Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Co doopravdy pomáhá

Pro sdílení starostí volím kamarádky. Když chci slyšet jasný a věcný názor, zavolám tátovi.

Ze seriálu: Pohladit, nebo nakopnout?

Karla Steinerová

Karla Steinerová

26. 10. 2015

Když jsem psala tento článek, zavolala jsem své kamarádce (také terapeutce): „Katuuu, pomoooc. Píšu článek, dnes jsem ho měla odevzdat a furt to nemám!“ Katka se mě zeptala na téma, a tak jsem jí popsala, že se týká pomoci lidem v úzkých, a jestli pomáhá spíše konejšení, nebo nakopnutí. Na to mi Katka se smíchem položila dvě otázky: „A co by ti teď nejvíc pomohlo? Nakopnutí, nebo konejšení?“ No není to na zabití?

Tohle téma je snadné i nesnadné zároveň. Když jsem se rozhodla, že o něm napíšu, připadalo mi jasné a hned mě napadalo, o čem budu psát. Čím víc jsem o něm ale přemýšlela, tím víc jsem si uvědomovala složitost a komplexnost tohoto tématu.

Co platí na jednoho, nemusí platit na druhého. Je to kus od kusu. Někdo je konejšivý a jiný „nakopávací“ typ už ze své podstaty a takový přístup se také častěji projeví v jeho způsobu pomáhání lidem. Někomu bude ke změnám pomáhat jemný přístup a něžné zacházení, jiného musíme vyburcovat, aby se pohnul z místa. Jinak se chováme s blízkými lidmi a jinak v souvislosti s rolemi, které v životě hrajeme. Svůj význam mají také životní okolnosti zúčastněných a kontext celého problému.

My lidé jsme tvorové společenští a svůj život sdílíme a prolínáme s jinými lidmi. O svých životech si vzájemně vyprávíme, a když jsme v úzkých, obracíme se na blízké lidi, aby nám s naším trápením pomohli.

Někdy se potřebujeme jen vypovídat, jindy chceme znát názory druhých na naši situaci. Také můžeme chtít slyšet zaručené návody a rady, které nás z našich obtíží dostanou. A někdy bychom nejraději své problémy předali někomu jinému, schopnějšímu, kdo by si s nimi hravě poradil. Ale to nejde. Každý neseme zodpovědnost sami za sebe.

Když si vyprávíme o životě, vyměňujeme si různé úhly pohledu. I když něco zdánlivě vidíme stejně, ve chvíli, kdy o tom začneme mluvit, budeme to nazírat z odlišné perspektivy. Jako bychom vytvářeli společně kresbu: hlavní tahy vytvoříme spolu, ale črty a kudrlinky okolo nakreslíme každý jinak.

Tak jako v kresbě nebudeme mít nikdy stejný rukopis, tak ani v životě náš úhel pohledu nebude úplně stejný jako úhel pohledu někoho jiného. Každý jsme naprostý originál a vnímáme svět svým osobitým způsobem. Podle toho také odlišně řešíme své životní peripetie.

Sdílený obraz

S blízkými lidmi máme často pocit, že jejich životům velmi dobře rozumíme. Naše vztahy jsou důvěrnější a hodně toho o sobě vzájemně víme. Známe kontinuitu svých životů a víme, co se v nich dělo a děje. Sdílíme spolu radosti i starosti. Víme, jaká je kdo povaha, jaký má temperament, jaké jsou jeho názory na to či ono. Dokážeme se na věci podívat z úhlu pohledu toho druhého, umíme předpokládat.

Když máme nějaký problém, často o něm potřebujeme mluvit s někým blízkým. Sami si vybíráme, kdo to bude. Víme, co od koho můžeme očekávat. Jestli s námi ten druhý stráví celý večer u vína a budeme si o tom dlouze povídat – nebo nám nabídne věcný a střízlivý pohled, který zabere třeba jen pár minut, ale jeho nosnost vydá za hodinovou rozpravu. Většinou správně tušíme, kdo nás pomazlí a kdo nás ani náhodou šetřit nebude. Já sama si pro sdílení volím kamarádky, ale když chci slyšet opravdu věcný názor, pak zavolám svému tátovi, o kterém vím, že mi ho poskytne.

Když se mě někdo snaží vyburcovat, byť s tím nejlepším úmyslem, stejně se mnou nepohne, pokud nemám sílu.

Kupříkladu před nedávnem jsme se sešly – tři ženy, kamarádky. Známe se spoustu let a o svých životech toho víme vzájemně hodně. Jedna z kamarádek zrovna řešila ve svém manželství nějaké obtíže a rozhovor se stočil k tomuto tématu. Potřebovala se vypovídat, utřídit si myšlenky a také ji zajímalo, co si o tom myslíme my. Debata to byla velmi živá.

Podobné rozhovory s kamarádkami mám velmi ráda. Každá z nás do nich vkládá sebe, své zkušenosti a pohledy na věc. Někdy chceme mluvit všechny najednou, jindy mluví hlavně ta, která to nejvíc potřebuje. A úplně nejlepší je, když se to nakonec obrátí do humoru a smějeme se tak, že to nedokážeme ani zastavit. Tohle se nám v této zmíněné sestavě stává pravidelně.

A jestli ten večer probíhalo konejšení, nebo nakopávání? Já nevím! Asi taky, ale pravděpodobně tak nějak samovolně a subtilně. Co mi připadá podstatné, je výměna, která mezi námi probíhala. Otevřenost, důvěra, empatie, ale i zlehčování a humor v pravý čas. Výměna, kdy se jeden druhého nesnaží změnit, ale spíš pochopit. Protože všechny stejně víme, že naše problémy za nás nikdo jiný nevyřeší, ale musíme to udělat my samy.

Pomoc není jen ve slovech

Při pomoci blízkým můžeme mít někdy pocit, že víme, co je pro druhého dobré. Podle toho pak volíme obsah i formu našich sdělení, slovních i neverbálních. Snažíme se něco „podstatného“ předat. Sama však z vlastní zkušenosti vím, že když se mě někdo snaží vyburcovat, byť s tím nejlepším úmyslem, stejně se mnou nepohne, pokud nemám sílu. Není ten správný čas. A tak když má někdo blízký problém a já cítím, že toho má až nad hlavu, nesnažím se mu ještě více naložit, ale spíš mu odlehčit.

Forma naší pomoci nemusí být jen ve slovech, ale také v činech. Někdy to nejlepší, co můžeme druhému poskytnout, je třeba to, že mu uvaříme dobrý oběd, pustíme si spolu hezký film nebo půjdeme na výlet. A někdy je užitečné nechat ho prostě být. Respektovat jeho situaci a věřit, že má sílu a veškeré schopnosti si v ní poradit. Ptát se ho, co potřebuje, aby si formu naší pomoci mohl zvolit sám.

Využívejte celý web.

Předplatné

Kamarádkou Katkou jsem tento článek začala a také ho s ní ukončím. Katce jsem zavolala ve fázi, kdy jsem měla zrovna „tvůrčí krizi“. Celý den před počítačem, oči jako angorák, v hlavě tupé prázdno. Katka psaní článků zná, a tak mi bylo jasné, že mi bude rozumět. Její A co by ti teď nejvíc pomohlo? Nakopnutí, nebo konejšení? mě velmi rozesmálo a celou situaci odlehčilo.

V rozhovoru mě pak ani nekonejšila, ani „nenakopávala“. Jen jsme si spolu povídaly. O tomto tématu, ale také o úplně jiných věcech. Když jsem se pak vrátila k psaní článku, šlo to líp. Odlehčeněji. A tak kdybych si měla vybrat, jestli konejšit, nakopnout, nebo odlehčit, pak jsem pro to odlehčení, milí přátelé.

Diskuse 0
Pohladit, nebo nakopnout?
Seriál

Prospějeme svým blízkým, kteří se na nás obrátili s problémem, spíše přizvukováním, nebo radikálně jiným úhlem pohledu?

Více autorů

  • Komunikace