je těžko uchopitelná, pro její měření nám nepomůže ani krokoměr, ani siloměr, ale ani množství spotřebovaného času. Vždycky existují ještě jiné možnosti, než je prvotní nápad, a vyplatí se věnovat trochu času přemýšlení, která z nich je nejlepší. Času máme ve skutečnosti víc, než si myslíme, jen ho neumíme správně rozdělovat.
Opravdu na to jdeš chytře?
Mě zachránil intuitivní záblesk v kuchyňce, že kofeinová bomba, pevná vůle a disciplína nestačí. Na počítač jsem si přilepila otázku: Opravdu jdeš na to chytře? Heslo na umatlaném lístečku mě několikrát odvrátilo od rutinního postupu k novému zamyšlení.
Stresující zkušenost, když jde do tuhého, je příležitost k velkému učení. Většina z nás dělá stejné chyby, které sice nekladou výjimečné nároky na kondici mozku, ale žerou cenný čas. Teprve tehdy, když zvolíme úplně jiný postup, než jsme zvyklí, se naučíme něco nového. Když si uvědomujeme, proč děláme, co děláme, a jaký má být výsledek. Když si dokážeme položit sami sobě otázku: Miláčku, a myslíš si, že to děláš chytře?
Nebo když se dokážeme pochválit: Miláčku, tohle jsi udělal(a) dobře (vzkaz pro můj mozek)!
