Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Co je a co není štěstí

Štěstí není to, co se za štěstí rozhodneme považovat. Ne každá definice štěstí je správná.

Ze seriálu: Žít šťastný život

Dalibor Špok

Dalibor Špok

24. 7. 2014

Cesta za štěstím, životní radostí a spokojeností je velmi nesnadná a nelze na ni podat jednoduchý recept. Přesto se těmito tématy psychologie intenzivně zabývá a rozhodně k nim má co říci. V našem seriálu se budeme věnovat zásadním podmínkám šťastného života. Aby nedošlo k mýlce, že zde prodáváme jakýsi omezený kurz pozitivního myšlení, pojďme se nejprve zamyslet, co to vlastně štěstí je.

Jeho nesprávné nebo omezené chápání je totiž často příčinou toho, že štěstí nedokážeme nalézt, odmítáme je hledat, protože „něčeho takového přece nelze dosáhnout“, nebo zažíváme paradoxní zkušenost, že čím více za štěstím běžíme, tím více nám uniká. I to je možné, hlavně pokud:

  • ztotožníme štěstí pouze s pozitivní emocí
  • chápeme štěstí jen jako důsledek toho, co „máme“ (peníze, byt, ženu, dítě, titul, práci…)
  • cestu za štěstím chápeme jako technický plán, který musíme sveřepě realizovat a plnit
  • od života rigidně čekáme něco, co nám je podle nás povinen dát.

Ano, někdy naší konkrétní představy, kterou za štěstí zaměňujeme, dosáhnout nelze. A to je dokonce dobře – jak si často s úlevou uvědomíme za rok či za pět let, když nabereme více životní moudrosti. To ovšem neznamená, že nelze prožít šťastný život.

Pojďme se proto nejprve podívat na tři zásadní body, jejichž nesprávné chápání štěstí brání.

1. Štěstí není emoce

Pro naši současnou kulturu je typická hédonistická koncepce štěstí. Tato filozofie říká, že čím více příjemného a pozitivního zažijeme, čím více happycool bude náš prožitek, tím budeme šťastnější. Život mnohých lidí je na této primitivní teorii štěstí postaven. Reklama nám říká:

  • Kupte si tento šampon, budete se lépe cítit… budete šťastnější.
  • Kupte si tento nápoj, budete více cool… budete šťastnější.
  • Přečtěte si tuto knihu (nebo tento článek), budete se lépe cítit…budete šťastnější.

Štěstí ale není emoce. Představme si člověka, který by byl neustále pouze radostný, šťastný, usměvavý. Praštil by se do prstu a smál by se tomu. Umřeli by mu rodiče, a on by nad tím radostně mávl rukou. Měl by hlad, ale ani by si nenamazal krajíc chleba – proč by to dělal, když je šťastný už teď. Necítil by bolest, nebo by jí nepřikládal význam. Brzy by proto zřejmě onemocněl nebo se zranil. Nedbal by o sebe a o své vztahy – taky proč, když je šťastný i bez toho. Takový člověk by byl buď mentálně postižený, nebo zfetovaný. Ale asi nenaplňuje naši představu člověka opravdu šťastného.

Pro šťastný život je určitě třeba prožívat také pozitivní zkušenosti, drobnou a častou radost, každodenní úsměv. Ale to není jediný předpoklad.

Štěstí nemůžeme dosáhnout pouhými pozitivními zážitky. V tom případě bychom už všichni šťastní byli, protože naše kultura je na poskytování těchto zážitků expertem. Velmi často také platí, že tyto jednoduché příjemné prožitky (zpěv ptáků, dobré jídlo, zábavný rozhovor, pěkná příroda) samotné nevedou ke štěstí, ale naopak – skutečně si jich užijeme, až když jsme alespoň do určité míry šťastní. Jinak je míjíme, nevšimneme si jich, nebo je nedokážeme prožít plně. Nemáme pro ně kapacitu, protože ji omezují naše starosti, nekontrolované myšlenky, vyčerpanost, stres a další „překážky štěstí“, o kterých bude tento seriál pojednávat.

Štěstí v sobě samozřejmě obsahuje důležitou emoční složku. Ale platí pro ně ono známé nejen – ale také. Pro šťastný život je určitě třeba prožívat také pozitivní zkušenosti, drobnou a častou radost, každodenní úsměv. Ale to není jediný předpoklad. Podobně jako pro upečení chleba potřebujete vodu, mouku a sůl (a když bude jedna ingredience chybět, chléb se nemůže povést), pak pro životní štěstí je hledání pozitivních emocí a neustálých „fajn“ prožitků pouze samá voda. Chybí nám mouka a sůl.

2. Paradox štěstí: Nepříjemného je třeba

Přílišné zaměření na pozitivní emoce a vyhýbání se negativním prožitkům může štěstí bránit. Někdo se domnívá, že pokud není v našich silách dosáhnout kontinuálního radostného pocitu, pak cestou ke štěstí by měla být alespoň co největší míra nebo četnost pozitivních emocí. Pokud to nejde pořád, pak alespoň co nejčastěji. A co nejméně prožívat emoce negativní… Ale i toto chápání je příliš povrchní.

Jedna z významných psychologických teorií štěstí, kterou zformuloval americký psycholog Martin Seligman, říká, že abychom se přiblížili k hlubšímu štěstí, musí náš život obsáhnout tři dimenze:

  • život příjemný
  • život dobrý
  • a život smysluplný.

O příjemném už byla řeč. Ano, musíme hledat hodnotné, pozitivní a příjemné, a vyhýbat se zbytečnému nepříjemnému. Problém však je, že abychom mohli žít další dvě základní součásti šťastného života, tedy život dobrý a smysluplný, musíme velmi často projevit schopnost a ochotu nebýt šťastní, radostní a cítit se fajn.

Život dobrý znamená kultivaci vlastních silných stránek a charakterových vlastností. Zahrnuje osobní rozvoj, který vede k naší větší schopnosti: více a kvalitněji tvořit a pracovat, lépe a spokojeněji žít, umět navazovat a udržovat hodnotné vztahy. A tato kultivace bývá obtížná: velmi často se musíme omezit, dát přednost nepříjemnému před příjemným, zůstat doma a učit se cizí jazyk namísto dalšího posezení s přáteli v hospodě Na Růžku a podobně. Život dobrý je něco, co nás k pocitu štěstí přivede až postupně. Co není „hned“. A tato schopnost odložit naše krátkodobého potěšení pro uspokojení dlouhodobějších, vyšších a důležitějších hodnot je pro dosažení šťastného života enormně důležitá. Toto odložení ale není nikdy „cool“ a „happy“. Právě naopak.

Život smysluplný znamená život pro někoho a s někým. Znamená zaměřovat se nejen na sebe a své emoce (což je podstata života příjemného), ale na svou práci, své dílo, výsledek něčeho, co přináším světu, na prospěšné pobývání s druhými lidmi, pomoc druhým lidem či třeba výchovu dětí. Je to ochota být otevřený i tomu, co nás přesahuje a co se nedá vtěsnat do jednoduchých škatulek našeho racionálního plánování.

Abychom mohli být úspěšní v jakékoli z těchto oblastí, pak musíme umět velmi často poodstoupit ze svého pocitu pohody a vstoupit do obtížného, stresujícího, nepředvídatelného, úzkostného. Je to právě naše ochota vstupovat do nesnadných aktivit, nepředvídatelných úkolů, nezábavných činností, do pocitu „nevím, co bude dál“ nebo do nepříjemných rozhovorů a vydržet v nich, co ve svém výsledku předurčuje pravděpodobnost našich pracovních úspěchů, vztahů s druhými a obecně zdaru v našem životě.

Štěstí mnozí chápou jako svou privátní záležitost, o které si mohou jakkoli rozhodovat. Omyl.

Pokud odložíme kosu v prvním momentě, kdy se nám nechce, nikdy neposekáme pole. Pokud se neumíme (obtížně) omluvit, (těžce) potlačit svůj názor nebo potřebu, (nelehce) dát prostor druhému i přes vnitřní výhrady nebo se naopak nedokážeme (nepříjemně) postavit na odpor, nikdy nemůžeme očekávat, že vybudujeme hodnotné vztahy s druhými. Abychom jednali eticky, abychom zůstali rovní a mohli se na sebe v klidu podívat do zrcadla (což je jedna ze zásadních podmínek šťastného života), musíme být schopni mnohé příjemné odmítnout. Abychom byli dobrými lidmi s dobrými vztahy k druhým (což je další podmínka štěstí), musíme umět dát přednost dobrému (a často obtížnému) před příjemným.

Paradoxem skutečného štěstí tedy je, že abychom jej byli schopni dosáhnout, musíme být ochotni opustit svůj momentální příjemný pocit a fajn emoci.

Pro bližší seznámení se Seligmanovou teorii štěstí a jako úvod k tématu tohoto seriálu doporučuji přednášku Štěstí není muška jenom zlatá.

Dalším zásadním problémem v porozumění štěstí je to, že je mnozí chápou jako svou privátní záležitost, o které si mohou jakkoli rozhodovat. Nemůžeme si ale myslet: „Pouze já definuji, co je pro mě štěstí, a proto každá definice bude dobrá definice, protože má.“ To je dětinské a omezené. Takových nešťastných vojevůdců vlastního štěstí jsou nakonec plné ordinace psychiatrů. Štěstí není to, co si o něm myslím, podobně jako láska není to, jak ji zrovna dneska definuji. Jsou to postoje a zkušenosti, které nesouvisejí pouze se mnou, ale také s druhými lidmi a lidskou společností, a především s naší biologickou a psychologickou podstatou, která se vyvíjela tisíce let a kterou nezměníme „protože jsme se právě rozhodli, že toto bude štěstí“. Naše duše je – bohudík – daleko složitější.

Epidemie ztráty smyslu a pocit životní plochosti

Jak časté jsou stesky mnoha klientů, když si u psychologů a psychiatrů stěžují:

  • „V práci jsem dosáhl postavení, mám peníze, spoustu potěšení… a přesto nejsem šťastný.“
  • „Nemám si vlastně na co stěžovat, mám byt, ženu, dobré peníze, spoustu zábavy… a přesto mám čím dál víc pocit plytkosti a nenaplnění.“

Společnou odpovědí by mohlo být: Ano, pokoušeli jste se jít za štěstím, ale místo skutečného štěstí jste se zaměřili na realizaci své představy o tom, jak štěstí najít. Vaše vnitřní teorie štěstí definovala jako štěstí konzumní, štěstí výdělku, štěstí sociálního srovnávání „mám víc“ nebo pocitu „jsem lepší/bohatší/krásnější než má sousedka“.

To je štěstí, o kterém si myslíme, že nastane, když dosáhneme toho nebo onoho. To je zásadní omyl nepřeberné new-age a pop-psychologické literatury: Namlouvá vám, že štěstí je problémem správné techniky, několika kroků, že jeho nalezení je systematický a technický proces, který lze snadno naplánovat a uskutečnit. Dosáhnout dalšího stupně zasvěcení, zaplatit další kurz. Cesta k hlubokému štěstí však vede úplně jinudy.

Je to právě pocit zklamání vlastním životem a neschopnost nalézt hlubší radost, co nás probouzí a motivuje nás hledat něco jiného, zkoušet něco jinak.

Pocit existenciální prázdnoty či plochosti života je novou epidemií naší konzumní kultury. I přes reálnou skvělou úroveň ekonomických, sociálních a zdravotnických podmínek, které máme ve srovnání se zeměmi třetího světa, nedokážeme zažívat hlubší radost ze života. Trpíme depresí a apatií smyslu. Nikdo u nás nezemře hlady, každému je poskytnuta lékařská péče – to je komfort, o kterém si ještě před několika generacemi naši předkové mysleli, že již on samotný je zárukou štěstí. Znamená to tedy, že jsme rozmazlení? Že nedokážeme docenit výdobytky naší společnosti?

Ne nutně. Hladový člověk se potřebuje najíst a krvácející potřebuje zastavit krev. To ale ještě neznamená, že jídlo nebo obvaz jsou hlavním zdrojem lidského štěstí. Uspokojili jsme naše základní potřeby bezpečí. A zjistili jsme, že nejsou hlavními zdroji štěstí. Že jsou důležité, ale nikoli dostačující. Že potřebujeme něco více. Odmítám teorii, že kdybychom nebyli zhýčkaní a občas se podívali do Afriky, cítili bychom se po návratu šťastně.

To není hluboké štěstí. To je jen primitivní pocit „jsem na tom lépe“; záblesk „měl jsem štěstí“, když za vámi srazí auto na přechodu člověka, nebo když slyšíte někoho povídat o jeho obtížném dětství. Kdyby nám to mělo stačit ke skutečnému štěstí, bylo by to smutné. Sociální srovnávání a uspokojení základních potřeb je jistě pro lidskou psychiku důležité. Je ale stejně důležité i pro zvířata. A my jsme přece jen lidé.

V této existenciální prázdnotě, vyčerpanosti z hodování a pocitu plochosti je přesto obsažena jedna důležitá a užitečná zkušenost: Učí (ty, kteří dokážou poslouchat), kudy cesta nevede. A je to právě pocit zklamání vlastním životem a neschopnost nalézt hlubší radost, co nás probouzí a motivuje nás hledat něco jiného, zkoušet něco jinak. Jen blázen se domnívá, že když bude dělat věci pořád stejně, přijdou z ničeho nic odlišné výsledky.

3. Štěstí je naučená schopnost

Štěstí tedy není jen emoce. Jeho součástí je emoce (a pozitivní prožitky jsou důležitou součástí šťastného života), ale je také něčím více. Je životním postojem. Je výsledkem našich rozhodnutí – celoživotních i každodenních. Je důsledkem naší ochoty (a míry poznání), se kterou se vyhýbáme některým patologickým, škodlivým a nebezpečným stavům duše a se kterou naopak kultivujeme schopnosti a oblasti, které nás ke skutečnému štěstí (tedy životu příjemnému, dobrému a smysluplnému) přibližují.

O těchto oblastech a nebezpečných stavech duše bude náš seriál dále pojednávat. Štěstí je totiž naučená schopnost: rozhodovat se, poznat, do čeho vstupuji a co hrozí, vybrat si takovou volbu chování či prožívání, která je vhodná. Úzce souvisí s kontrolou našich myšlenek, se sebekázní, s aktivním postojem k sobě samému: nikoli cítit se jako oběť, ale jako aktivní (spolu)tvůrce svých myšlenek, impulzů a nápadů. Je to něco, co můžeme vytvářet, co můžeme rozvíjet, co se můžeme učit. Štěstí není osud, vložený nám do kolébky magickými sudičkami. Není to náhoda nebo výhra ve sportce. Není to naše naštvané či radostné hodnocení toho, co nám život dal (a vzal). Je to výsledek našich rozhodnutí, naší (sebe)kultivace, našeho postoje k sobě samému a k tomu, čemu ve svém životě dáváme dlouhodobě přednost: co volíme, a co se budeme snažit minimalizovat.

Pokud v našem receptu na chléb životní spokojenosti, o kterém jsme hovořili výše, tedy voda znamená „cítit se dobře“, pak mouka a sůl je „vědět, co je dobré“„dělat, co je dobré“. To nejsou znalosti a dovednosti, se kterými se rodíme, ale které se učíme.

Kudy nejít

Jednou z důležitých cest, jak nalézt hlubší osobní štěstí, naplnění a smysl, je nedělat věci, které hlubšímu štěstí, naplnění a smyslu brání. Zdraví nemůžeme nabýt, pokud se nevyléčíme z nemoci. Štěstí nemůžeme najít, pokud neodstraníme příčiny našeho ne-štěstí. Pojmem ne-štěstí zde přitom máme na mysli nikoli katastrofické události či smůlu, ale absenci štěstí: existenci překážek nebo stavů, které štěstí vylučují.

Lidstvo během tisíce let svého vývoje zkoumalo tyto podmínky, překážky a cesty ke štěstí. Zkušenost stovek generací lidí, kteří v nepředvídatelném a věčně proměnlivém světě hledali, ztráceli a znovu nacházeli štěstí a radost, se postupně kondenzovala do několika oblastí a varování před překážkami, které se na cestě ke štěstí pravidelně vyskytují.

Překážky a negativní stavy duše

Tyto oblasti byly v naší západní anticko-křesťanské tradici postupně nazvány ctnostmi a hříchy. Bohužel však nános dějin, povrchní chápání uvedených pojmů a v našem případě i typický český antiklerikalismus nám už při vyslovení těchto slov jejich chápání velmi ztěžuje. Tato slova jsou často obtěžkána specifickou osobní (dez)interpretací, mnohými lidmi jsou chápána dokonce výhradně jako pojmy náboženské. To je velmi omezené porozumění.

Upozornění na základní oblasti „správného chování“ či „správných rozhodnutí“, které vedou ke šťastnému životu, a vyhnutí se překážkám, které na této cestě hrozí a které vedou k ne-štěstí, je vlastní všem vyspělým kulturám a duchovním tradicím (východním i západním). Najdeme je v antické filozofii, budhismu, hinduismu, islámu i křesťanství. A překvapivě – odpovědi těchto tradic napříč kulturami jsou velmi podobné. Právě pro zkreslené chápání výrazů „ctnost“, „neřest“ či „hřích“ se jim v tomto článku budeme spíše vyhýbat – ale nebudeme zapomínat, že se jedná právě o ně.

Kultivace těchto psychologických schopností a boj s psychologickými překážkami a negativními stavy nemá účel sám v sobě. Není jakýmsi tréninkem vůle, sebeodříkání nebo dokonce sebetrýznění.

Přidržíme se přitom nám nejbližší (a právě proto také nejčastěji nesprávně chápané) západní anticko-křesťanské tradice, která učení o nebezpečných stavech duše a předpokladech štěstí pozoruhodně rozvíjí více než dvě tisíciletí. Na zásadní koncepce ctností a dobrého života především Platona, Aristotela a římských stoiků navázali tzv. pouštní otcové – první křesťané, kteří žili poustevnickým životem a ve své samotě meditovali nad podmínkami dobra a zla ve světě a nad způsoby dobrého života. Právě oni upravili a rozšířili antickou koncepci zásad šťastného života. Později byly jejich postřehy rozpracovány mnišskou tradicí, která se samozřejmě o způsoby vedení dobrého života velmi zajímala, stejně jako významnými středověkými i novověkými filozofy.

My se přitom přidržíme tradičního vymezení sedmi (původně osmi) překážek a negativních stavů duše (a s nimi souvisejících zásad pro dobrý život). Ty jsou v naší západní tradici nejznámější a překvapivě se blíží podobným zásadám jiných kultur (např. budhistických ctností či zásad jámy-nijámy v hinduistických školách jógy). V každém dílu našeho seriálu se budeme věnovat jedné z nich.

Nebudeme přitom zapomínat na to nejdůležitější – kultivace těchto psychologických schopností a boj s psychologickými překážkami a negativními stavy nemá účel sám v sobě. Není jakýmsi tréninkem vůle, sebeodříkání nebo dokonce sebetrýznění, ale právě naopak: je důležitou cestou k výše zmíněnému odstranění příčin ne-štěstí a zásadní podmínkou pro nalezení hlubší radosti a životního naplnění.

Není to cesta jen pro výjimečné, pro filozofy nebo askety. Je otevřená pro každého z nás. Její hlavní podmínkou je ochota a odvaha: podívat se na sebe upřímně, být otevřený možnosti změnit svůj názor a vidět věci jinak, učit se ze zkušeností, snažit se chápat hlubší roviny osobních i mezilidských situací a světa okolo sebe – a nepovažovat se za měřítko všeho okolo. Není to nová móda ani předražený návod na změnu vašeho života. Je to cesta ověřená tisíciletími. Je na ni zván kdokoli, kdo se nebojí vykročit…

Diskuse 0
Žít šťastný život
Seriál

Psycholog Dalibor Špok pomáhá pochopit zásadní podmínky šťastného života.

Dalibor Špok

  • Štěstí