K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Citlivé otázky

Jsou věci, o kterých se těžko mluví. Mlčení ale může bolet ještě víc.

Irena Teichmanová

Irena Teichmanová

11. 2. 2014

Proč je někdy tak těžké položit některé otázky? Proč váháme a čekáme na vhodný okamžik, který nepřichází? Máme otázku na jazyku, jen ji vyslovit, když nám v tom zabrání nějaká neviditelná síla, přes kterou to prostě nejde. Dovolím si tvrdit, že tou silou, která nás blokuje, je strach. A tak jeden mlčí, aby druhého nezranil. A ten druhý také mlčí, třeba jenom proto, že nechce obtěžovat svými problémy.

Předem chci upozornit, že tento článek není určen těm, kteří se bez zábran a většího váhání zeptají kohokoliv na cokoliv. Je spíše pro ty, kteří znají ten pocit nejistoty, zda se druhého zeptat na něco velmi osobního a citlivého v těžkých životních chvílích.

Jak projevit zájem a podpořit, jak být nablízku? Jak překonat onen zmiňovaný strach. A vlastně strach z čeho? Možná strach z toho, že druhého naší otázkou zraníme, rozpláčeme. Strach z toho, že když něco vyslovíme nahlas, stane se to najednou realitou, i když ono je to reálné už dávno. Strach z toho, co uslyšíme jako odpověď.

Jistě bychom mohli každý za sebe vyjmenovat témata, která jsou pro nás citlivá a o kterých neradi mluvíme, protože si nejsme jistí, jak. Některá témata se zdají být náročná pro většinu lidí. Může se zdát obtížné hovořit s někým, kdo prožil nějaké trauma (nehodu, přepadení, zneužívání), má vážný handicap, pokusil se o sebevraždu, je vážně nemocný a umírá, nebo s někým, kdo ztratil dítě.

Mlčení samo o sobě může být skvělý způsob, jak být s druhým člověkem. To však není tento případ. Čím déle mlčení trvá, tím se může stávat neprostupnějším.

A mohli bychom vyjmenovávat další a další situace, které život přináší. Jistě byste i ve vašich osobních a rodinných příbězích našli situace, které by to mohly ilustrovat. Já mohu pro představu uvést záměrně zjednodušené kratičké příběhy, které se v různých obměnách objevují v našich životech.

  • Babička je vážně nemocná, umírá. Všichni v rodině to vědí, jenom s ní o tom nikdo nemluví. Všichni se snaží se být veselí a „poctivě“ se vyhýbat tématu smrti.
  • Strýc byl hospitalizován na psychiatrii, protože slyší hlasy. Po návratu z nemocnice se všichni tváří jakoby nic, o jeho pobytu v léčebně se raději nemluví.
  • Kolegyně v práci má na rukou podlitiny a všichni si šeptají o tom, že její manžel je „trochu od rány“.

Jsem přesvědčená, že často se za hradbou mlčení skrývá právě nejistota a strach, jak v takových chvílích reagovat. Ponechávám stranou další možné faktory jako vlastní nereflektované strachy ze smrti, předsudky o duševních onemocněních, zkušenost z minulosti, co naše otázka způsobila.

Pokud se však něco takového týká někoho blízkého, stojíme najednou před otázkou: zeptat se, nebo raději mlčet?

Mlčeti zlato?

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

Se známým rčením souhlasím, pokud ale mlčení trvá příliš dlouho a je těžko prolomitelné, může se stát hradbou oddělující od sebe dva lidi, kterým na sobě záleží. A tak jeden mlčí, aby druhého nezranil. A ten druhý také mlčí, třeba jenom proto, že nechce obtěžovat svými problémy. Dá se říct, že není dobré v tomto nejistém mlčení setrvávat příliš dlouho.

Mlčení samo o sobě může být skvělý způsob, jak být s druhým člověkem. To však není tento případ. Čím déle mlčení trvá, tím se může stávat neprostupnějším. Pokud se nám podaří hned z počátku „otevřít dveře“ otázkou, dává nám to svobodný prostor pro otevřenou komunikaci.

Přiznejte svoje pocity, svoji nejistotu. Třeba to, že se o druhého bojíte a nevíte, zda se můžete na takové věci ptát.

Zároveň však musíme počítat i s tím, že druhý třeba nebude chtít odpovědět a ty pomyslné dveře zase zavře. Tak je to také v pořádku. Každý si určuje sám za sebe své hranice. Anebo naopak, může těmi dveřmi projít a můžete se setkat.

Jsem zastáncem „otevřených dveří“. Zároveň však vím, jak je to těžké, když se to týká našich blízkých. Jak může být obtížné, když jsme zaplaveni všemožnými pocity, hledat ta správná slova. Věřím však, že citlivou otázkou neublížíme. Zároveň zdůrazňuji ono slovo citlivou. Dá se jistě zeptat různě a mnohdy to je všelijak, jen ne citlivě.

Nezalekněte se však v tomto bodě a nezpochybňujte to, zda je vaše otázka dostatečně citlivá. Důležitý je totiž záměr. Pokud se ptáte z touhy pomoci, být druhému oporou a vyslechnout ho a jste-li vybaveni alespoň základní lidskou empatií, pak se nemáte čeho bát. Druhý vycítí váš záměr a na skladbě slov nebude až tak záležet.

Jak „otevřít dveře“ k citlivému tématu

  • Nejprve se zaměřte na sebe. Na to, jak se cítíte vy sami. Z čeho máte obavy? Co vás naopak může povzbudit?
  • Vyberte vhodnou chvíli. Nejlépe, když jste s dotyčným sami, v relativním klidu. Mluvíte-li po telefonu, vymezte si na to čas a klidné místo.
  • Poslouchejte, buďte pozorní k tomu, co vám druhý říká. Možná vám nabízí možnosti k tomu, na co se ptát. Nechte se vést.
  • Přiznejte svoje pocity, svoji nejistotu. Třeba to, že se o druhého bojíte a nevíte, zda se můžete na takové věci ptát. Pro otevření  hovoru je klidně možné říct …nevím, pořád váhám, jestli se můžu zeptat ….nejsem si totiž jistá, jestli o tom chceš mluvit…. když tak mě zastav… nebo mám strach se zeptat, ale ještě větší strach mám z toho, že bychom měli mezi sebou něco, o čem není možné mluvit. Nebo řekněte cokoliv jiného, co popíše vaše pocity vašimi slovy.
  • Ptejte se jednoduše. Zbytečně otázku nekomplikujte, nezabalujte. Čím jednodušeji, tím lépe. Co se děje? Co se stalo? Jaké to pro tebe bylo? Máš strach? Co tím myslíš? Mluvíš o tom, že bys mohl umřít? Ublížil ti?
  • Buďte připraveni na to, že druhý může odmítnout odpovědět, nebude chtít o citlivém tématu mluvit. Respektujte to. V každém případě vy jste ze svojí strany prostor pro komunikaci otevřeli.
  • Vyjádřete ochotu naslouchat, až na to bude druhý nastavený, až se bude chtít svěřit.
  • Snažte se nehodnotit, nekritizovat, planě neutěšujte. Buďte s druhým a naslouchejte.

Možná si říkáte, o čem to tady mluví, vždyť to nevypadá tak složitě. Máte pravdu, není to nic složitého a vysoce odborného, jen překonat tu neviditelnou sílu….

Diskuse 0