S látkami, jež rozšiřují vědomí, se experimentovalo vždy a pravděpodobně tomu bude stejně i nadále. V terapeutické praxi se tak objevuje čím dál více lidí, kteří prožívají náročné stavy související s jejich psychedelickými zážitky, ať už v ceremoniálním, nebo rekreačním kontextu. Dříve se lidé o svých zkušenostech spíše zdráhali mluvit, v současnosti ale probíhá několik výzkumů o možném pozitivním vlivu těchto látek na depresi, úzkosti či léčbu posttraumatického stresového syndromu, a tak se otevírá pole pro větší otevřenost a sdílení. To je potřebné a možná i nezbytné k adekvátní a bezpečné práci se sebou.
Protože když si kupříkladu vezmeme 300 mikrogramů LSD, dojde ke zcela zásadní proměně vnímání reality i sebe sama. A to může být zážitek otřásající samými základy toho, kdo si myslíme, že jsme. Můžeme prožít úplnou ztrátu jistoty a bezpečí, může se zcela proměnit naše vnímání – budeme třeba vidět věci, které jiní nevidí, slyšet hlasy, které jiní neslyší.
Psychika má za normálních okolností obranné mechanismy, které chrání naši integritu. Když si ale změníme vědomí za pomoci nějaké látky, tyto mechanismy se dočasně vypnou a nám se může z nevědomí vyplavit, co jsme potlačili. A na to prostě není člověk, který si dá odpoledního tripa, připravený. Takoví lidé mohou končit v psychiatrických léčebnách, protože vykazují psychotické symptomy, pro které nemáme v naší kultuře odpovídající pozitivní rámec.
Tento článek není míněn jako podpora k experimentům s psychedeliky. Ani jako návod, jak zvládnout probíhající zkušenost. O důležitosti setu (vnitřního nastavení) a settingu (nastavení prostředí) si můžete přečíst jinde. Přestože užití psychedelik může být potenciálně přínosné, reálná rizika pro psychické zdraví zde jsou (nemluvě o legálních). Zvláště pokud je lidé užívají sami, lehkovážně a/nebo mimo chráněný kontext.
I zkušení cestovatelé mohou být zaskočeni silou zážitku, který v nich otevře něco, na co nebyli připraveni. Zmatek, existenciální strach, neschopnost navázat uspokojivé vztahy a další potíže je mohou provázet dlouhé týdny, měsíce až roky po jejich psychedelickém zážitku. Proto je extrémně důležité o svém procesu s někým mluvit.
Co tedy je integrace psychedelické zkušenosti?
Předně je třeba si říct, že je to terapeutická práce probíhající po proběhlém zážitku. Není to psychedelická terapie, nedochází k podávání těchto látek ani k podpoře v jejich užívání.
Naopak: Je to vytvoření bezpečného prostoru, v rámci kterého můžeme lépe:
- reflektovat proběhlý proces a/nebo mu porozumět
- zpracovávat témata, která naše psychedelické sezení otevřelo
- udržet, přenést a zakotvit pozitivní zkušenost do našeho běžného fungování
- vidět a uvolnit obtěžující či narušující myšlenky a emoce, které v nás byly i před psychedelickým zážitkem, ale byly jím zesíleny či vyneseny na povrch vědomí
- rozšířit a posílit svou psychickou odolnost a kapacitu pro rozšířené stavy vědomí (které mohou nastat i bez užití psychedelik)
Základem péče je pozitivní kontext, v rámci něhož jsou vítané všechny aspekty našich životů. A vědomí, že rozšířené stavy vědomí v sobě skrývají možnost hlubokého až zásadního léčení. Ale aby mohlo dojít k léčivé transformaci (nejen) našich bolavých míst, která je trvalejšího charakteru, bývá následná pozornost zásadním momentem.
Dalo by se říci, že následná péče a integrační práce by měla být nedílnou součástí zážitků přesahujících naši běžnou zkušenost. Mezi psychedelickými zážitky by měla být dostatečná pauza, aby bylo možné vtělit nové vhledy a zkušenost do dosavadního způsobu fungování.
Často se však děje to, že psychedelický zážitek se stává cílem sám o sobě. Že lidé ve snaze zrychlit osobní zrání nebo od základů vyléčit nějaký neurotický vzorec opakovaně a brzy za sebou vstupují do změněných stavů vědomí za pomoci různých látek. Na vstřebání se tak nedostává času ani pozornosti.
Touha po rychlé změně bez velké práce je pochopitelná a v souladu s duchem naší kultury zaměřené na efektivitu a snadnou cestu.
Je to sice vysoce individuální a může být období, kdy intenzivní práce může být prospěšná, ale po ní by měla následovat stejně tak fáze integrační a psychoterapeutická. Protože sami sebe stejně nemůžeme přeskočit a některé věci zkrátka neurychlíme, i kdybychom stokrát chtěli.
Zde bych rád citoval zenového mistra Ama Samyho: Protože vyrovnávání se s emočním životem a jeho léčením je často špinavý, bolestivý a dlouhodobý proces, mnoho duchovních cest se jej snaží obejít a skočit přímo do takzvaného duchovního světa. Říká se tomu “spirituální bypass”, jenž s sebou přináší riziko rozštěpení a disociace, nafouknutí ega a iluzi svobody. Pamatujme, že spirituální cesta není nic jiného než cesta skrze naše vlastní srdce, skrze jeho hory a údolí, temné lesy a silné spodní proudy, stejně jako skrze déšť požehnání a radosti… Je to proces transformace srdce.
Integrace je v podstatě rozšiřování schopnosti vidět a přijmout jednak své navyklé vzorce prožívání a myšlení, jednak nové uvědomění, které by nám jinak mohlo utéct v běhu všedních dní. Platí to u příjemně prožitých zkušeností, dvojnásob pak u stavů, které jsou pro nás extrémně obtížné.
Bad trip, nebo obtížná psychedelická zkušenost?
Náročná zkušenost nemusí být špatná zkušenost. Nepříjemný zážitek v sobě mnohdy skrývá velký potenciál k růstu a léčení. Dalo by se i říci, že prožívat stínové aspekty sebe sama je na cestě k celistvosti potřebné, byť to nemusí být příjemné.
Podob těchto stavů je nepřeberné množství a navíc záleží na subjektivním vnímání, zda se člověk vynořujících obsahů lekne, či je pokládá za běžnou součást psychedelického zážitku. Časté jsou silné úzkosti, dezorientace v čase a prostoru, strach ze ztráty kontroly, rozpadu osobnosti. Člověk může mít pocit, že se zblázní, nebo jej zaskočí vynoření minulých traumatických zážitků.
Potřeba vrátit se k prožité zkušenosti se často objevuje právě ve chvílích, kdy pro nás byl zážitek nepříjemný, zahlcující až strašidelný. V ten moment jsme skoro až nuceni se sebou začít něco dělat.
Traumatizujícím v takové situaci nemusí být jen zážitek sám o sobě, ale především naše reakce na něj. Často se v reakci na nepříjemný zážitek objevuje sebelítost a sebekritika (že já jsem to vůbec dělal); představa, že jsme nenapravitelně porouchaní; zklamání, že ani psychedelika nefungovala, jak jsme čekali (jsem beznadějný případ).
Z tohoto úhlu pohledu je vlastně dobře, že jsme se dostali do kontaktu s něčím, co je pro nás velkou a nesnadnou výzvou.
10 let terapie za 8 hodin? Opravdu?
Je lákavé myslet si, že stačí mít hodně psychedelických zážitků, a změna nastane sama od sebe. Občas ano, v určité oblasti našeho života. Jiná místa, která by to možná i potřebovala víc, zůstávají bez pohybu, mimo sféru našeho uvědomění. Psychedelika nejsou všelék.
Tato touha po rychlé změně bez velké práce je pochopitelná a v souladu s duchem naší kultury zaměřené na efektivitu a snadnou cestu. Proto bývá výzvou smířit se s tím, že terapeutická práce má své tempo a strukturu, které jsou jiné než tempo psychedelického zážitku. Některé změny vyžadují čas a ochotu zůstat i ve chvílích, kdy je frustrace z „pomalosti“ terapie veliká.
Každá integrační práce je individuální, nicméně může mít některé společné prvky:
- bývá užitečné napsat si nebo převyprávět svou zkušenost a vypíchnout při tom místa, která byla obtížná, a vhledy, které bychom si rádi odnesli do svého života
- dobré také je zaměřit se na svoje tělo, které tuto zkušenost v sobě nějakým způsobem nese, i kdybychom si nic nepamatovali. Různé formy cvičení pomáhají vytvořit prostor pro vše, co se objevuje (jóga, čchi‑kung, meditace…)
- zaměřit se na vše, co pomůže udržet a zakotvit nové porozumění; podpůrné a láskyplné vztahy jsou esenciální
- vědět, že některé aspekty psychedelické zkušenosti mohou být ztracené, ale že je to tak v pořádku
- platí zde pravidlo 6 měsíců: nedělat žádné zásadní životní rozhodnutí rychle po zážitku (nemluvíme o ukončení závislosti na zdraví škodlivých návycích)
Integrace psychedelického zážitku může mít nečekané nebo spíše primárně nechtěné důsledky. Obtížné symptomy mohou dočasně zesílit. Může dojít k uvolňování nahromaděného napětí nebo zesílení obranných mechanismů. Přichází nechuť se znovu nořit do toho, co je zraňující. Rychlou proměnou často prochází naše vztahy (nejen rodinné) a jejich dynamika, což otevírá ještě další témata, kterým je třeba se věnovat.
Zde je dobré důvěřovat procesu. Pomoci může také vědomí, že nejsme jediní, kdo tímto procesem prochází. Že na konci tunelu je světlo, podobně jako u jiných životních krizí. A že v tom nejsme sami.
Myslím, že je přínosné, aby doprovázející terapeut byl otevřený a zvědavý na vše, co klient přinese, bez hodnocení či snahy často extrémní zážitky nějak škatulkovat. Osobní psychedelická zkušenost zde může být výhodou, nezbytné je však odpovídající vzdělání a zkušenost v této oblasti (viz síť odborníků Diabasis nebo České psychedelické společnosti).
Jsem si vědom toho, že téma článku je velmi široké a potenciálně otevírá další a další otázky. Mým záměrem byla a zůstává podpora, abychom nepodceňovali důležitost integrační práce. Neboť jak říká jeden známý slogan, jediná cesta ven je skrz.
Zdroje:
- Ama Samy (2010). Zen: Awakening to your original face. Cre‑A
- Grof, S. (2001). LSD Psychotherapy: The Healing Potential of Psychedelic Medicine. MAPS
- Meckelová Fischerová, F. (2017). Terapie se substancí – psycholytická psychoterapie v 21. století. Dharmagaia
Další užitečné odkazy:
