Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Když empatie nestačí

Je pěkné, že naše trápení někdo chápe. Na to, abychom se posunuli z místa, je to ale málo.

Zeptali jsme se našich odborníků: Je lepší utěšovat a přizvukovat, když se nám někdo svěřuje s trápením, nebo spíš nabízet provokativní úhly pohledu a „nakopnutí“, případně „tvrdou pravdu“? Za jakých okolností „nakopnutí“ funguje a kdy spíš ublíží? Dnes odpovídá psychiatrička a psychoterapeutka Andrea Platznerová: „Když říkáme člověku v nouzi, člověku řešícímu druhé nebo sebe, člověku smutnému či naštvanému, úzkostnému nebo zklamanému náš názor na věc, nenabízíme pravdu. Nabízíme UPŘÍMNOST. A to může být sakramentsky hodně.“

Vážení přátelé, ctění čtenáři, dovolte, abych vás hned na úvod, než se společně pustíme do přemýšlení a polemizování, připravila o jednu iluzi (tedy pokud jste stále ještě jejími šťastnými majiteli, což v naší všerelativizující době není příliš pravděpodobné).

Jde mi o objektivní konstatování, že něco nezpochybnitelně nějak je a není jinak. Že můžeme s jistotou něco tvrdit a s čistým svědomím o nevyvratitelnosti onoho tvrzení o této pravdě přesvědčovat někoho jiného. Jde mi o PRAVDU. A dobře, nemusíme hned generalizovat na celou přírodu, na vše od fyziky až po politiku.

Omezme se čistě jen na pravdu o psychických jevech. O chování, o vztazích, o prožívání. Já tvrdím: PRAVDA NENÍ. Neexistuje. A uvidíte, že v oblasti psychologie každodenního žití je tento postulát mnohem výhodnějším vodítkem než lpění na čemkoli subjektivně pravdivém.

A proč by pravda neměla existovat? Jednoduše proto, že neexistují dvě stejná vnímání jedné věci, osoby, jevu, situace. Nebo převedeno na neurobiologickou rovinu – jedna všeplatná pravda nemůže existovat, jelikož neexistují dvě stejné hlavy, nejsou dva mozky, které by danou věc vyhodnotily a zpracovaly úplně stejně. I ten nejobyčejnější míč bude pro někoho kulatý a pro někoho červený, přičemž by navíc o oné dokonalé kulatosti i o té červenosti někdo další zajisté pochyboval, a zdaleka by nemusel být postmodernista, perfekcionista ani nevidomý.

Pohled na věc

Ona je to ale, uznejme si, také úleva (i komplikace, samozřejmě, ale o tom třeba jindy), tahle relativizace všeho, příznačná pro naši dobu, ať už jí budeme říkat postmoderní, postpostmoderní, metamoderní nebo jakkoli jinak. Snímá nám z ramen tíhu nekompromisnosti, odlehčuje nám od nutnosti jasných názorů a jednoznačných rozhodnutí.

Těžko můžeme trvat na názoru, když je jen náš a nezobecnitelný. Těžko můžeme prosazovat pravdu, když je omezena na náš svět, na naši hlavu. Jistě, máme společnou morálku a společné zákony, máme absolutně platná pravidla fungování světa. Ale ty jsou domluvami, bez kterých se neobejdeme, tak jsme si je za sta- a tisíciletí dějin společnosti vyjednali.

Proč všechno to filozofování o relativitě pravdy? Protože jsem potřebovala úvod pro hledání odpovědi na výše zmíněnou otázku redakce.

Takže předně, ještě jednou, než se do toho pustíme: Pravda není. Co můžeme nabízet, je náš dojem, náš pohled na věc, naše snaha o vhled a vcítění. A bylo by fajn, kdybychom tu naši tvrdou, nebo ještě lépe citlivě změkčenou, ale přesto pořád ještě pravdu v tomto kontextu i nabízeli. (A úplně ideální by pro fungování světa bylo, kdybychom všichni poznámky druhých na naši adresu takto uměli i přijímat – že nás komentující nehodnotí, nesrovnává s nějakými objektivními měřítky, že nám nevyčítá porušování objektivně daných pravidel, ale že nám nabízí kus sebe, svého myšlení, svého vnímání, cítění, své intuice. Jedno samozřejmě přímo plyne z druhého a naopak.) Když říkáme člověku v nouzi, člověku řešícímu druhé nebo sebe, člověku smutnému či naštvanému, úzkostnému nebo zklamanému náš názor na věc, nenabízíme pravdu. Nabízíme UPŘÍMNOST. A to může být sakramentsky hodně.

Abychom druhému porozuměli, nepotřebujeme mít stejnou zkušenost. Potřebujeme umět naslouchat: Porozumění není souhlas

Když už se jednou pro upřímnost rozhodneme (trochu předbíhám, ještě se dostaneme k tomu, zda upřímnost vůbec volit a kdy ano a kdy ne, případně kdy trochu a kdy trochu víc), pak ne ve smyslu Hele, můžeš si za to sama, chováš se k tomu svému muži jako k onuci nebo No, víš, já jsem přesvědčená, že si děláš zbytečné naděje, tu práci ve skutečnosti najít nemůžeš, jsi stará a nevzdělaná. Nevylučuji možnost, že obdobná věta může správně naštvat, nastartovat vzdor nebo jinak nakopnout k aktivitě a/nebo paradoxně vytáhnout z hloubi duševního chaosu na povrch naději. Ale doporučuji raději neriskovat. Mnohem spíše bychom dotyčného takovýmto levým hákem ještě víc srazili k tvrdé zemi.

Na druhou stranu utěšování a chápavé přitakávání pomohou také málokdy. Tedy pokud si pod pomocí představujeme něco jiného než okamžitý prožitek souznění, pocit, že existuje někdo, kdo nám rozumí. To mimochodem vůbec není málo, a pokud byste si nebyli jisti sami sebou a svou schopností pomoct, volila bych určitě tuto variantu. Maximálně vás s vaším utěšitelským postojem přítel, manželka nebo kolega pošlou k šípku – i to se dá vnímat jako pomoc bližnímu v nouzi, minimálně jste na chvíli odvedli jejich trápení jiným směrem, vstřebali část jejich negativních emocí.

Vážit slova po miligramech

Ale pokud budeme psychické trápení vnímat jako křižovatku, na které se rozhoduje o dalším směru, jako bod na cestě světem, ve kterém se něco zadrhlo a bude se muset změnit, jen dotyčný ne a ne zjistit, co a jak, pak jsou soucit a empatie samy o sobě málo. Pak přichází řada na onu upřímnost, na ono pojmenovávání věcí (našimi) pravými jmény:

  • Víš, jsem samozřejmě na tvé straně, ale za problémy mohou vždycky oba, třeba by bylo smysluplné podívat se na vlastní podíl na té záležitosti.
  • Umím si představit, že ne všichni tě mají tak rádi jako já, aby ti promíjeli tvé věčné pozdní příchody a nespolehlivost.
  • Zdá se mi, že si věci zbytečně komplikuješ sama, a přitom by to všechno šlo dělat mnohem jednodušeji.
  • Řekl bych, že tvá šéfová nemá s tvým špatným pocitem z práce zas tolik společného.
  • Málo o sebe pečuješ, nediv se, že o tebe muži nemají zájem.

Musíte dotyčného velmi dobře znát, abyste uměli posoudit, zda si můžete dovolit něco podobného říct, zda je schopný přijmout vaši upřímnou připomínku. Zda se nezačne okamžitě bránit a nevyřeší vše například konfliktem nebo uražeností – ty mu v již tak těžké situaci zajisté nepomohou. Někdy, někomu, prospěje naše naprostá upřímnost. (A ne vždycky jsou to ti, kdo nás o upřímnost sami žádají. Jistě znáte klasické: "Jsem tlustá, miláčku?" a následné sopečné reakce na odpovědi typu "Ano, trochu jsi přibrala, lásko.") A někomu jinému otevřenost neprospěje, ne v danou chvíli, ne od nás. Je důležité citlivě rozeznávat a vážit slova opravdu po miligramech.

Mimochodem, v psychoterapii existuje moudré a praktické pravidlo, jímž bychom se v dnešní úvaze mohli inspirovat. Ta poučka říká, že si psychoterapeut musí být vždy a za všech okolností vědom, pro čí prospěch to či ono v terapeutickém rozhovoru vyslovuje. A o kom ono sdělení opravdu vypovídá. Zda o adresátovi, nebo o něm samotném. Zda to, co říkáme, je skutečně pravdou o tom, komu se snažíme pomoct, anebo zda tím, co říkáme, neříkáme spíš mnohem víc sami o sobě. Většinou aniž bychom si toho byli bez hlubšího zamyšlení vědomi.

Je potřeba mít jasno ve vlastních pohnutkách, ve vlastních kritických tématech. Je potřeba se znát. A to už jsme trochu někde jinde, kam ale vlastně vedou všechna zamyšlení o duševním světě a vztazích – u sebepoznání. Poznejme a měňme, prosím, nejdřív sebe, než začneme vyslovovat pravdy o druhých, než jim začneme radit, natož je kritizovat. Naučme se rozumět svým potřebám a motivacím. Pak budeme těm druhým říkat ty správné věci a naše snaha bude s mnohem větší pravděpodobností správně přijata a využita.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

V pasti mindfulness

Nenechte ze sebe udělat mindful zombie. Rozhovor s psychologem Janem Bendou.

27 min

Sebeláska jako vývojový úkol

Ve formování zdravé sebelásky má své místo i fáze narcismu a velikášství.

16 min

Kým budu dnes?

Zasekli jste se v hlavě? Malý experiment vám dá novou energii.

10 min

Umění říkat ne

Důležitější než techniky je jasný záměr, se kterým k odmítnutí přistupujeme.

29 min

Začínám vidět sebe

Jak se vlastními silami uzdravit z následků emočního zanedbání v dětství?

16 min

Otevřít audio sekci
Pohladit, nebo nakopnout?
Seriál

Prospějeme svým blízkým, kteří se na nás obrátili s problémem, spíše přizvukováním, nebo radikálně jiným úhlem pohledu?

Více autorů

  • Komunikace