„Kouč je dneska každý.“ „Kdo už nechce pracovat a chce jen vydělávat, stane se koučem.“ „Jo, to zase říkal nějakej kouč, že jo?!“ Podobných vět slýcháme a čteme hodně. Označení kouč zní takřka hanlivě, a to i mezi psychology a terapeuty. A laici nezřídka tápou, co vlastně kouč dělá a kdy se na něj mohou obrátit. V tomto článku si kladu za cíl přiblížit čtenářům skutečně profesionální koučování. Zaměříme se jen na to individuální, necháme stranou týmové a skupinové.

Koučování můžeme vymezit jako metodu sloužící k rozvoji a učení. Je to specifický dialog dvou lidí: kouč klade otázky a koučovaný na ně hledá pro sebe správné odpovědi. Výchozím bodem procesu je přesvědčení, že koučovaný má dost schopností, vnitřních zdrojů a vlastního potenciálu, aby si našel pro sebe správnou cestu.

Čtenářům Psychologie.cz je asi jasné, že u řešení, které si najdeme sami, máme mnohem větší motivaci než v případě návodu, který nám předloží někdo jiný. I proto může být koučování velmi efektivní. Kouč tedy „neradí“ a nemá návody na „správný“ život, jak to občas v popularizačních článcích zaznívá. Kouč je ten, kdo koučovaného provází procesem hledání jeho vlastní cesty či způsobu řešení.

Jak rádi říkáme ve výcviku, kouč je zodpovědný za proces a klient za obsah, tedy za to, s čím do koučování přichází a jak uvádí v život, co si naplánoval nebo třeba jen uvědomil. Koučování je zaměřené do budoucnosti, podporuje klienta, aby rozšiřoval svoje uvědomění (to, jak vnímá a nahlíží situace, vzorce chování, čeho si všímá…) a posiloval svou zodpovědnost za stav věcí, za změny, za vlastní život. Aby dělal konkrétní kroky pro změnu.

V koučování, stejně jako v psychoterapii, existuje řada různých přístupů, které často vycházejí z principů jednotlivých teorií osobnosti a/nebo terapeutických škol. Ať je přístup jakýkoliv, důležité je, aby záměr směřoval do budoucnosti a aby koučování klientovi pomáhalo rozvíjet jeho potenciál, uvědomění, a přebírat zodpovědnost za vlastní činy. Při koučování nás příliš nezajímá minulost, obracíme se k ní spíše pro hledání zdrojů a situací, kdy klient něco zvládl a může to využít dál.

K čemu je koučování užitečné?

Koučování se hodí tam, kde si klient potřebuje najít vlastní cestu k cíli, rozvinout se, posunout v určité oblasti (osobnostní, vztahové, pracovní, ale třeba i sportovní), změnit nějaké chování, případně s ním začít nebo skončit. Naopak se obvykle nehodí tam, kde je třeba naučit se něco od základů, například základ jazyka, hry na hudební nástroj, ale i základy manažerských dovedností a podobně. Koučování je sice velmi efektivní (pokud je dělané správně), ale až od určité fáze znalostí či dovedností.

Pokud začnete dělat manažerskou práci, je velmi šikovné, když absolvujete dobré školení manažerských dovedností, které vás poměrně rychle naučí základní principy vedení lidí, a s koučem pak můžete navázat či dovednosti prohlubovat a přizpůsobovat pro vás osobně i pro různé situace. Jestliže se přesouváte do vyšší manažerské pozice, nemusí být třeba další školení, naopak kouč vám může pomoci změnu dobře zvládnout a zabydlet se v ní.

Když se chcete naučit běhat či hrát tenis, bývá praktičtější vzít si trenéra, který vás podpoří v začátcích. Kouč vám následně může pomoci s další prací na sobě a zlepšováním se. Je důležité na začátku koučování, osobního i firemního, mluvit o tom, co potřebujete a čeho byste chtěli dosáhnout. Pokud se to rámci koučování vymyká, kouč‑profesionál vás na to upozorní a doporučí vám jinou službu. Třeba i psychoterapii, ale o tom později.

Jaká témata jsou pro koučování vhodná?

Na koučování můžete přijít s různými tématy. Ve firemním prostředí, kdy koučink objednává firma pro své zaměstnance, se často jedná o rozvoj manažerských dovedností, time managementu, zvládnutí nové pozice, zvýšení efektivity, ale i prevence vyhoření, zvládání emočně náročných situací a jiné. V individuálním koučování může jít o stejná témata nebo například o:

• Zvládání stresu.
• Rozhodování: otázky jako Mám jít dál studovat, nebo pracovat?
• Směřování další kariéry či nastavení priorit.
• Posilování sebevědomí.
• Dosahování individuálních cílů, například jak připravit jógový kurz nebo zahájit svoji soukromou praxi, tedy třeba jak se začít nabízet.
• Vhodná jsou témata zaměřená na komunikaci, například naučit se mluvit na veřejnosti či komunikovat s náročnou osobou.
• Někteří koučové se věnují i vztahovým tématům.

Není nutno mít téma nijak zásadně rozpracované, je skutečně na vás, s čím přijdete. Pro koučování ale nejsou vhodné situace, kdy očekáváte nějaký jasný návod, například sestavení jídelníčku či tréninkového plánu, nebo když chcete, aby ke změně došlo mimo vás – třeba aby se váš šéf choval jinak. Koučovat lze věci, které můžete ovlivnit, takže v tomto případě můžeme například pracovat s tím, jak na šéfovo chování reagovat, jak a zda ho zvládat.

A pokud se necítíte psychicky příliš dobře, je obvykle vhodnější službou psychoterapie (viz dále).

Jak poznám profesionálního kouče?

Koučování není definovaná živnost, natož vázaná, jejíž vykonávání by bylo podmíněno relevantním vzdělaním a zkušeností, jako je tomu například u psychologického poradenství. Čili k tomu, abyste si na vizitku mohli dát pozici „kouč“, nepotřebujete vůbec nic. Žádné speciální vzdělání, natož vysokoškolské, žádný kurz.

Zatímco v psychoterapii postupně a složitou cestou k vymezením dochází, byť nejsou jednotná, v koučování se nic takového neděje ani dle mých informací nechystá. A Česká republika v tom není výjimkou. Není tedy úplně snadné poznat, kdo je skutečně kouč a bude s vámi pracovat koučovacím způsobem za účelem vašeho rozvoje, a nebude vám pod hlavičkou koučování finanční nezávislosti nabízet finanční produkty, jednoznačný návod na zhubnutí či na posílení vaší vnitřní ženy.

Jaká kritéria by měl tedy splňovat kouč, u kterého můžeme očekávat, že bude pracovat profesionálně a dodržovat koučovací principy?

Základem profesionality je absolvování koučovacího výcviku v rozsahu alespoň 120 hodin (včetně praktických nácviků), což je hranice stanovená ministerstvem školství pro akreditaci koučovacího výcviku; bohužel jde o víceméně jediný zásadní požadavek, odbornost a obsah kurzu ministerstvo nijak zvlášť neřeší. Mezinárodní organizace požadují pro akreditace ještě více.

Za víkend ani týden se skutečně nedá naučit koučovat. Je to dovednost, kterou je třeba trénovat, reflektovat a kultivovat. Samozřejmě, v průběhu několika dní se lze naučit základy koučovacích otázek například pro manažery či sociální pracovníky.

Úroveň výcviků tak může být velmi různá. Za plus lze považovat akreditaci výcviku některou z mezinárodních profesních organizací sdružujících kouče (EMCC a ICF), ale i řada výcviků jen s akreditací MŠMT nabízí kvalitní a profesionální výuku a koučovat se v nich naučíte.

Profesionální kouč také jasně definuje, jaké etické zásady dodržuje, ideálně k jakému etickému kodexu se hlásí. To udělá nejsnáze tím, že se stane členem jedné či obou profesních organizací působících u nás, již zmíněných EMCC a ICF. Členství kouče zavazuje k dodržování etického kodexu, zároveň dává klientům možnost si případně na práci kouče stěžovat, pokud mají pochybnosti o kvalitě či etice jeho práce.

Dalším stupněm profesionalizace kouče je tzv. akreditace či certifikace u jedné (či obou) profesních asociací. Jedná se o poměrně komplexní proces, při kterém kouč prokazuje své kompetence, které mají obě organizace velmi dobře definované, své etické přemýšlení, zároveň se zavazuje k dalšímu rozvoji.

Přístupy organizací se trochu liší, u EMCC je kladen důraz na reflektivní praxi kouče a supervizi vlastní práce, u ICF jsou kompetence posuzovány experty. Akreditace či certifikace je možná na různých úrovních dle zkušeností a úrovně kompetencí kouče.

• Například u EMCC jde o úrovně Foundation, Practicioner, Senior Practicioner či Master Practicioner.
• U ICF jde o certifikace ACC (Associate Certified Coach), PCC (Professional Certified Coach) a MCC (Master Certified Coach).

I základní úroveň akreditace či certifikace zajišťuje, že kouč umí uplatňovat základní principy koučování, dodržuje etická pravidla, včetně hranic profese, a dále se rozvíjí. Seznam členů profesních organizací i akreditovaných či certifikovaných koučů je veřejně dostupný na webových stránkách obou organizací.

Pozor, řada koučů o sobě uvádí, že jsou akreditovaní či certifikovaní koučové, protože absolvovali akreditovaný výcvik. To je trochu zavádějící. Ano, prošli výcvikem a naplnili závěrečná kritéria hodnocení akreditovaného výcviku, ovšem to neznamená, že oni sami se akreditovali jako koučové. Stejně tak pokud ve výcviku učí akreditovaní koučové, neznamená to, že výcvik je akreditovaný.

To, že kouč není členem profesní organizace a není akreditovaný, nemusí znamenat, že není kvalitní a profesionální kouč. Jen se to hůře prokazuje a v případě nespokojenosti či etických pochybení se nemá klient kam odvolat. Řada koučů pracuje velmi dobře a z různých důvodů se nechtějí „sdružovat“. Já osobně považuji členství v profesní organizaci za vyjádření závazku profesi, klientům a přihlášení se k profesionalitě. Navíc jsem díky členství získala řadu kolegů, se kterými lze sdílet, učit se vzájemně, a z několika z nich se stali přátelé.

Musí kouč rozumět mému tématu či oboru?

Klienti někdy považují za důležité i to, zda kouč rozumí jejich oboru. To není pro kvalitu koučování zásadní – kouč je expertem na proces, na kladení vhodných a silných otázek, ne na klientovo téma. Mít kouče, který více rozumí vašemu oboru, může být výhoda: může vás lépe chápat, po dohodě vám nabídnout i vlastní zkušenost, zpětnou vazbu, což je leckdy užitečné.

Na druhou stranu, i on může mít slepá místa a rozumět vám příliš, chápat, že například v korporátu něco nejde, a třeba vás méně vyzývat a podporovat v akci. Kouč, který má zcela jiné či výrazně menší zkušenosti, může klást více naivní otázky, hledat spolu s vámi zcela jiné úhly pohledu. Ale také se můžete míjet a může to váznout. To skutečně záleží na vzájemném poznání a dohodě.

Ze zkušenosti mé i mých kolegů mohu říct, že dlouhodobá manažerská praxe pomáhá mít větší respekt u manažerů a proces koučování bývá rychlejší, ale nemusí to být podmínkou. Někdy právě naopak čelíme tlaku na to, ať „poradíme“, co by bylo nejlepší. A kouč neradí, jak už víme, ale pomáhá hledat vlastní cestu. Samozřejmě, pokud si domluvíme, že teď je čas na radu, můžeme ji dát či přinést náš pohled. Nicméně dobrý kouč i radu promění v otázku a nástroj hledání vlastního způsobu.

I v koučování jde o vztah

Doposud jsme se věnovali tomu, jak poznat profesionální kvalitu kouče. Nicméně, koučování je setkáním a dialogem dvou lidí. Kouč by vám tedy měl lidsky sedět, je důležité zohlednit i tuto stránku. Není možná tak zásadní jako u psychoterapie, ale i v koučování hraje vzájemný vztah významnou roli. Čili pokud vám kouč nesedí, je vám vysloveně nesympatický, doporučuji se podívat jinde, ať se můžete soustředit na svůj posun a rozvoj a ne na boj s vlastním odporem.

Jaký je rozdíl mezi koučováním a psychoterapií?

Přiznávám, že tohle je má oblíbená otázka, na kterou často hledáme odpověď i s kouči, které mám v supervizi. Hranice nejsou vždy zcela ostré – řada koučů nejen u nás, ale i v zahraničí jde se svými klienty poměrně daleko a hluboko, pouští se do odvážných témat. U některých přístupů je skutečně obtížné mezi koučováním a terapií rozlišit, používají velmi podobné principy i otázky.

Základní a obvykle uváděné vymezení je, že koučování se orientuje na budoucnost, změnu, jde o rozvojovou metodu a spíše krátkodobou intervenci – definovanou obvykle počtem setkání či časovým úsekem. Obvykle je při koučování popsaný cíl, k jehož dosažení klient směřuje. Tím může být rozvoj, posun, změna, dosažení nějakého výsledku či výkonu, ne léčení.

Klient je považován za kompetentního, schopného najít svou cestu, kouč není expertem. Koučování je vhodné pro psychicky zdravé lidi, kteří se nepotýkají se zásadními duševními obtížemi. Ještě dodejme, že sice bývá spojováno s pracovním prostředím a využitím ve firmách, ale postupně nachází větší a větší uplatnění i v soukromém životě, někteří koučové se specializují například na vztahový koučink.

Psychoterapie je (dle přístupu) orientovaná na zlepšení psychického stavu, vyrovnání se s minulostí, porozumění vlastnímu prožívání, uzdravování. Často jde o dlouhodobější proces, v němž je extrémně důležitý vztah mezi klientem a terapeutem. Terapeut zastává více expertní roli (opět, záleží na přístupu i na tematice, se kterou klient přichází), edukuje, nabízí možnosti, v některých směrech pracuje s ustálenými protokoly. Psychoterapie je vhodná pro lidi, kteří se necítí psychicky dobře nebo trpí některým z duševních onemocnění.

Jde samozřejmě o velmi hrubé vymezení, ze kterého existuje řada výjimek. Dnes je již běžná terapie zaměřená na seberozvoj (v zahraničí se hodně používá pojem counselling) či koučování lidí s některými diagnózami za účelem nácviku různých dovedností a podobně. Terapeuti také často využívají koučovací otázky, aby klienty podpořili v posunu.

Hranice mezi obojím se často stírají z pohledu obsahu – někdo zamíří například s pocitem osobní nespokojenosti za koučem, někdo za terapeutem. Řada koučů jde se svými klienty do hloubky, což může být někdy ohrožující a rizikové, zejména pro labilnější klienty, ale nemusí to tak být.

I v koučování se setkáváme s emocemi, pohnutými okamžiky. To vše je v pořádku, primárně se tak ale děje v zájmu rozvoje, změny, posunu, nikoliv v zájmu léčení a korektivní zkušenosti. Někdy se klienti ptají, zda mohou plakat, zda to do koučování patří. Samozřejmě, že mohou – někdy se dotýkáme citlivých míst, zásadních témat, tak je přirozené, že se objeví silné emoce a slzy, ale není to cílem. Dobré koučování se může odehrát i bez pláče.

Zároveň by kouč měl umět s takovými situacemi pracovat, věnovat jim přiměřenou pozornost. Neměl by se v nich „šťourat“ jen tak ze zvědavosti či ve snaze léčit a pomáhat, měl by umět poznat své hranice. I proto je důležité, aby se kouč neustále rozvíjel, znal hranice koučování, věděl, kdy je vhodnější čas na jinou službu, a za mne osobně je velmi důležité, aby využíval supervizi.

Jak poznám, co potřebuji?

Pokud si nejste jistí, zda zvolit koučování či psychoterapii, můžete si položit několik otázek:

• Jde mi více o rozvoj, posun dopředu, nebo spíše o zlepšení psychického stavu?
• Chci se tématu věnovat krátce, nebo jsem připravený na dlouhodobější práci?
• Cítím se psychicky přiměřeně dobře? Nebo mne trápí nějaké potíže, kterým se chci věnovat?
• Vím nebo tuším, že moje stávající situace má kořeny v minulosti, a potřebuji se s nimi vyrovnat?

Jde samozřejmě jen o orientační pohled. Pokud si nejste jistí, doporučuji konzultaci s vámi vybraným odborníkem, zda je pro vás koučování či terapie vhodné. Zejména na koučování přicházejí lidé, kteří si nejprve ověřují, zda je jejich téma či zadání řešitelné koučováním. Většinou ano, ale stává se i to, že jim doporučím spíše terapeutický způsob práce.

Co když chci využít služeb kouče?

Závěrem ještě shrnutí toho, o co byste se měli zajímat, pokud chcete využít služeb kouče. Doporučuji se zaměřit na následující oblasti:

• Zda a jaký má výcvik. Nejde ani tak o směr, ale o přiměřenou délku a kvalifikaci – kde výcvikem prošel.
• K jakému etickému kodexu se hlásí či zda je členem profesní organizace.
• Důležité pro vás může být i to, zda má nějakou akreditaci a certifikaci, či zda absolvuje supervizi a jak se dále rozvíjí.
• Jak vám sedne lidsky a jaký z něj máte celkový dojem.
• Zda je mu nějak blízká tematika, se kterou přicházíte – většina koučů se přece jen trochu specializuje či zaměřuje na určitou oblast.
• Někoho zajímají reference, nicméně u koučování stejně jako u psychoterapie platí, že jde o vztah: co vyhovuje jednomu, nemusí vůbec vyhovovat vám a obráceně.
• Cokoliv dalšího, co je pro vás důležité.

Koučování je metoda, která vám může výrazně pomoci ve vašem rozvoji. Zároveň se pod hlavičkou koučování skrývá řada ne zcela relevantních, bezpečných a etických přístupů. Řada takzvaných koučů je přitom velmi marketingově zdatná, takže nemusí být těžké jim podlehnout. Věnujte tedy velkou pozornost tomu, koho si vyberete. Inspirovat se můžete i v mém článku o hledání vhodného psychoterapeuta – na co dát pozor, platí dost podobně i pro kouče.

Autorka je psycholožka, koučka, supervizorka koučů, terapeutka a působí jako vysokoškolská učitelka na Fakultě podnikohospodářské VŠE v Praze. Je aktivní členkou EMCC a různými způsoby se podílí na profesionalizaci koučovacího prostředí u nás, například podporuje kouče při získávání akreditací.